Zažívala jsem se svými dětmi většinu situací, které mi popisovali rodiče při konzultacích. Syn i dcera se také vztekali, plakali, bojkotovali učení, odbíhali od úkolů. S manželem jsme je motivovali, podporovali, ale samozřejmě se také rozčilovali a vyhrožovali. Umožnilo mi to prožít se svými dětmi nejen situace, kdy se nám dařilo dělat úkoly v klidu a v pohodě, ale i chvíle plné emocí, bezmoci a nesouladu. Moje průběžné pozorování, jak se vztekají, vzdorují, házejí tužky a pastelky po pokoji, mě vedlo k přemýšlení, jak to zařídit, aby domácí příprava do školy nebyla utrpením pro nás všechny. Musím ještě doplnit, že jedno z mých dětí má diagnostikovanou poruchu učení a pozornosti, což situaci o to víc komplikuje.
Neexistuje jeden přístup k učení
Ještě než se dostaneme k receptuře, která se mi osvědčila v praxi, je nutné si uvědomit, že každá rodina má odlišně nastavené priority týkající se školy a jinak přistupují ke školnímu výkonu svého dítěte. V některých domácnostech jsou dobré známky a splnění všech školních povinností absolutní prioritou. V některých rodinách je přístup ke školnímu výkonu dětí vlažnější a jinde je škola pouze okrajovou záležitostí a upřednostňují se zde jiné hodnoty, jako jsou sport, spokojenost, kreativita, zvídavost dětí a podobně. To pochopitelně ovlivňuje přístup k domácím úkolům nejen ze strany rodičů, ale i dětí.
Co se u mých dětí osvědčilo
Na začátku školní docházky řeší přípravu do školy především rodiče, protože jejich děti jsou na takovou zodpovědnost ještě malé. Například pokud dítě v první třídě nenosí domácí úkoly, nemá v penálu ořezané pastelky a chybí mu pero, není to problém malého školáka, ale rodičů. Postupem času se potomek osamostatňuje a přebírá zodpovědnost za sebe sama a přístup ke školním povinnostem.
Když přemýšlím, co se u mých dětí osvědčilo, jsou to jednoduché a zdánlivě banální rady. Mám však zkušenost, že rodiny je častěji neaplikují.
Odpoledne moudřejší večera
Čím dříve odpoledne si obzvlášť mladší dítě udělá úkoly, tím rychlejší a pohodovější to bude. Ideální čas je hned po příchodu ze školy před odchodem na kroužky, tréninky nebo hraní si s kamarády. Pokud dítě dělá úkol večer po náročném tréninku, je vyčerpané, mrzuté – to pak prostě nefunguje. A do toho se rodiče vymlouvají, že jsou dlouho v práci, takže to dřív ani nejde. Vždycky to nějak jde, u menších dětí je potřeba se přizpůsobit režimu dítěte, a ne aby to bylo naopak.
Nejprve povinnosti a pak zábava
Když naučíte svoje děti, že je lepší si nejprve vyřídit povinnosti a pak se věnovat zábavě, dáváte jim velký vklad do života související se svědomitostí a zvládáním prokrastinace. Když moje děti přijdou ze školy, dají si lehkou svačinu, pustí se do úkolů a pak už mají volno. Když si syn nejprve hraje, povinnosti v jeho hlavičce nabývají obřích rozměrů a on je pak mrzutý, vzteklý a nechce se mu.
Tichá domácnost
Při domácí přípravě se mi osvědčilo eliminovat rušivé vlivy: vypnout televizi, ztišit telefon, odclonit další lidi, psy do jiného prostoru v domě. Zlepší to koncentraci dítěte a domácí přípravě přidává na důležitosti. Potomek se taky stává středem pozornosti, po čemž touží snad všechny děti.
Ukotvení dítěte
Tohle se hodně podceňuje, u nás doma se to ale velmi osvědčilo. Pokud budete během vypracovávání úkolů vedle svého školáka klidně sedět, pozorovat, co dělá, podporovat ho, že to zvládne, oceňovat jeho úspěchy a trpělivě a laskavě upozorňovat, co je ještě třeba opravit, dítě tím ukotvíte – uklidníte. Vydrží se tak déle a v klidu soustředit. Když jsem se u domácích úkolů svých dětí snažila oloupat brambory nebo odpovědět na zprávy v telefonu, přestaly se soustředit a vše bylo najednou špatně.
Když to nejde normálně, zkusíme to jinak
Zažila jsem různé situace, kdy moje děti bojkotovaly domácí úkoly. Často to souviselo s nízkou sebedůvěrou selháním ve škole. V té chvíli se rodič stává koučem nebo pedagogem ve stylu Komenského školy hrou. U nás doma se osvědčila hravost a humor v přístupu k učení. Mé dceři například nešla v první a druhé třídě matematika. Plakala a nechtěla o počítání ani slyšet. Tak jsme s manželem udělali školu naruby. Ona vymýšlela příklady a dávala nám písemky, my jsme pak od sebe opisovali a sekali jednu chybu za druhou, které po nás pak opravovala. Byla to legrace. A dnes je matematika jejím nejoblíbenějším předmětem.
