Právě čtete

Co mi dává pozitivní sobectví a co to ve skutečnosti znamená

16252  
Sdílet: 

Co mi dává pozitivní sobectví a co to ve skutečnosti znamená

Před sedmi lety jsem procházela obdobím totálního restartu, vyrovnávala jsem se s úzkostmi, ukončením dlouhodobého vztahu i změnou práce. Sama pro sebe jsem si tehdy na blog sepsala pravidla pozitivního sobectví – nebo, jinak řečeno, sebelásky. Později přišla nabídka vydat je jako knihu. A i když uplynula už delší doba a drobnosti se mohly změnit, celku jsem věřit nikdy nepřestala. Právě naopak, stále si „pozitivně sobecká“ pravidla připomínám. Možná by se mohla hodit i vám.

8. 9. 2018 7 min. čtení Michaela Dombrovská
Co mi dává pozitivní sobectví a co to ve skutečnosti znamená

„Pravidla pozitivního sobectví? Sobců znám teda dost,“ okomentovala je jedna známá. O sobectví, které ubližuje, ale vůbec nejde. Mám na mysli sebelásku, sebeúctu a splněné sny. Nejsem v tom sama. „Sebeláska je jedinou láskou, která trvá celý život,“ tvrdil Oscar Wilde. O osvíceném sobectví se zmiňoval už Aristoteles a zdravé sobectví doporučuje Jeho Svatost dalajlama.

A že máte v případě nouze kyslíkovou masku nasadit nejprve sobě a teprve potom pomáhat ostatním, uslyšíte při každé cestě letadlem.

Pro mě bylo zásadní uvědomit si, že k tomu, abych se mohla starat o ostatní, musím být sama v pohodě.

Jak dosáhnout toho, abych se dlouhodobě cítila dobře? Tady jsou zásady, které mi pomohly a dodneška pomáhají. Vybrala jsem je podle pravidel pozitivního sobectví tak, jak je vidím s určitým odstupem.

Ilustrační foto

Zásada první: Nesrovnávám se

Na základní škole mi máma předhazovala spolužačku Martinu. Lépe se učila, doma radostně pomáhala s úklidem a ve volném čase závodně sportovala. Máma to myslela dobře, ale asi si dokážete představit, jak jsem Martinu nesnášela, i když ona to nejspíš ani netušila. Ve srovnání s ní jsem prostě nemohla uspět.

Nesrovnávat se s nikým je podle mě nejdůležitější, a to tím spíš, že sociální sítě podporují neustálé sledování životů jiných lidí.

Uvědomila si totiž dvě důležité věci:

  1. Na sítích každý sdílí jen to, co se mu nebo jí povedlo. Jen hezké okamžiky a úspěchy. Zbytek nevidíme.
  2. Proč by mě vlastně mělo zajímat, jaké sny si plní jiní lidé? Pokud pro inspiraci, v pořádku. Ale jinak je lepší naplňovat vlastní přání než se nechat strhnout proudem.

Moje „pozitivní sobectví“ je, že jsem přestala sledovat (například) diety, výlety nebo večírky některých svých kamarádek. Přeju jim to, ale už mě ani nenapadne, že bych se právě v těchhle oblastech musela snažit taky. Hodně se mi ulevilo.

Zásada druhá: Filtruji, co budu číst a poslouchat

Kolem se toho děje hodně – a pořád. Velká nálož negativních zpráv (na tu stačí jenom zapnout si večer televizi) vám nejenom zkazí náladu, ale reálně způsobuje stres. Nemyslím si přesto, že je řešením přestat se úplně zajímat o aktuální dění nebo naprosto rezignovat na snahu něco změnit.

Jen už mi dnes přijde mnohem rozumnější (a jak jsem starší, tak dokonce čím dál více) se na něco zaměřit a tomu se věnovat – a nesnažit se vstřebat všechno.

Mám svoje téma, svoji „agendu“, a ostatní zase nechávám na ostatních. Slovy Jana Wericha: „Ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc.“ Pokud vás to zajímá, „moje“ téma je to, co mě učí naši psi Larry a Tessa a kočka Kitty: že zvířata cítí, prožívají, chápou a nemáme žádné právo jim způsobovat zbytečné utrpení. Nejsem vegetariánka, ale maso jsem v jídelníčku výrazně omezila, zejména pokud nevím, odkud se na můj talíř dostalo. Pokud mám možnost, apeluji v tomhle i na další lidi kolem sebe.

