Právě čtete

Další dítě – chci ho, a zároveň nechci

32893  
Sdílet: 

Další dítě – chci ho, a zároveň nechci

Jako jedináček jsem vždycky plánovala velkou rodinu: aspoň tři děti, aby nikdo neměl pocit, že je sám. Postupem času jsem to upřesnila na „aspoň dvě, a pak se uvidí“. A vypadá to, že u dvou skončím.

3. 8. 2019 5 min. čtení Jana Brunclíková
Další dítě – chci ho, a zároveň nechci

Kdyby se mi s něčím podobným před pár lety svěřila některá moje kamarádka, můj názor by byl jasný: jestli chceš další dítě a máš pro to aspoň trochu vhodné podmínky, běž do toho – možná tě čeká pár let nepohodlí, ale když to neuděláš, bude tě to mrzet celý život!

Jak to ale bývá, když musíte něco takového řešit sami, není to zdaleka tak jednoduché. Už druhé dítě s námi docela zamávalo – se mnou fyzicky, ve zbytku rodiny se pak úplně změnila atmosféra a nějakou dobu jsme všichni jeli „na krev“. Starší dceři byly necelé dva a čtvrt, když se jí narodil bráška. Byla se mnou doma, do miniškolky začala na dvě dopoledne v týdnu chodit až za půl roku. Snažila jsem se ji nezanedbávat, ale malý byl dost náročné miminko, muž vstával kolem páté do práce a denně dojížděl skoro dvě hodiny…

Ilustrační foto

Moc si toho z té doby nepamatuju, kromě velmi častého řevu. Naložila jsem ho do kočárku, řev. Po cestě na hřiště usnul, ve stojícím kočárku se ale po deseti minutách probudil, řev. Řešení kvadratury kruhu, jestli se nějak pokoušet uklidnit miminko na hřišti, nebo se vydat domů, proti čemuž samozřejmě zase protestovala dcera. Večer se po uspání zase do pěti minut vzbudil, pokud jsem neležela vedle něj, takže jsem se sprchovala a čistila si zuby za konstantního řevu, abych mohla kolem půl deváté ulehnout s mrňousem. (Zdravý rozum mi tehdy zachránil Kindle s podsvícením – doporučuji jako povinnou výbavu každé budoucí matky!)

Biologické hodiny umí pokoušet

Jistě, nakonec to přešlo – a podobně jako po nějaké době vyvane vzpomínka na porod, i mně po pár letech otrnulo a začaly se znovu hlásit biologické hodiny. Ještě to třetí, popichovaly. Vždycky jsi chtěla tři. Ani jedno dítě nemá zelené oči po tobě! Když jsou starší ve školce, mohla by sis miminko konečně užít. Ne jako když jsi byla nervózní prvomatka s nedostatkem mléka, jejíž dítě zoufale brečelo hlady. Nebo podruhé s batoletem neustále za zadkem, zatímco miminko vnášelo veškerou životní energii do vyjádření zuřivé nespokojenosti s tím, že je miminko, nedokáže se pohybovat, nemůže nic jíst a nikdo mu nerozumí.

Ilustrační foto

Muž byl ale neochvějně proti a já se nemohla ani divit, ani být zklamaná: od začátku chtěl jedno dítě, dvě jako naprosté maximum. Nejhorší ale bylo, že jsem s jeho argumenty vlastně souhlasila taky: sama jsem si nedovedla představit, že tím vším procházím znovu, a ještě jsem nezapomněla, jaká byla otrava, když jsme kvůli absolutně necestovacímu miminu omezili dvojdětné výlety na minimum a všechna zajímavá místa objížděl muž s dcerou sám. Věděla jsem – protože touhy se vždycky vystupňovaly v období ovulace, zatímco během ostatních dnů cyklu jsem byla z představy třetího těhotenství spíš zděšená –, že mě zrazuje moje tělo, které cítí poslední možnost k biologické reprodukci. Je mi třicet sedm. Jistě, spousta žen má děti ještě daleko po čtyřicítce, ale vzhledem ke komplikacím, které přišly už ve druhém těhotenství ve 32, prostě cítím, že konkrétně to moje tělo má možná poslední rok, kdy by takovou zátěž jakž takž zvládlo bez vážných následků.