Důvěra a práce s chybou
I my rodiče jsme hromádka emocí. Když naši potomci udělají chybu, jsme vůči nim kritičtí, netrpěliví a mrzutí, což ve finále ničemu nepomůže. Děti potřebují vedle sebe vyrovnaného dospěláka, který mu důvěřuje a dává najevo, že to zvládne. Když zaregistruje chybu, jen v klidu řekne: „Skvělé, zvládl jsi to. A teď si to ještě jednou přečti a zkontroluj… Bezva, našel jsi tu chybu. Jsi skvělej kluk.“
Když vám tyhle tipy nebudou doma fungovat, mám ještě v kapse výborný kompas pro domácí přípravu. Zamyslete se a řekněte si sami, co vy byste jako děti potřebovali k vypracovávání úkolů. A pak to překlopte na svoje děti. Se staršími školáky je dobré se pravidelně bavit o tom, co jim funguje, co by jim pomohlo a co jim překáží. Tím přestávají být pasivní v situaci „Běž se učit!“ a přebírají osobní zodpovědnost.
Jak se učí v jiných domácnostech
Zajímalo mne, jak to chodí i v rodinách, se kterými se nepotkávám v poradně. Potvrzuje se mi, že nejčastější model, jak děti udržet u učení a úkolů, je ‚nejprve povinnosti, pak zábava‘.
Jak se jako rodiče zapojujete do úkolů a učení vašich dětí?
Eva: Máme to štěstí, že syn chodí do státní školy, kde se až do třetí třídy neznámkuje, dostává jen slovní hodnocení. Díky tomu máme v ruce zpětnou vazbu, se kterou můžeme pracovat, a případné špatné známky pro nás nejsou strašákem. Se školou náš druhák nemá potíže, takže role nás jako rodičů spočívají hlavně v kontrole úkolů, penálu a aktovky, aby na nic nezapomněl. Postupně se snažíme přenášet tuhle zodpovědnost a přípravu podle rozvrhu na něj, ale zatím to má rezervy – sama jsem trochu chaotik a asi to je dědičné.
Martin: Manželka je učitelka na základní škole, takže tu máme klasický model — otec má dojem, že matka učitelka přece pomůže dětem s výukou nejlíp, takže je to dost na ní, a ona zase nutně se střídavým úspěchem zápasí se syndromem kovářovy kobyly. Ono to není snadné, když pět šest hodin denně učíte, pak si do noci děláte přípravy a do toho si píšete s rodiči svých žáků, ještě dvě tři hodiny denně sedět nad učením s vlastními potomky. Výhodu máme v tom, že naše děti se tak poměrně slušně učí samostatnosti, takže v zásadě stačí hlídat pořadí — úkoly nejdřív, Simpsonovi pak.
Monika: Mám dvě dcery, každá z nich vyžadovala jiný přístup. S mladší jsem se už od čtvrté třídy učit nemusela, protože dávala pozor ve škole a tak všechno uměla i bez domácí přípravy. Doteď má samé jedničky a jednu dvojku. Akorát teď má paní na doučování před přijímačkami na střední školu – její ročník je tak silný, že prostě musí makat, aby měla co nejlepší výsledek. Je ale od přírody pracovitá, tak to bude hlavně o konstelaci a štěstí. S její starší ségrou jsem se učila dlouho. Chtěla hezké známky, ale u ní to tu domácí přípravu vyžadovalo, protože ve škole nebyla pozorná a je trošku lempl. Ale nějaké přesvědčování si nepamatuju.
Máte nějakou svou fintu na děti, se kterou děti motivujete v plnění školních povinností?
Martin: Podle mne moc nefunguje negativní motivace a taky není dobré ambice přehánět. Nutné je naslouchat – když se teď syn připravuje na přijímačky na gympl, je pro něj motivací také změna prostředí nebo větší důraz na obory, které ho lákají. Když sám chce, motivuje se to snadno. Spíš je třeba nastavit prostředí tak, aby případné nezdary nevypadaly jako prohry a fatální selhání. To by bylo kontraproduktivní.
Eva: Podařilo se nám od začátku nastavit režim, že si hned po příchodu ze školy automaticky jde udělat úkoly, teprve potom si může hrát. Hned vloni v září jsme zjistili, že opačně to opravdu nefunguje, s přibývajícím odpolednem narůstá psychická i fyzická únava potomků i rodičů.
Proč jsou školní úkoly k něčemu?
Přemýšleli jste, k čemu je vlastně domácí příprava do školy dobrá? Doporučuji si na to individuálně odpovědět, každý na to může mít jiný pohled. Možná pak zjistíte, že nejde jen o nějaké úkolování ze strany pedagogů, jen o nějakou otravnou povinnost.
Vše se mění a posouvá. Na většině škol už se úkoly neklasifikují, dokonce nebývají povinné. Na některých, zvláště soukromých školách úkoly vůbec nemají.
A co kdybychom domácí přípravu brali jako našeho spojence se školou? Vždyť se u domácích úkolů můžeme hodně dozvědět o svých dětech. Můžeme vidět, co jim jde snadno a kde mají ještě rezervy. Máme také jedinečnou příležitost zažít, jak naše děti přemýšlejí, jak uchopují svět, jak dobře si pamatují nebo zapomínají. A v neposlední řadě je to další čas, který můžeme s dětmi trávit – někdy to může být velká legrace. Ano, i nad úkoly…
Přečtěte si také:
Jak ulevit dětským zádům při nošení aktovek
Náročné děti touží po změně stejně zoufale jako jejich rodiče
Hřejivá rodinná pohoda
Nechte váš domov zářit se spoustu hřejivých dekorací a světýlek.