Moje „pozitivní sobectví“ je, že si vybírám informace, kterým chci věnovat čas a úsilí. Navíc k tomu zásadně nešířím neověřené nesmysly. Prostě se informačně nepřetěžuju, ani směrem dovnitř, ani ven.

Ilustrační foto

Zásada třetí: Nechávám žít

Vždycky mě fascinovalo, jak si lidé dokážou navzájem škodit. Často dokonce tam, kde vlastně o nic nejde, kde není nutné vzájemně soupeřit. Projevuje se to různě, od vyložených pomluv nebo sabotování až k malým a zdánlivé neškodným klípkům. A patří sem i stěžování, které dokáže parádně otrávit atmosféru i vztahy.

Bývalá kolegyně v práci často říkala: „Když můžu, pomůžu, když nemůžu, neškodím.“

Bohužel se svými slovy vůbec neřídila a dodnes ji uvádím jako příklad toho, že jiným ženám dokážou v kariéře nejvíce ublížit nikoli muži, ale právě jiné (nepřející) ženy. Ale jinak byl její výrok moudrý a často si na něj vzpomenu, když sebe samu nachytám, jak se stále ještě občas nechám unést a na něco nebo někoho si s gustem postěžuji. Už si to alespoň dokážu uvědomit, zastydět se a příště si dát větší pozor.

Moje „pozitivní sobectví“ je, že nechci tlachat o jiných lidech, ale hlavně si nechci stále stěžovat, je to totiž ztráta času. Raději se věnuji něčemu, co mě baví.

Michaela Dombrovská


Michaela vydala Pravidla pozitivního sobectví nejprve jako blog, později vyšla knižně. Tím se jí současně vyplnilo jedno z velkých přání: věnovat se psaní nejen do šuplíku. Po první knize následovaly další (Kreativní diář, Pořádek nejen v hlavě, Jógový zápisník) a pátou má právě rozepsanou.

Zásada čtvrtá: Pracuji ráda

Nejsem typ na podnikání, to jsem si ujasnila. Ale ani předstírat, že hodlám položit duši za svého zaměstnavatele, už mi nepřipadá nijak záslužné. Beru to tak, že jde o vzájemnou výměnu, která by měla být z obou stran poctivá. Pokud mám navíc to štěstí, že mě práce baví, vyhrávají všichni.

Pracovat „jen pro radost“ může málokdo, ale můžu pracovat ráda.

Nemyslím tím, že bych v práci musela zrovna hýřit nadšením, ale věnuji se tomu, čemu můžu věřit a co mi dává smysl nebo v čem si ho najdu. Pak není nijak těžké zvládat i ty méně záživné nezbytnosti, které ke každé práci patří.

Moje „pozitivní sobectví“ je, že si vybírám práci tak, abych ji mohla dělat ráda a s čistým svědomím. Pro mě osobně to je taková, která nevede k ubližování živým bytostem, životnímu prostředí nebo mně samotné. Jsem za to denně vděčná.

Ilustrační foto

Zásada pátá: Mám prostor sama pro sebe – jak doma, tak v hlavě

Začalo to tím, že jsem si „domov“ zútulnila jako prostor, kde se cítím dobře já i ostatní členové naší smečky, a začala si víc rozmýšlet, koho si do něj pouštím. Později jsem to své „doma“ navíc začala chápat trochu jinak.

Mít domov mi dává možnost zavřít dveře před světem, když to potřebuju. A totéž můžu obrazně udělat i sama se sebou.

Moje „pozitivní sobectví“ jsou nastavené meze. Nebýt stále k dispozici, umět se úplně odpojit a najít si chvilky jen sama pro sebe. Mnohem více než dříve mě oslovuje digitální detox.

K minimalismu, šetrnému stylu a zodpovědné spotřebě jsem tíhla vždy, postupně si ale uvědomuji, že čím více se propojuje svět okolo, tím důležitější je umět si vytvořit osobní a jedinečnou oázu, kde se rodí nápady, je možné odpočívat nebo přemítat nad něčím důležitým. Sherlock Holmes to nazýval palácem mysli; a nejde o nic exkluzivního, naopak bychom takový palác měli mít všichni. V hlavě především.

