Právě čtete

Proč jsem jako moje máma, i když jsem si slíbila, že nebudu

11396  
Sdílet: 

Proč jsem jako moje máma, i když jsem si slíbila, že nebudu

…a co z toho vytěžit dobrého?

9. 5. 2019 6 min. čtení Irena Pokorná
Proč jsem jako moje máma, i když jsem si slíbila, že nebudu

„Když má moje maminka někoho ráda, zahrne ho jídlem. Nakoupí, navaří, zaúkoluje místní vyhlášenou pekařku koláčů nebo sežene domácí vajíčka. Jídla je během návštěv plný byt, máme ho v lednici, na balkoně i na chodbě. Otázka ‚Dáš si tohle? A tamto? Nemáš chuť na tohleto?‘ je prvních pár optání milá, podesáté už trochu otravná a podvacáté už pěním. ‚Nechci, mami, až budu chtít, vezmu si,‘ začínám odsekávat a o pár hodin později v autě, když na sedačce balancuju s řízky, bramsalátem a domácí tlačenkou, říkám svému muži, že tohle teda nikdy dělat nebudu, protože je fakt vysilující neustále odrážet nájezdy nového jídla, jakmile chvíli nevypadám, že žvýkám. ‚Já nebudu jako máma, miláčku, víš.‘ A pak střih, o pár dnů později, zastavili se u nás přátelé. Co dělám já? Snáším jídlo ze všech koutů, lovím ze skříňky aspoň oříšky, a když se potřetí ptám, jestli by si dali to nebo tamto… mi to dojde.

Jsem jako máma. Lásku vyjadřuju jídlem, stejně jako ona se učešu, i když jdu s košem, stejně dlouho nesmyslně vykecávám do telefonu a úplně stejně nenechám lidi domluvit, když si myslím, že vím, co chtějí říct.“

– Marie

Vztah matky a dcery je pro ženy jedním z nejdůležitějších, a snad nejvíc ovlivňuje náš dospělý život. Do velké míry určuje, jaké budeme mít vztahy v budoucnosti, jak se budeme stavět ke svým nejbližší, ke světu celkově, ale i k sobě samotným.

Odpověď na otázku: proč jsem jako moje máma?

…leží v několika bodech.

Když to vezmu časově: miminko je s matkou v úplném spojení, je plně závislé na její péči a na jejím umění se vcítit do jeho prožitků a potřeb a na její schopnosti citlivě na ně reagovat a naplnit je. To v dospělosti výrazně ovlivňuje, jaké budou naše emoce, nálady, jak budeme osobnostně stabilní a jak moc budeme mít rády samy sebe. (Samozřejmě že pokud si z dětství odneseme vzorce, které nám nevyhovují, můžeme si je přetvořit. Ještě o tom bude řeč.)

I později se dítě od matky hodně učí – a specificky dcery se od ní a od dalších žen, které jsou nablízku, učí, „jak být ženou“. A tak se, zjednodušeně řečeno, stane, že dcery podvědomě kopírují své matky v ženské roli.

„Přistihla jsem se, že mám úplně stejné hlášky jako moje starší sestra a ke kamarádům se chovám podobně jako ona. Dneska se vídáme tak jednou za rok, ale když jsem byla malá a mamka byla v práci, střídali se u mě táta, starší bratr a sestra. Od všech jsem si něco odnesla, ale to, jak se chovám, mám ze všeho nejvíc od ní (a nutno dodat, že mi to vyhovuje). Přitom čas jsem trávila se všemi víceméně nastejno.“

– Marie

Holčička obvykle přirozeně napodobuje to, jak se chová její matka (případně jiný silný ženský vzor), jak mluví, jak se obléká… Většina děvčátek vám řekne, že chce být jako maminka, až bude velká. V tomto období se tak pozorováním a nápodobou učí, jak být v budoucnu sama matkou, a zároveň se podle vztahu maminky a jejích rodičů „učí“, jak být dcerou. Aby toho nebylo málo, z dětství si každodenním pozorováním odnáší i základní vzorce ve vztahu k mužům, jaká je role ženy v domácnosti, o co se stará a o co naopak nikoli, učí se, jakou roli hraje v životě matky práce, zájmy, přátelství a jaký je její postoj ke světu, jaké má názory, postoje a hodnoty celkově.

Vezměte si třeba vztah matky k manželovi: může se jednat o vyrovnaný, láskyplný, sdílný vztah, který bude pro dceru vhodným vzorem, ale může se i jednat o vztah plný hádek, despektu, nebo rodiče prošli rozvodem. Je na dceři, zda tyto scénáře bude ve svém dospělém životě podvědomě či vědomě opakovat, či udělá přesný opak, nebo se vědomě rozhodne je nějak upravit ve vhodné míře. Není to nic nového, stejným procesem přejímání vzorů a scénářů procházely i naše matky, babičky a tak dále.