Strach ze známého, ale ještě větší strach z neznámého

Nebudu lhát: mám ráda své pohodlí a jsem trochu srab. Kamarádky a internetové známé, které dvě děti (aspoň navenek) v pohodě zvládaly, působí se třemi výrazně uštvaněji. Nejhorší to samozřejmě je, když jsou vměstnané třeba do pěti let; čím větší rozestupy, tím menší je to náraz, ale změna je vidět u všech – pár z nich to řešilo odchodem z internetových komunikačních kanálů, kde jsme se do té doby podporovaly a udržovaly se při zdravém rozumu, jiné se musely vzdát i případných zbývajících koníčků, jsou nevyspalé, fyzicky vyčerpané z navazujících těhotenství a období kojení, některé procházejí manželskou krizí… a já, když vím, že jsem jen tak tak zvládla to druhé, bych si prostě na třetí, navíc těsně před čtyřicítkou, cíleně fakt netroufla.

A druhá věc: nikdy není jisté, jestli bude všechno v pořádku. I kdybych se rozhodla zatnout zuby na pár let kojení, rostoucích zubů, nočního vstávání a tahání kočárku do MHD, nemusí to být zdaleka jediná omezení, která by nám třetí dítě přineslo. Třeba kdyby nebylo úplně zdravé, nebo kdybych si odnesla nějaké trvalé následky já. Ano, jsou to katastrofické scénáře, ale stávají se. A my máme dvě velmi konkrétní děti, s kterými musíme při jakémkoli plánování počítat.

Ilustrační foto

…i když, ne všechno se dá naplánovat

Mám kamarádku. Máme k sobě blízko svými zájmy, rodinným zázemím a v neposlední řadě taky dětmi: máme je téměř nastejno, naši mladší synové mají datum narození jen měsíc od sebe. Proto jsme pochopitelně probíraly i otázku třetích dětí a došly jsme k podobnému výsledku. Já toužila po teoretickém třetím trochu víc, ona se občas starala ještě o prvního syna svého muže, takže byla kategoričtější: třetí už fakt ne. Proto mě zarazilo, když mi loni v únoru napsala: budeme mít přírůstek do rodiny… „Pořizujete si novýho pejska, jo?“ odepsala jsem – copak nechápe, jak to působí?

No, nebyl to pejsek. V říjnu se jí narodil třetí syn, naprosto nečekaný, neplánovaný… a strašně veselý a pohodový. Miminko za odměnu. Kamarádka, která měla společně se školkou druhého syna nastupovat do práce, teď s miminkem z domova dělá něco úplně jiného. Má práce nad hlavu, pochopitelně, ale taky má pocit, že to tak vlastně mělo být. A já jsem došla k podobnému závěru, i když (možná dočasně, ale spíš už natrvalo) z druhé strany barikády: kdyby ke mně třetí dítě fakt moc chtělo, tak si cestu najde, protože stoprocentně spolehlivá antikoncepce stejně neexistuje. A jak tak na to koukám, mám dojem, že u nás to mělo být tak, jak to máme teď.

Ilustrační foto

Mimochodem: za všechny kamarádky a známé, které tohle všechno překonaly a šly do třetího dítěte, jsem vždycky moc šťastná a moc jim to přeju. Už jsem ale pochopila, že každá rodina je unikát a pro každého je nejlepší něco jiného.

Co všechno vzít v úvahu, když zvažujete další dítě?


Přivést na svět nového člověka s sebou nese spoustu zodpovědnosti. V přemýšlení vám mohou pomoci i tyto otázky:

  • Představte si, jaké to bude v budoucnu, nejen teď, ale i za dlouhou dobu. (Orientačně za rok, za pět let, za deset a za dvacet.) Budu spokojenější, když to udělám?
  • A bude můj život o dost horší, když to neudělám?
  • O co přijdu, když to udělám? Bude mě to hodně mrzet, nebo ani ne?
  • Jak to vnímá můj partner?
  • Jak s ním budou sourozenci vycházet teď, za pět let, za deset let?
  • Máme na to finance? Zvládneme to organizačně?

Napadá vás další vhodná otázka? Podělte se v komentářích na Facebooku.

Čtěte také

8 věcí, které by vaše děti chtěly vědět o sexu, ale vy nevíte, jak jim je říct
8 věcí, které by vaše děti chtěly vědět …35748
Proč děti potřebují a hlavně milují strašidla & jak bojovat s těmi pod postelí
Proč děti potřebují a hlavně milují stra…10091
Teorie dárků za cokoli aneb Tati, přinesl jsi mi nějaký dáreček?
Teorie dárků za cokoli aneb Tati, přines…7565
Další články