Právě čtete

8 příběhů dětí, které prožily rozvod. Jak ovlivnil jejich vlastní vztahy?

21519  
Sdílet: 

8 příběhů dětí, které prožily rozvod. Jak ovlivnil jejich vlastní vztahy?

Dopady rozvodu rodičů na psychiku dítěte dokáže současná věda celkem úspěšně předvídat. Méně už se ale mluví o tom, co se stane, když dítě vyroste a rozhodne se založit vlastní rodinu. Mohou se staré rány z dětství v dospělých vztazích projevit? Částečně odpoví příběhy, které někdo opravdu prožil.

4. 6. 2018 11 min. čtení Redakce
8 příběhů dětí, které prožily rozvod. Jak ovlivnil jejich vlastní vztahy?

Lidská mysl je obrovská záhada. I když jí psychologie věnuje tolik pozornosti, pořád existuje spousta věcí, o kterých se odborníci neustále přou. A jednou z nich je právě způsob, jak se může v dospělosti ve vztazích projevit rozvod rodičů, který člověk prožil ve svém dětství.

Co o dopadu rozvodů říkají studie?

Problémem se v minulosti zabýval například známý sociolog Anthony Giddens (zdroj), podle kterého si děti z rozvedených rodin do svých vlastních partnerských vztahů vzpomínku na rozvod rozhodně přenášejí. Uvádí, že takové děti chtějí od svých vztahů něco víc, touží po něčem, co se jejich rodičům nepovedlo udržet, tedy po šťastném a zdárném manželství, které je založené na lásce, věrnosti a důvěře.

Jiní teoretikové se zase shodují, že lidé vychovaní v rozvedených rodinách mají tendenci stavět se k manželství negativně a mají pozitivnější vztah k vlastnímu rozvodu (zdroj). Projevují údajně ve vztazích menší angažovanost, což vede k jejich menší kvalitě. A mívají také narušenou sexualitu, která se silně promítá do emoční roviny.

Jak to tedy je?

Sebrali jsme pár opravdových příběhů, které prožili lidé z různých koutů republiky, a zeptali jsme se odbornice na vztahy Ireny Pokorné, jak to vidí ze svého pohledu.

Pozn.: Všechna jména v příbězích byla pozměněna.

Příběh první: Kvůli rozvodu rodičů víc žárlím

Rozvod, který ji zastihl ve třinácti letech, vnímala Bára velmi bolestně. Najednou jako by ani nebyl čas na pubertu: „Řešíš problémy rodičů, bydlení, šok. Na malichernosti není čas,“ svěřuje se pisatelka v internetové diskuzi. Rodiče měli starosti sami se sebou, nebyl proto nikdo, kdo by Báře pomohl například se školou. I v pozdějších letech vnímala rodinnou situaci velmi citelně: složitý maturitní ples, kdy rodiče nemohli sedět společně u stolu, rozpůlené Vánoce i narozeniny, absence domova a rychlý nástup do práce jen proto, aby už byla samostatná a nemusela se stále rozhodovat mezi mámou a tátou.

Jaký to mělo pro Báru následek? „Jsem extrémně žárlivá a bez sebevědomí,“ svěřuje se. „Takový ten pocit nechtěnosti přetrvává.“ A také je přesvědčená, že podobný zážitek svým vlastním dětem nepřipraví. „V životě to dětem neudělám. Taky je mám až po třicítce a je to nová etapa. Všechna dobrodružství a vybouření jsou za mnou, teď jen manžel a děti a díky bohu za druhou maminku i tatínka, nejbáječnější tchánovce pod sluncem,“ říká Bára.

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Vlivem rodičovského konfliktu se bohužel velká míra pozornosti orientuje právě na něj a na jeho řešení. Některé páry zvládají, i přes svoje neshody, vidět to, jak se situace odráží v životě dítěte. V případě Báry tomu ale tak nebylo: v důležitých vývojových obdobích jejího života zastínil rozbouřený rodičovský vztah její dětské a vývojové potřeby. V důsledku toho si Bára do dospělosti odnesla zkušenost, že je v životě nechtěná, upozaděná za ostatními a že není obvyklé, aby dostávala potřebnou pozornost a péči. Báře se díky jejímu náhledu a také díky manželovi a jeho rodičům daří postupně tuto zkušenost tzv. “reparovat” (napravovat), což je jediná možnost, jak nad minulostí vyhrát a překonat tak pocit vlastní ne-hodnoty.