Výsledkem je, že mnohé vzory a vzorce se přenáší napříč mnoha generacemi – nejen skrze geny, ale i skrze výchovu, chování a emocionální projevy.

Kdy se to láme? Samozřejmě v pubertě

V pubertě začne dcera naučené věci sama kriticky nahlížet a následně v dospívání a rané dospělosti je realisticky přehodnocovat. Dřív nebo později se u mnoha dcer objeví ta známá věta: „Nikdy nebudu jako máma!“

Ve skutečnosti u některých přebraných vzorců zůstává (a ani si to nemusí uvědomovat), některé úspěšně opustí a jiné sice změnit chce, ale trvá nějakou chvíli, než se jí povede zaběhnuté programy v hlavě „přepsat“. A některé kritizuje, ale sama je má úplně stejně – můžou jí pak sloužit jako zrcadlo sobě samé, v čem by se chtěla změnit, nebo naopak pochopí, „proč to ta matka dělá“. Že třeba vnucování jídla je jeden z maminčiných způsobů, jak projevit lásku, a že dokud to sama (dcera) nebude přehánět, je to vlastně velmi milá vlastnost. :-)

V dospělosti pak mnohá svá rezolutní prohlášení často přehodnotí – když sama pochopí, co k nim matku vedlo.

Co když jde o vzorce, které nám vysloveně ubližují?

Dcery milují své matky a matky milují své dcery a až na patologické výjimky žádná matka nečiní své dceři vědomě zle. Většinou jen nevědomě chybují; dělají v tu chvíli to, co umí – to, co se naučily od svých matek a to, co považují za nejlepší. Často jim to dojde až později, např. v roli babiček, kdy vidí, jak se dají věci dělat jinak. A někdy je pro matky příliš náročné nebo bolestné uvědomit si, že někde udělaly chybu, a přijmout od dcer otevřenou kritiku.

Nejčastěji se jako terapeutka setkávám s následky kritiky, výčitek, citového vydírání, nadměrných očekávání, neporozumění a špatné komunikace, pocitu opuštění a nepřijetí. To jsou modely, které pak žena vědomě nechce přenášet dál („Nebýt jako máma,“), ale kolikrát neví, jak. Je to samostatné složité téma a určitě bych doporučila využít pomoc psychologa nebo psychoterapeuta, který funguje jako průvodce a pomáhá najít cestu, jak uzavřít bolavá místa.

Co si z toho vzít dobrého?

„To, jak se ve mně zrcadlí ženy, které ‚mě vychovávaly‘, je pro mě docela zajímavá lekce. Vlastnosti, které mi na nich připadají otravné, znamenají, že přesně na tomhle bych měla zapracovat – u sebe. Zároveň vidím, kolik skvělých věcí od nich mám, a za to jsem vážně ráda.“

– Marie

Jedné věci si hodně všímám: na pochybení a rizika ve vztahu matky a dcery se v psychologii někdy klade velký důraz. Na jednu stranu to dává smysl, na druhou se tak může stát, že se hodně soustředíme jenom na to negativní a to pozitivní nám uniká.

Myslím, že je tedy přínosné zamyslet se i nad tím, co nám naše matky do života naopak přinesly a co bychom si chtěly zachovat pro sebe samotné a pro svoje dcery. Zkuste si sepsat seznam pozitivních věcí, a to od úplných maličkostí jako mámin úsměv či dobré jídlo až po velké věci, třeba pocit, že jsme milované, nebo že nás dovedla k vystudování školy. Budete samy překvapeny, že seznam pozitivních věcí může přesahovat dalece seznam toho, co nás naopak trápilo.

Nejlepším výsledkem tohoto našeho procesu je potom dobrý pocit, že žijeme svůj život podle své volby a necítíme se jako oběti genů a výchovy. Můžeme si potom klidně dovolit být jako naše matka v tom, v čem si jí vážíme, a nebýt jako naše matka v tom, co s námi není v souladu. A ať už převažuje to, či ono, je Den matek dnem, kdy můžeme pocítit vše, za co jsme jí vděčné a za co si jí vážíme, a rozhodně bychom neměly zapomenout to mamince říct a poděkovat jí za to. Vždyť samy velmi dobře víme, že být „dobrou matkou“ vůbec není jednoduché.

Čtěte také

Jak spolu randit i po svatbě? Zkuste taneční
Jak spolu randit i po svatbě? Zkuste tan…6472
Kreslíte si kytičky, čtverečky nebo šipky? Bezmyšlenkovité obrázky vypovídají o našem rozpoložení
Kreslíte si kytičky, čtverečky nebo šipk…23485
Proč nesnáším nakupování a co s tím dělá moje žena
Proč nesnáším nakupování a co s tím dělá…13232
Další články