Právě čtete

Už mě nebaví se hádat. Zkouším měnit slova a doma je větší klid

1854  
Sdílet: 

Už mě nebaví se hádat. Zkouším měnit slova a doma je větší klid

Výčitky, obviňování, urážky. Tolikrát se k nám někdo chová „nespravedlivě“ a „prostě děsně!“ Partner, šéf, kolegové, rodiče, sourozenci… Překvapí vás, když řeknu, že stejně protivní jste možná pro okolí vy sami, a že má protistrana třeba jenom pocit, že „se brání“?

11. 7. 2020 8 min. čtení Anna Hrábková
Už mě nebaví se hádat. Zkouším měnit slova a doma je větší klid

Ty jsi takovej bordelář. Kde co položíš, to tam ještě měsíc je! slyším a krev se mi začne vařit. A už naskakuje reakce: Co ty mi máš co vyčítat? Dělám tu toho tolik, ani to všechno nevíš a ještě mě budeš šikanovat kvůli papírku? Vždyť já to tam nechala, abych mohla běžet pro tvoje ro…

Je vám to povědomé? Tak trochu v to doufám. Jediné, co mi totiž v takové situaci pomůže, je najít u někoho pochopení. A (nebo) zkusit aplikovat následující poučky.

Došlo mi to, až když jsem se stala mámou a začala se zajímat o to, jak mluvit s dětmi, aby spolupracovaly, byly samostatné, tolerantní a zodpovědné – zkrátka takové, jací bychom chtěli být všichni. Kolikrát jsem předtím „v dospělých vztazích“ řekla něco, co byla z mého pohledu naprosto vhodná připomínka, a ten druhý se urazil, zaseknul, nebo mi (z mého pohledu) neférově začal vyčítat něco, co do té diskuse přece vůbec nepatří! Když jsem jako čerstvý rodič začala zkoumat rady k výchově, překvapivě se překryly s tím, co znám od HR školitelů pro komunikaci s dospělými.

A o té to dneska bude. Následující tipy čerpám především z české knihy Respektovat a být respektován a ukážu vám, jak (u nás) fungují v praxi. Používám je nejen doma (s dětmi a manželem), ale taky v práci nebo když se objeví nenadálý problém u okénka na poště.

Popisuju (fakta a svoje pocity), nehodnotím (protistranu)

Je rozdíl mezi „Ty jsi tak nespolehlivý!” a „Doufala jsem, že přijdeš včas a ještě stihneme ten zápas.“ Přitom je řeknu ve stejné situaci a vychází z úplně stejného pocitu. Rozdíl je v tom, že v prvním případě nemusí být jasné, proč se zlobím, a navrch ještě druhého urazí. Jaké máš právo mě hodnotit? pomyslí si. A hádka už jede.

Přitom stačí mít na mysli jednoduchou poučku – nevyjadřovat se k tomu, jaký je daný člověk a nezobecňovat, ale pouze popsat fakta v danou chvíli. Když do hry vstoupí emoce, jde logika stranou. Proto tak dobře funguje se nejprve věnovat právě tomu, jak se já i ten druhý cítíme.

  • „Nikdy doma nic neděláš.“ × „Za poslední tři týdny jsem myčku plnila jen já a to mi nepřijde fér.”
  • „To si umíš s dětmi hrát jen nahlas? Nerušte mě aspoň chvilku!“ × „Potřebuju pracovat a v tom hluku se neumím soustředit.“
  • „Ty jsi tak laxní. Můžeš aspoň jednou poslat tu platbu včas?” × „Jsem nervózní z toho, že by ty peníze přišly pozdě jako posledně. Z toho by už mohla být pokuta.“

Zkusili jste někdy použít popis místo hodnocení?

Hlasovat

Když zůstaneme věcní, daří se nám mnohem lépe držet tématu. Zbytečně si neubližijeme a jednodušeji najdeme řešení.

Já výroky

Poradí vám je třeba psycholog na párové terapii, kouč manažerů nebo právě příručky pro učitele a vychovatele.

Ve slovníku mám nově:

  • Očekávala jsem, že…
  • Potřebuju…
  • Plánovala jsem to udělat tak…
  • (Ne)líbí se mi…
  • Hodně mi pomohlo, že… Měla jsem strašlivou radost z…
  • Nenechám tě říkat mi, že jsem kráva. Je mi to nepříjemné, pokud v tom budeš pokračovat, odejdu.
  • atd.

Vyhneme se tak výčitkám, osobním útokům a hlavně má protistrana šanci pochopit, o co nám skutečně jde. Informace, kterou bychom běžně řekli rozkazem (Mluv se mnou častěji!), výčitkou nebo zavádějícím zobecněním (Ty se se mnou už vůbec nebavíš!), se k příjemci dostane ve formě, která ho nijak neohrožuje (Občas se cítím osaměle a chtěla bych si častěji povídat).