Příběh druhý: Mám špatné zkušenosti a musím si dát pozor

Někteří lidé se ve vzpomínkách často vrací do dětství, aby si připomněli krásné chvíle. To ale rozhodně není případ Markéty. „Táta mámu do krve seřezal, když mi byly dva roky. Oba s bráchou jsme to viděli, vidím to jako dnes. Okamžitě se s ním rozvedla. V tu dobu už měl milenku,“ vypráví.

Maminka si záhy našla nového partnera, ale ten si bohužel s Markétou vůbec nesedl. „Až do jeho smrti (v mých šestnácti) jsme byli na nože. Od mých deseti let, kdy se nám narodila ségra, nás vnímal spíše jako soky a otravný hmyz. V pubertě jsem mu to dávala dost sežrat,“ pokračuje Markéta.

Kvůli svým zkušenostem je ve vztazích velmi opatrná. „Mám co dělat, abych se jejich chybám vyhnula a žila v manželství tak, jak chci já, a ne tak, jak mám odkoukané od nich,“ přiznává.

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Už ze slov Markéty a jejího popisu dětství je velmi hmatatelné, jak zásadní význam mají tyto dětské zkušenosti i v její dospělosti. Markéta se bohužel setkala s něčím, co se obtížně překonává, a sice s násilím a ztrátou bezpečného domova. Maminka Markéty sice dokázala po traumatizující situaci od manžela odejít, ale bohužel ani další partnerský vztah nebyl pro dítě-Markétu bezpečným a zdravým. Je nasnadě uvažovat nad tím, jaké zkušenosti z dětství měla v rodině Markétina maminka a jak se tyto její zkušenosti podepsaly na jejím výběru partnerů. Pro každého, kdo by byl v podobné situaci, je vhodnou pomocí psychoterapie. V té lze svou minulost a traumata z ní zpracovat. Díky tomu se pak tento “poděděný” vzorec rodinných vztahů přestane předávat dalším generacím.

Příběh třetí: Rozvod byl správný, nebráním se mu

Denisini rodiče se rozvedli, když jí byly tři roky. Stejně jako v předchozím příběhu byl otec agresivní, maminku fyzicky týral a na denním pořádku byly i ošklivé hádky. „Taťka s námi pak bydlel ještě do mých deseti let. Už byli s mamkou rozvedení, takže to bylo bez velkých bouří. Pak se odstěhoval a já ho vídala, kdy jsem chtěla,“ říká Denisa. Rodiče k sobě navzdory předchozím konfliktům nakonec našli cestu. „Poprvé po té době spolu promluvili až na mé svatbě, to mi bylo 21. Teď se občas potkají na nějakých hromadných rodinných oslavách a vychází spolu celkem v pohodě,“ líčí Denisa.

Sama si myslí, že rozvod byl namístě. „Rozvod byl to nejlepší, co pro sebe i pro mě za dané situace mohli rodiče udělat. Možná i proto nejsem zastánce zůstávání spolu kvůli dětem.“

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Ano, rozvod bývá v mnohých případech namístě a není třeba se k němu stavět a priori negativně. Nedá se obecně říci, že každý rozvod způsobí vždy konkrétní strádání dítěte; záleží na důvodech, rozvodu, na jeho průběhu a na jeho dopadech. Mnohem horší pro dítě bývá, když spolu zůstávají rodiče, kteří nejsou schopni ať už z jakýchkoli důvodu spolu žít, komunikovat a vytvořit pro dítě stabilní a bezpečný domov. Pokud jsou rodiče schopni si uvědomit a přijmout, že rozvodem končí jejich partnerství, ale zůstává jejich rodičovství, mohou zaměřit každý svou pozornost na něj, na potřeby dítěte a na podporu zdravého vztahu dítěte a druhého rodiče. Zároveň můžeme říci, že děti, které zažily „dobrý“ rozvod, nemívají k rozvodu negativní vztah a nenesou si do budoucna „poškozené“ vztahové modely.

Příběh čtvrtý: Nechci opakovat chyby. Vybírám pečlivě

Alena zažila rozvod rodičů na základní škole. Podle jejích slov ji tato událost naučila samostatnosti. „Nejvíc jsem ale nesnášela nálepkování chytrých učitelek, které mi klidně před celou třídou říkaly, že jsem ta z rozvedené rodiny, ze které nic nebude,“ vypráví Alena.

Navzdory nepřejícím učitelkám Alena nakonec úspěšně vystudovala vysokou školu, vdala se a vztah s mužem má podle svých slov krásný. „Rozvod mě určitě při výběru partnera pro život ovlivnil. Vybírala jsem hodně pečlivě a snad se to povedlo,“ uzavírá Alena.

