Právě čtete

„Miláčku, asi mě teď budeš živit.“ Jak se smířit s faktem, že jste finančně závislí na partnerovi?

5304  
Sdílet: 

„Miláčku, asi mě teď budeš živit.“ Jak se smířit s faktem, že jste finančně závislí na partnerovi?

Když jste léta zvyklá, že se nemusíte nikoho o nic prosit, tím míň o peníze, je těžké přijmout opak. O tom, že ženy na mateřské a rodičovské často bojují s rozpočtem, se v mnoha českých domácnostech mlčí. Nemělo by, ale buďme upřímní – říct si o „peníze navíc“ je jedna z nejtěžších věcí vůbec.

9. 1. 2021 8 min. čtení Marie Háková
„Miláčku, asi mě teď budeš živit.“ Jak se smířit s faktem, že jste finančně závislí na partnerovi?

V těhotenství jsem, navzdory filmovým stereotypům, bulela jak želva jenom dvakrát. Jednou, když mě dojaly porodní příběhy, a podruhé, když mi naposledy přišla normální výplata.

A to jsem k pláči ani neměla důvod, protože když jsem konečně přestala škytavě vypočítávat, na co moje mateřská vystačí a na co už ne, usmál se a řekl, že s tím přece počítal a jestli chci čaj.

Spousta žen takové „štěstí“, které by mělo být samozřejmostí, nemá:

„U nás to zůstalo tak, jak to bylo před dětmi. Muž platí ze svého účtu nájem a internet, na mě byly větší nákupy a naše paušály. K tomu ale z rodičovské kupuju ještě dětem oblečení a boty a mladšímu UM. Na účtu mi zůstanou dvě tři stovky ‚pro mě‘, ale třeba zimní boty pro sebe si z toho teď nekoupím. Přijde mi trapné si říct o peníze a partnera nenapadlo se zeptat.“ – Markéta

„Mám tu úplně nejnižší sazbu rodičovské, z čehož zaplatíme nějaké základní výdaje, ale ve všem ostatním jsem závislá na partnerovi. To by mi asi tolik nevadilo, kdyby pořád nekomentoval, kolik se utratilo JEHO peněz za MOJE věci: rozuměj třeba za drogerii nebo novou kojicí podprsenku, kterou jsem potřebovala. Než abych se cítila jako příživník, radši na sobě šetřím a nákup toho, co bych potřebovala, odsouvám, jak to jenom jde.“ – Renata

„Už bychom s přítelem chtěli miminko, ale já jsem si ještě nenašetřila dost peněz, abych mohla zůstat doma. Biologické hodiny sice tikají, ale ještě tak rok dva to budeme muset vydržet…“ – Olga

Přitom české zákony o věci mluví jasně: zjednodušeně řečeno společné jmění manželů (SJM) nerozlišuje, kdo za dobu trvání manželství přinesl kolik peněz (s výjimkou darů a dědictví jsou všechny finanční prostředky nabyté za dobu manželství společné). Na příchozí i uspořené peníze (pokud jsou uspořené za dobu trvání manželství), i kdyby vydělával jen jeden z nich, mají nárok oba, a to rovným dílem. Stejně tak má každý z manželů právo vědět vše o příjmech toho druhého. Toto právo je však v praxi velmi těžko vymahatelné.

Jak je to s financemi v případě soužití na psí knížku?

Pokud partneři nejsou sezdaní, prakticky zde žádná pravidla neexistují a vše závisí na jejich domluvě. Zjednodušeně se dá říct, že pokud si pořizují společně majetek a investují do něj rovným dílem, nabývají ho do podílového spoluvlastnictví a uplatní se na něj všechna zákonná pravidla.

Pokud se ale jedná o výživu dětí, situace je jiná. Ve chvíli, kdy se nesezdaným partnerům narodí dítě, platí zákonná vyživovací povinnost obou rodičů vůči dítěti. Tato povinnost je úplně nezávislá na tom, zda jsou rodiče sezdaní či nikoliv a trvá až do té doby, než není dítě schopné živit se samo. Dítě má navíc právo sdílet životní úroveň svých rodičů.“ – říká advokátka

Za zmínku stojí i situace, kdy žena čeká miminko s mužem, který není její manželem. Zákon totiž počítá s výživným pro neprovdanou matku a dále i s jednorázovým příspěvkem souvisejícím s těhotenstvím a porodem. Slovy zákona: “Není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.”

Tak kde je tedy problém? V hlavě, samozřejmě.

Kde začalo to klasické „Přece si doma nebudu říkat o peníze“?

Princip „pracuji (pro někoho), za to dostávám peníze a díky těm si mohu dovolit někde bydlet a něco jíst“ funguje napříč společností až od průmyslové revoluce – nějakých 250 let, řekněme 10 až 15 generací. Zdá se, že je to pořád moc krátká doba, abychom se shodli na odpovědi na základní otázku: Jakou hodnotu pro nás má neplacená práce – péče o děti a domácnost?