Co si myslíte o „Já výrocích“?

Hlasovat

Zdá se to jednoduché, ale ve stresové situaci mi slovo Já naskakuje obtížněji – je to zkrátka opak toho, co jsem byla zvyklá používat celý život. Pozor si taky dávám na „falešné já výroky“. Říct Já si myslím, že jsi idiot konstruktivní není a nemůžu se divit, že taková věta někoho urazí. :-)

Nebude to hned


Málokdo chce druhým ublížit a ve vypjaté situaci to z člověka často padá tak nějak samo. Holt jedeme v tom, co jsme slýchali jako děti a co používáme už tolik let. Ale po malých krůčcích se to změnit dá – a postupně zažívat míň situací, kdy se druhý utrhne zpátky.

Hlavně stručně

„Já mu to říkal už tolikrát, pořád dokola vysvětluju, ale je to jak mluvit do zdi…!“ Dlouhé monology se špatně poslouchají, i pokud jde o nekonfliktní téma. Natož když nás někdo kritizuje. Co v tu chvíli uděláme? Samozřejmě, že začneme hledat argumenty na svoji obranu, i kdyby byly úplně mimo. A hádka je zase tady.

Vím o čem mluvím, na nejdelší věty na světě jsem totiž přeborník. Když se mi podaří utnout své monology, lidi mi vážně najednou neskáčou do řeči. Zároveň se pak méně dohadujeme o malichernostech.

Používám na to:

„Tři věci, tři věty“

Místo lamentování, jak jsem zklamaná z výsledku kolegy, co mohlo být lépe a jak moc mi přidělal práci… vyberu maximálně tři zásadní věci, které jsou důležité pro splnění podobného úkolu v budoucnu. A zkusím se s nimi vejít do 3 vět místo 10.

„Dvě slova“

Např. „Evo, (můžu poprosit) ten report.“ nebo „Miláčku, přetékají odpadky.“ Sama sobě tak škrtnu prostor pro zbytečné jedovaté poznámky.

Co se vám líbí více?

Hlasovat

„Vidím, slyším“

Trik je v tom, že díky Vidím / Slyším už neútočím („Copak tu žiješ sám!?“), ale říkám, co se děje u mě („Slyším, že to máš nahlas.“) Díky tomu nesklouznu k hodnocení člověka (které bývá nefér a zaneslo by nás v dialogu úplně jinam), ale zůstanu u objektivního popisu (takže oba místo krvavé hádky objektivně řešíme situaci).

Tedy např. místo „Tady je takový kravál! Nedokážeš brát trochu ohled?“ použiju třeba „Slyším, že máš hodně nahlas televizi. Potřebuju se soustředit, můžeš to prosím ztišit?“

Už jste se setkali s „Vidím, slyším…“?

Hlasovat

Osobně mám s tímhle v praxi trochu problém, protože třeba vidím hovorově vůbec nepoužívám. Stačí to ale říct podle sebe.

Další úroveň: tón hlasu

Ten je samozřejmě důležitý ještě víc než volba slov – i věta „Koukám, že máš plno práce,“ se dá říct tak, že se protistrana rozpláče.

Mně pomáhá mechanicky se nejdřív usmát, aspoň pro sebe, a snížit tóninu. Přestože automaticky člověk tón posazuje ve stresu spíš výše. Hlas pak zní klidněji a moje tepová frekvence zpomaluje.

Společně to vyřešíme

Kdyby na mě manžel vystartoval: „Na tebe se v něčem spolehnout. Jednou dáš vyprat prádlo a všechno je obarvený!“ pravděpodobně bych se cítila hrozně a ve vlně ublíženosti odpověděla nějakým protiútokem – tak si to příště udělej sám! Kdežto: „Díky za to prádlo. Ale (vidím, že) všechna moje bílá trička se obarvila tvýma červenýma bombarďákama. Co teď s tím?“ ukazuje, že mu záleží na tom, co si myslím, a počítá, že to vyřešíme společně.

Že mi záleží na názoru druhého, i když zrovna řešíme zádrhel, můžu ukázat třeba větami:

  • Co navrhuješ?
  • Jak s tím naložíme?
  • Co teď, co s tím, co ty na to?
  • Jak to vidíš ty? Jaký na to máš názor?

Respekt a snahu o společnou domluvu můžu vyjádřit i tím, že dám protistraně na výběr:

  • Chcete udělat tu tabulku objednávek dnes, nebo raději až zítra?
  • Budeš radši vytírat, nebo žehlit?

Tenhle bod se třeba u nás doma hodně týká třeba rozdělování domácích prací a funguje moc dobře.