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

„Nálepkování“ dětí z rozvedených rodin bylo dříve bohužel docela časté; dnes už se, doufejme, takové situace stávají spíše výjimečně. Alenu naštěstí „nálepkování“ ve škole naopak posílilo a životní zkušenosti z rodiny ji vedly k uchopení života do svých rukou a k pečlivé volbě a obezřetnosti. Ne každý se dokáže vypořádat s rozvodem rodičů a s devalvujícími komentáři autorit tak jako Alena a naopak tyto zkušenosti přináší leckdy dětem do jejich budoucího života nezanedbatelná zranění.

Příběh pátý: Jsem ráda, že se rozvedli. Následky nemám

„I po letech jsem ráda, že se naši rozvedli. Doma začal být jakž takž klid a ubylo hádek. Zpětně se jen divím, že se táta nechal terorizovat tak strašně dlouho,“ svěřuje se Klára, jejíž tatínek si po letech po rozvodu našel novou partnerku. Vedle ní se v očích Kláry změnil v mnohem lepšího člověka. „Asi i proto, že viděl, jak ona se chová ke svým dětem a svojí rodině. Byla to ona, kdo mě třeba zval pravidelně na oběd, protože asi nepobírala, že se stýkáme jednou ročně,“ vzpomíná Klára a dodává: „Myslím, že rozvod mě vlastně neovlivnil ani trochu. To spíš chování rodičů a jejich životy. Doufám, že nikdy nebudu jako máma.“

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Klára trefně vypichuje fakt, že rozvod jako takový neznamená téměř nic, ale že chování rozvádějících se je to, co rozvod pro dítě znamená. Mateřskou roli u Kláry částečně naplňovala nová partnerka otce, který se ve své otcovské roli pozitivně změnil. Z neznámých důvodů s ním ale Klára nemohla být častěji. Bohužel Klářin příběh vyvrací starý mýtus, že péče matky je vždy bez výjimky lepší. Pokud dítě nemá možnost trávit s oběma rodiči tolik času, kolik potřebuje a kolik si přeje, mívá to negativní dopad. V případě Kláry se to podepsalo na jejím vztahu k matce. Možná to Kláru povede k tomu, aby se sama vyvarovala jejích chyb. Na druhou stranu, když chceme „nebýt jako rodič“, je třeba dávat pozor, abychom „nevylili vaničku i dítětem“ a některé věci neodmítali dělat jen z trucu, i když by pro dítě byly třeba dobré.

Příběh šestý: Dva rozvody byly namístě. Ale jsem teď bojácná

Monika podle svých slov patří k těm, kteří rozvod vnímají jako to nejlepší, co se v rodině mohlo udát. „Mamka je rozvedená dvakrát – můj biologický otec měl psychózu, kterou neléčil, a druhý partner byl vyloženě psychopat a ožrala. Přiznávám, že u svého biologického otce jsem to ze začátku vnímala jako matčinu velkou zradu, až s odstupem let mi došlo, že jsme s mamkou žily s ‚tikající bombou‘, takže její rozhodnutí už teď chápu,“ vzpomíná Monika. V době prvního rozvodu jí bylo dvanáct let, v druhém jen o tři roky více.

„Vliv to na mě mělo velký, především v oblasti vztahů,“ přiznává Monika. „Jsem až abnormálně opatrná a bojácná, což mi potvrdili i kolegové z práce. Na druhou stranu jsem se díky tomu rozhodla pro pomáhající profesi, za což jsem zase moc vděčná. Při té se komunikaci s lidmi prostě nevyhnu a taky si tak trochu ‚léčím‘ a obrušuji svou bojácnost vůči lidem.“

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Neléčená nebo špatně léčená psychiatrická diagnóza, nebo jiná osobnostní patologie, se kterou daný člověk ani jeho partner neumí zacházet, bývá jedním z velmi častých důvodů rozvodu. Druhým extrémem je, když „zdravý“ rodič ve vztahu zůstává – obvykle z lítosti a kvůli pocitu odpovědnosti. Snaží se partnerovi pomoci, často ale na úkor dítěte. Takové dítě si pak odnese traumatizující zkušenosti jako Monika, a s vysokou pravděpodobností bude ke vztahům přistupovat s úzkostí a masivní nedůvěrou. To proto, že se doma nemohl nebo nemohla naučit, kde je hranice toho, co ještě je v pořádku nechat si líbit, a co už je důvodem k ukončení vztahu. Monika vkročila do dospělého života se zkušeností, že by měla „vše vydržet“, což je pro ni nebezpečné.