Důležité historické okýnko: 19. století mělo svůj ideál ženy v domácnosti, ekonomicky plně závislé na manželovi. Ve 20. století konečně přestalo být divné, když si i (svobodná) žena vydělávala peníze sama, ale dlouhou dobu nebylo neobvyklé, když po svatbě o pracovní místo přišla – vždyť ji přece živí muž, že. Až teprve posledních pár desítek let je normální, že peníze běžně vydělávají jak muži, tak ženy. To je na jednu stranu skvělé – jen díky tomu mohou být i ženy nezávislé, ať je jim dvacet nebo padesát.

Jenomže to na druhou stranu taky přineslo ošklivý náraz do zdi: to když se dají dohromady dva vydělávající lidé. Na začátku mají peníze oba a tím jsou si rovnocenní. Pak se situace přehoupne do starého modelu, kdy se jeden stane na tom druhém ekonomicky závislým (zůstane doma s dítětem, dlouhodobě těžce onemocní apod.). Pokud jste ve vztahu otázku peněz a jak to bude, až se karty zamíchají, nevyřešili na začátku, je po letech soběstačnosti nepříjemné začít si „říkat o peníze“. Z rovnocenných partnerů má náhle jeden navrch. Někdy jenom v hlavě, někdy doopravdy.

Většinou se to týká žen na mateřské a rodičovské, ale do stejné situace se může dostat i muž.

Jak to tedy podat?

Úplně normálně, stejně jako si u snídaně řeknete, jestli by vám partner podal sůl.

Peníze často bereme jako něco, o čem je neslušné se bavit. V širší společnosti možná – ale ne v jedné domácnosti. Základ všeho je uvědomit si, že partnery jste za všech okolností. Zní to samozřejmě, ale snad každý advokát, který řeší rodinné právo, vám vyjmenuje stovky případů, kdy ten z partnerů, který vydělával výrazně víc, se nechtěl „dělit“ nebo ho to prostě nenapadlo.

Dlouhodobý vztah je ale oboustranný závazek a znamená i to, že se o sebe vzájemně postaráte, když je potřeba. S vědomím toho, že jenom nahlas říkáte, na co máte (ze zákona i morálně) právo, jde o něco lépe vyslovit větu: „Miláčku, potřebuju víc peněz.“

  • Zajímejte se o peníze a bavte se o nich jako o běžné věci, v klidu, bez výčitek. O těch svých, i o těch partnerových (ve skutečnosti vašich společných). A netvařte se, že teď odhalujete velké tajemství nebo se ptáte na něco, na co nemáte právo. Máte. :-)
  • Sepište, spočítejte a v klidu ukažte partnerovi příjmy a výdaje, které máte. Možná ho překvapí, kolik stojí věci, které sám nikdy nekupoval; například že dětské boty – navzdory své prťavosti – nevyjdou na dvě stovky.
  • Bavte se o tom, proč to jsou opodstatněné výdaje, co pro vás znamenají. A nechte partnera vysvětlit, co mu případně připadá zbytečné a proč. V tom vám může hodně pomoci celková změna komunikace.
  • Navrhněte řešení, jak rodinné finance upravit. Vy už to možná v sobě řešíte delší dobu, ale partner může o problému slyšet poprvé. Váš návrh mu pomůže se v diskusi něčeho chytit, a je větší šance, že se nakonec doberete k něčemu, co bude vyhovovat oběma.
  • Po nějaké době se znovu pobavte o tom, jak se v novém uspořádání oba cítíte. Třeba to bude chtít ještě upravit.

Společný účet by měl být ideálně opravdu společný

Dispoziční právo a karta k bankovnímu účtu stačí pro běžnou obsluhu. Pokud však majitel účtu zemře, je účet zablokovaný až do konce dědického řízení. Řešením je, pokud jsou oba partneři také společně majiteli účtu. Ne každá banka však tuto možnost nabízí.

Překonat vlastní hrdost

…je těžké. Něco o tom vím.

Pár let jsem strávila ve vztahu, kde peníze tekly tak divnými cestami, že jsem doslova neměla prostředky na to, abych se mohla s partnerem rozejít a odstěhovat se od něj. Být ekonomicky samostatnou je pro mě proto asi důležitější než pro většinu lidí, o to těžší pro mě bylo přijmout fakt, že na rodičovské už tak soběstačná nebudu.

Říct: „Tohle jsme dosud platili napůl, ale já na to teď nemám,“ bylo za-tra-ce-ně náročné. Ale něco vám povím: nejhorší je to poprvé, pak už to je snazší. (Dlužno dodat, že to platí jenom tehdy, máte-li férového partnera.)

jak si říkat o peníze

Mojí hrdosti nesmírně pomohlo, když jsem navrhla něco, co budu mít – kromě miminka – na starosti já. Manžel to nevyžadoval, ale mně to pomohlo překonat období, kdy mi bylo divné kupovat si za „jeho“ peníze „svoji“ kosmetiku – i když, jak jsme si řekli výše, je dělení na moje/jeho ze zákona blbost.