Je to jako učit se nový jazyk

Teoreticky to všechno zní dobře, ale kdo se má tak kontrolovat ve stresu? Nejsem přece robot! Taky si u empatické reakce ve vyhrocené situaci občas připadám nepatřičně. Samozřejmě, že je nezvyk říct „Rozumím, že jsem měla přijít už v pět a teď se na mě zlobíš,“ když jsme celý život byli zvyklí slyšet a říkat spíš něco jako „Proč mi pořád něco vyčítáš! Vůbec nechápeš, jaká byla zácpa! Jsi tak nefér!“

Beru to tedy tak, jako bych se učila nový jazyk. Docela to pomáhá.

I protějšek možná napadne Co to na mě zkouší? Můžeme klidně i narovinu říct, že se tyhle situace učíme řešit jinak, že se vlastně učíme novou řeč – v zájmu většího pochopení tebe, manželi, kolego, prababičko.

„Máš právo se cítit jakkoliv“

To je pro mě asi nejdůležitější mantra. Je dokázané, že emoce neovládáme, a tak nemůžeme po někom chtít aby se uklidnil, nehysterčil nebo přestal být naštvaný.

Tedy, chtít to můžeme… :-) Ale bude z toho buď rozbuška, nebo záklopka. Buď se pohádáme, nebo se partner bude dál cítit stejně, jen ztratí chuť a důvěru mi cokoli říkat.

Jak na to jinak? Ve vypjaté situaci pomáhá zkusit pojmenovat, jak se „protihráč“ asi cítí, dobré je i parafrázovat. Zaprvé mu to říká, že se snažím problém skutečně pochopit a vyřešit. A zadruhé to pomůže i mně, protože když se na věc zkusím podívat jeho očima, vždycky mě to uklidní. Málokdy dojdu k něčemu jako „ona to udělala prostě jen proto, aby mi ublížila nebo aby mi zkazila odpoledne.“

Do slovníku jsem zařadila:

  • Chtěl jsi…, ale…
  • Asi jsi nečekal, že…
  • Potřeboval jsi…., ale…
  • Jsi asi naštvaný, že…?
  • Mrzí tě..?

Hodí se slova jako očekávání, potřeba, záměr apod. (tak, jak vám to sedí do pusy, samozřejmě).

Co si myslíte o tom, když někdo parafrázuje, co jste mu řekli?

Hlasovat

Chápu, ale nesouhlasím


Tento bod neznamená, že si ke mě kdokoli smí dovolit cokoli. Můžu chápat, že je na mě někdo naštvaný (emoce).  Zároveň ale můžu dodat, že na sebe nenechám nikoho řvát (chování).

Pozor, snažit se odhadovat komplikované emoce ale může být na škodu, protože člověk se málokdy trefí přesně a na druhé straně tak vyvolá spíš hněv.  Proto je dobré držet se tu opět spíš popisu akcí a stručnosti.

Komunikace podle Respektovat a být respektován
Ilustrační foto

Trpělivost pochopení přináší

Nemám na sebe přemrštěné nároky. Nejdřív zkouším „novou řeč“ v klidných situacích a s někým, s kým mám dobrý vztah. Když nám to doma ujelo, párkrát taky zafungovalo prostě se v půlce věty zastavit a narovinu říct Vrátím se zpátky a zkusím to znovu. Když to udělá manžel, navíc mě to rozesměje, protože u toho třeba i vycouvá z místnosti a přijde znovu. Já se směju, on má snad ze sebe dobrý pocit, že to zvládnul, jak chtěl.

A i když nám to nevyjde vždycky, každý malý úspěch se počítá. Stejně jako se učím s tímhle novým slovníčkem mít pochopení pro ostatní, učím se ho mít i pro sebe. A to je na tom možná ve finále nejvíc osvěžující.

PS: Každá diskuse má (nejméně) dva účastníky

A co když to nefunguje? Partner nebo kolega jsou pořád jedovatí a uráží, snaží se manipulovat? Autoři podobných knih o komunikaci se shodují, že je v pořádku změnit po varování téma nebo klidně konverzaci opustit – položit telefon, odejít. Tohle mi osobně dělalo zpočátku problém, ale vlastně se pak cítím lépe i já. Dnes už vím, že bránit si hranice vlastní důstojnosti je zdravé a pocit té špatné, co položila telefon se pomalu vytrácí.

Čtěte také: Můj život s manipulátorem

Čtěte také

Jak dostat dědečka a babičku zpátky k aktivitám
Jak dostat dědečka a babičku zpátky k ak…4943
Žena v noční košili aneb na čem v posteli skutečně záleží
Žena v noční košili aneb na čem v postel…8452
Sezení může probíhat i na dálku: Mám svého terapeuta a nestydím se za to!
Sezení může probíhat i na dálku: Mám své…1070
Další články