Příběh sedmý: Rozvod nebyl, ale měl být. Manželství nechci

Navzdory zažitým představám může být pro dítě rozvod také vysvobozením. To například dokládá příběh Františky. „Já prostě našim neodpustím, že se nerozvedli. Bylo by to rozhodně lepší,“ svěřuje se v diskuzi. „Nevím, co je pro dítě zajímavého na vyrůstání v hádkách. Otec to jeden čas řešil alkoholem, a pít neuměl, takže to pak bylo doma veselo. Vánoce si pamatuju tradičně jako tichou domácnost. Nevzpomínám na dětství kdovíjak ráda. Naši už jsou oba po smrti, zemřeli brzy, ale ani to není pro mě důvod k odpuštění,“ svěřuje se.

„Udrželi to mezi sebou za tu cenu, že ve mně vypěstovali nenávist k manželství,“ pokračuje Františka. Díky svým zkušenostem totiž manželský svazek neuznává, nijak ji podle jejích slov neláká. „Takže jsem sama s dcerou. Je to moje svobodná volba, je nám dobře. Jen nevím, co to s holkou udělá do dospělosti,“ přemýšlí.

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Život dítěte v neustálém konfliktu rodičů je pro dítě peklo. Každé dítě má tendenci oba rodiče chránit, resp. udržovat s nimi dobrý vztah, a je s nimi loajální. Ale zároveň vidí, že si oba rodiče v konfliktech ubližují. Zkušenost, se kterou odchází dítě z takové rodiny, obnáší nedůvěru v to, že vztah může fungovat. Tak jako u všech předchozích příkladů i zde by mohla pomoci psychoterapie a narovnání pohledu na vztahy v ní. Ale ne vždy chce člověk něco takového absolvovat; život matky samoživitelky se tak stává logickým řešením. Zároveň je nutné myslet i na to, jakou „zprávu“ o vztazích ale následně tato matka poskytne svému dítěti…

Příběh osmý: Táta mi chyběl. Bojím se vlastních chyb

Pavlovi je dnes 29 a je šťastně ženatý. Jeho rodiče se rozvedli, když mu nebyl ani rok, a s tatínkem se od čtrnácti let zhruba deset let vůbec nevídal. „Vyrůstal jsem u mámy a táta pro mě přestal jezdit, protože mu poradili, že to tak bude lepší,“ říká. „Přiznám se, že mi trvalo nějakou dobu, než jsem to zpracoval, přijal a odpustil.“

Navzdory tomu, že tátovi odpustil, ale Pavel ještě občas následky rozvodu cítí a popisuje, jak sem tam cítí vztek. „Ne na rodiče konkrétně, ale na takhle komplikovaný model žití v momentech, jako je třeba svatba nebo oslava narozenin,“ svěřuje se. „U někoho společná setkání jdou, u nás ne – rodiče to mezi sebou srovnané nemají,“ říká Pavel.

Vliv rozvodu ve vlastních vztazích Pavel také pociťuje. „Občas se objevil strach z rozpadu nebo že udělám chybu a prostě nebude odpuštěno. Stejně jako otci. Ale už je to taky lepší než před pár lety,“ vypráví Pavel a dodává: „Je důležité na sobě pracovat, s někým si o tom občas popovídat. A mít na paměti, že všichni jsme lidi chybující a nedokonalí. I ti rodiče.“

Komentář Mgr. Ireny Pokorné:

Domnívám se, že by Pavel měl dostat vysvětlení, proč „bylo lepší“, aby se s otcem nevídal. Někdy to může být totiž doporučení vycházející z toho, že rodiče nejsou schopni se domluvit a otcové jsou vedeni k tomu, aby se „obětovali“, raději „boj o dítě“ vzdali a ulevili tak dítěti od dalšího zažívání konfliktů. Dítěti se na jednu stranu uleví, přesto přijde moment, kdy druhého rodiče začne postrádat. Pavel na sobě pracuje a je schopen náhledu a reflexe emocí. To je nejspíš jediné, co mu může pomoci se svých strachů zbavit a začít důvěřovat svým šancím na úplně jiný vztah, než měli mezi sebou jeho rodiče a než měl on k nim.

Čtěte také

Být dokonalá nezvládnu. Ale je to v pohodě
ýt dokonalá nezvládnu. Ale je to v pohod…13425
12 skvělých způsobů, jak si Den matek užijete vy i vaše maminka
12 skvělých způsobů, jak si Den matek už…5639
Druhá puberta ve 30 a jak se s ní vyrovnat?
Druhá puberta ve 30 a jak se s ní vyrovn…11528
Další články