5 tipů, jak se i při ekonomické závislosti cítit rovnocenně

V uspořádání, kdy máte 100% společnou kasu a nikdo neřeší, kolik utratí ten druhý, je nepotřebujete. Pokud ale sami bojujete s vlastním pocitem méněcennosti, mohou vám pomoci:

  1. Každý podle svých možností. Na účet, ze kterého platíte společné výdaje, posílejte každý domluvené procento z příjmu.
  2. Nebo naopak každému stejně. Na společný účet převádějte všechny příchozí peníze, a každý si nechejte stejně vysoké „kapesné“.
  3. Já tohle, ty tamto. Nějakou část ze společných výdajů si vyhraďte pro sebe a zbytek nechte na partnerovi. Nejlépe tak, aby vás to nestálo celý příjem a partnera „jenom“ desetinu, ale to už je na vás.

Poslední dva tipy jsou pro rodiče na rodičovské:

  1. Přepočítejte to, klidně jen v duchu. Chůva, paní na úklid, kuchař apod. také nejsou zadarmo. Spočítejte, jakou má vaše práce v domácnosti ekonomickou hodnotu. A klidně připočtěte i to, že pokud se staráte o děti, je to vaše společná investice do budoucna (s nejistým zhodnocením :-)).
  2. „Druhou směnu“ nenechávejte jenom na sobě. Pokud si přivyděláváte, je fér rozdělit si i domácí šichtu, a to včetně hlídání dětí.

Bonusová rada: úspory „ekonomicky slabšího“ partnera by neměly nahrazovat jeho dřívější výplatu

Není to hezké pomyšlení, ale je to tak: zhruba polovina manželství skončí rozvodem. Držím palce sobě i vám, abychom zůstali v té pozitivní části statistiky, ale je dobré na to nezapomínat. Pokud máte formálně každý svůj účet a ten z vás, kdo zůstal doma, dotuje výdaje svými úsporami, může na to při rozchodu doplatit. A to nemluvím o tom, že každá nasyslená hromádka po čase zmizí a spolu s ní i manévrovací prostor, který by umožňoval, abyste například odešlat od partnera-násilníka. Proč myslíte, že tolik žen zůstává ve vztahu plném modřin…

Čtěte také: Můj život s manipulátorem

 A nejde jenom o utracení vlastních úspor během mateřské. Za pozornost stojí vůbec to, kam jdou vaše rodinné příjmy, a je dobré ozvat se, když se vám jejich rozdělení nezdá férové. Ideálně hned na začátku, protože když po několika letech přijdete s argumentem: „Co kdybys mě chtěl/a okrást,“ hezká diskuse z toho asi nebude.

„Z mojí výplaty jsme platili běžné výdaje a nájem, z manželovy jsme ’spořili’. Když jsme šli od sebe, na jeho účtu záhadně nebylo skoro nic, o co bychom se mohli rozdělit.“ – Gábina

Kdy zpozornět, když se bavíte o penězích

  • Partner vám nechce říct, kolik vydělává, otázce financí se dlouhodobě vyhýbá.
  • Partner odmítá jakoukoli podobu společných peněz, nenechá si sáhnout na „svoje“ prostředky. Když něco zaplatí, vypočítává, kolik ho stojíte, případně kolik mu máte vrátit nebo co příště platíte vy, na společnou dovolenou vám „půjčí“ apod.
  • Dlouhodobě komentuje, kolik utrácíte, ačkoli jde o běžné výdaje.
  • Nemůžete se shodnout na tom, kolik je vhodné společně spořit, kolik utratit navíc (za dovolenou, dárky, věci pro radost…).
  • Výplata jednoho z partnerů jde „do domácnosti“ a ta druhá „na spoření“ (na osobní účet jednoho z partnerů).
  • Půjčku/hypotéku splácíte společně, ale to, co jste za ni pořídili, je z nějakého důvodu psané výlučně na jednoho z partnerů.

To jsou malá varování, že když se dostanete do situace, ve které finančně závisíte na tom druhém, můžete se cítit jako v pasti.

Přiznejme si to: peníze mohou být nástrojem manipulace. Pokud žijeme v jedné domácnosti a považujeme se za partnery, měli bychom si být partnery i v otázce financí. V manželství nám to dokonce ukládá zákon.

Takže: právně neexistuje nic jako „tvoje“ a „moje“ peníze, stejně jako „ten a ten náklad je můj a ten tvůj“, ale jen vaše společné příjmy i výdaje. Dialog a vzájemný respekt dost pomáhají. :-) Pokud vám rozpočet nevychází, je načase ho společně probrat a zjistit, jak ho můžete společně upravit. A ideální rozdělení financí je takové, jaké vyhovuje všem stranám.

Držím palce.

Čtěte také

Rodina a peníze: je společný účet pohroma, nebo řešení problémů?
Rodina a peníze: je společný účet pohrom…92771
Vánoční porada: Jak na svátky spravedlivě rozdělit pozornost?
Vánoční porada: Jak na svátky spravedliv…1127
Hledám vánoční stromeček. Značka: mám děti a špatné zkušenosti
Hledám vánoční stromeček. Značka: mám dě…1045
Další články