Zásada šestá: Pečuji o sebe

Letos mi bude dvaačtyřicet let a statisticky vzato jsem ve druhé polovině svého života. Na vlastní kůži tak (doslova) zažívám to, co popisuje mnoho lékařů, psychologů nebo poradců životního stylu. Začíná se pomalu zúročovat, jak jsem o sebe pečovala doposud. Jeden můj kamarád to vyjádřil slovy: „Teď už vypadáme, jak si zasloužíme.“ Týká se to samozřejmě především užitečných návyků, na změnu naštěstí není pozdě nikdy.

Považuju za štěstí, že jsem už téměř před dvaceti lety potkala jógu. Oceňuju to čím dál více. Podobně ale funguje jakýkoli pohyb.

K životu přirozeně patří různá omezení, nemoci a potíže, se kterými je třeba se naučit žít a fungovat, ale řadě zbytečných problémů se rozhodně dá předejít.

Moje „pozitivní sobectví“ je vyhledávání toho, co prospívá mému zdraví, a odmítání toho, co mu škodí. Pokud vím, že mi něco nesvědčí, učím se postupně nedat tomu (třeba teď konkrétně cukru) prostor nebo ho alespoň omezit. Každý malý krůček se počítá.

Ilustrační foto

Pravidlo sedmé: Rozmazluji se

Kromě základní péče a životosprávy si dnes už neodpírám chvilky, kdy bych se mohla rozmazlovat. Naopak, cíleně si je plánuji. Občasná masáž, přírodní kosmetika, oblečení jen z kvalitních materiálů. Ale hlavně dostatek spánku, čisté vody a čerstvého vzduchu, to máme všichni k dispozici zadarmo a dělá to moc dobře tělu i duši. Těší mě taky vypadat hezky, upravit se, něčím se ozdobit.

Rozmazlování podle mě k péči o sebe patří.

Nemělo by se pochopitelně stát smyslem života nebo jeho středem, ale je to odměna, potěšení a radost, které si může v nějaké míře dopřát úplně každý. Alespoň tady u nás, kde máme velké štěstí na relativní pohodu a blahobyt.

Moje „pozitivní sobectví“ je udělat si čas na potěšující drobnosti a být za ně vděčná.

Ilustrační foto

A něco navíc: Obnovuji energii, mám vizi a dobře se bavím

Poslední tři pravidla v knize tvořila jednu společnou třešinku na dortu. Brát život trochu zlehka, s nadhledem a umět se zasmát, a taky vědět, k čemu vlastně směřuji (mít nějakou vizi), mi připadá stále stejně podstatné.

Jen původní „šetřit energií“ bych dnes už změnila. Zjistila jsem, že jí je vždycky dost. Všude kolem. Plyne z pocitu dobře vykonané práce, z dobrých vztahů s blízkými lidmi, z hezkých okamžiků, z velkých i malých úspěchů, které dokážeme přát i jiným lidem, z každé dobré zprávy. Každému z nás se jen občas „vybijí baterky“ a naučit se je dobíjet je nezbytné nejen k přežití, ale k jakémukoli smysluplnému počínání.

Co mi zaručeně v každodenním shonu pomůže vždy, je na chvíli se zastavit, zhluboka nadechnout a v klidu promyslet další krok. Nechci se životem řítit jako splašená střela, která toho moc nevnímá a nikdy nemá čas, ale naplno si užít každý den. Něco dobrého vykonat pro svět, něčím potěšit sebe samu a svým blízkým dát najevo, že mi na nich záleží.

Pravidla pozitivního sobectví

  1. Nesoutěžím, vyhrávám
  2. Jen žádné katastrofy
  3. Neškodím, pomáhám sobě
  4. Práce šlechtí, v pracovní době
  5. Můj dům, můj hrad
  6. Denně jablko pro zdraví
  7. Hezky a zvesela
  8. Šetřím energií
  9. Mám vizi
  10. Dobře se bavím

Pravidla jsou ke stažení na http://www.grada.cz/pravidla-pozitivniho-sobectvi-8287.

Foto v medailonku autorky: Janka Šimáčková

Čtěte také

Další články