Mám jednu úžasnou kamarádku. Je krásná, chytrá, laskavá, no prostě báječná žena. Jenže se strašně bojí pavouků. Tak moc, že ji vyděsí i pouhá zmínka o nich. Když osminožce nedejbože najde u sebe doma, je schopná zavolat si SOS hodinového manžela. Když někam přijde, okamžitě jí zajímá, jestli pavouci náhodou nečíhají někde kolem. Že je její strach iracionální, si uvědomuje, pomoct si ale sama nedokáže. Takže mě přirozeně začalo zajímat, jak jí jako psycholog můžu pomoct já.
Kdo se bojí, přežije
Dnes je obvyklé nechávat si své strachy pro sebe a navenek je raději neukazovat. O to víc je pak okolí překvapené, když do té doby vždy distingovaná a klidná osoba náhle při pohledu na myš nebo právě na pavouka vyletí na židli a odmítne své útočiště opustit, dokud není objekt hrůzy odnesen, zahnán nebo jinak zlikvidován.
Bát se přitom není žádná ostuda. Naopak, z hlediska evoluce představuje strach dokonce výhodu. To, že se naši předkové báli nebezpečných zvířat, bouřek nebo přírodní jevů, které později nahradil strach z nemocí, radikálně zvyšovalo jejich šance na přežití. Klasickým průvodcem strachu je stres, který tělo připravuje podle situace buďto na útok nebo na úprk. A ten může i za to, že se vám při pohledu na osminohého lapače much náhle zatočí hlava, sevře žaludek, zpotí dlaně nebo dostanete třesavku.
Pokud jste si svůj strach dosud vyčítali a považovali ho za slabost, můžete s tím klidně přestat. Strach z určitých věcí v sobě totiž máme zakódovaný geneticky.
„Z pavouků mám takový strach, že když nějakého doma potkám, úplně se mi zastaví dech a začnu nekontrolovaně brečet. Vůbec nejhorší je, když si z toho někdo dělá legraci a schválně ke mně pavouka nosí. Kolem místa, kde jsem viděla pavouka, chodívám ještě několik týdnů velkým obloukem.“ – Lenka K.
V jednom zajímavém výzkumu psychologové ukazovali šestiměsíčním batolatům nejrůznější obrázky a podle rozšíření jejich očních zorniček měřili stresovou reakci na nebezpečí. Zatímco běžné předměty nebo zvířata nevyvolaly v dětech nic, na obrázky hadů a pavouků batolata reagovala velmi rychlou stresovou reakcí. A to i přesto, že děti přítomné v experimentu nikdy předtím hada nebo pavouka neviděly a neměly s těmito tvory žádnou zkušenost.
O naučený strach tedy nejde. Proč se ale bojíme právě pavouků, když z více než 60 000 druhů na naší planetě je člověku nebezpečných cca 7? Vyskytovali se snad naši předkové dříve v místech, kde pavouci a hadi znamenali bezprostřední ohrožení? Uspokojivou odpověď nemáme, ale dědictví po předcích bohužel přetrvává. Co si s ním tedy počít?
Když už náš strach není normální? Arachnofobie
Pokud ve vás pohled na pavouka vyvolá záchvěv odporu nebo iracionálního strachu, nemusíte se bát – patříte mezi drtivou většinu lidí.
Problém nastává, když se tato v zásadě běžná reakce spojí s úzkostnější osobností, traumatem z dětství nebo nějakým silným emocionálním zážitkem. Tím může být třeba hororový film s pavouky v hlavní roli nebo nekontrolovatelně ječící maminka (nebo tatínek) při kontaktu s pavoukem (který je v našich zeměpisných délkách v přírodě paradoxně neškodný). Stačí podobný impulz a chorobný strach je na světě.
„Snažila jsem se přijít na to, proč mám tak strašný strach z pavouků, když mi nikdy nic neudělali. Pak jsem si vzpomněla, že to možná bude tím, že jsem v dětství často byla svědkem toho, jak strašlivě se pavouků bála babička. Proto se obzvlášť před mým synem snažím krotit, a naopak mu říkám, že pavouci jsou hodní, abych mu podobnou fobii také nevypěstovala.“ – Jana D.
Arachnofobie se projevuje nepřiměřenou reakcí na pavouky. Jejím průvodním jevem je panika doprovázená bušením srdce, potížemi s dýcháním a návaly horka. Může se objevit i nekontrolovatelný třes nebo sucho v ústech.
V České republice a v dalších zemích je arachnofobie nejrozšířenější fobií, kterou trpí cca 5 % lidí. Ve formě fobie je strach natolik silný, že ke kontaktu vůbec dojít nemusí. Stačí vidět fotografii či obrázek a dostaví se panická reakce. Můžeme tedy proti strachu nějak bojovat?
Trénink, terapie, léky
Pokud vám strach neumožňuje normální fungování v životě, nebojte se vyhledat odborníka z řad psychologů, psychiatrů či psychoterapeutů.
U silnějších panických projevů je někdy lepší kombinovat psychoterapii s medikací. Jako léky se používají antidepresiva a léky na zmírnění úzkosti.
Největší úspěchy s léčbou fobií slaví kognitivně-behaviorální psychoterapie (KBT), která používá skvělé techniky ke změně našeho chování a myšlení. Základem je odstupňovaná expoziční léčba, při níž je člověk postupně vystavován situaci, která vyvolává panický strach.
V tomto případě si nejprve prohlížíme obrázky malých pavoučků, mluvíme o svých pocitech, představujeme si situace, v nichž se potkáme s pavoukem až po okamžik fyzického kontaktu. Jak tento proces bude probíhat, je na společném plánování terapeuta a klienta. Jak daleko dojdou, je u každého individuální.
Cílem léčby je zlepšit kvalitu života člověka, který fobií z pavouků trpí. Není-li fobie skutečně silná, je možné s tímto vystavováním začít po drobných krůčcích i po vlastní ose.
Důležité je uvědomit si, že zdaleka nejtěžší na celém procesu je sebrat odvahu a dovolit si nechat pomoci. Ale věřte, že to dokážete. Chovatelé tarantulí se z vás nejspíš nestanou, ale žádný křižák, pokoutník nebo sekáč, který se náhodou zatoulá do vaší blízkosti, už vám nezkazí celý den. A váš život bude svobodnější.
Čtěte také: Válka proti pavoukům! Jak vyhnat pavučiny z každého kouta?
