Vzpomínám si na mé divoké dospívání, kdy jsme s kamarádkami závistivě okukovaly piercingy a tetování spolužáků z vyšších ročníků a netoužily po ničem jiném, než být stejně „drsné“, jako nám připadali oni. Já měla štěstí. Moje máma mi leccos dovolila a tak jsem v šestnácti hrdě odcházela ze salonu s oteklým jazykem, na kterém mě čerstvě studěla stříbrná kulička. Dnes už piercing v jazyku nemám. K náušnicím různého druhu a k tetování mám ale pořád kladný vztah a často přemýšlím nad tím, jak k tomu budu přistupovat, až za mnou s podobným prosíkem za pár let přijde můj syn.
Nedařilo se mi najít hranici mezi tím, abych zůstala cool máma a zároveň nedovolila něco, čeho bude litovat. A jak bych mu to mohla zakazovat, když sama mám na sobě tolik obrázků, že je ani nespočítám? To bych byla za pokrytce, ne? Vy možná už máte doma odrostlejší děti než já, takže je pro vás téma aktuální a proto jsem si k psaní přizvala odborníky. Psycholožku Janu Růžičkovou a piercera, který se s dospívajícími i jejich rodiči ve své praxi běžně setkává. A k čemu jsme došli? Že radikální rozhodnutí nefunguje ani na jedné straně a nejlepší je dojít ke kompromisu, protože když někdo něco opravdu chce, často ho ani maminka nezastaví.
„Děti mají tendenci zajímat se o tetování a v menší míře o piercing už od 11 let. Podle některých průzkumů se např. tetovat nechá až 30 % evropských teenagerů.“ – Jana Růžičková, psycholog
Miloslav Bugtcher Míka
Jsem piercer, je mi 42 let a v oboru pracuji asi 25 let. Vzděláním jsem ale ekonom. Délka praxe v letech není tak důležitá jako její intenzita, proto bude výstižnější, když řeknu, že mám napícháno přes 10 000 piercingů. Mojí primární specializací je piercing genitálií, druhou specializací je piercing uší u nemluvňat, tedy poněkud odlišné obory. Dělám samozřejmě všechny piercingy (i mimo mojí specializaci) s vyjímkou surface a microdermal piercingů. V posledních letech se hodně angažuji ve změnách legislativy EU v oboru tetování a piercingu, zejména co se týká oborového vzdělávání.
Rozmlouváme to i plnoletým
K nám do Hellu (poznámka: salon, kde Miloslav působí) přicházejí „puberťáci“ běžně. Ať už chtějí piercing nebo tetování, zásadní je, že bez potvrzení od rodičů si od nás nic neodnesou, a to by měly dodržovat všechny salony.
Prvním filtrem je recepce, kde dotyčnému vysvětlí, že některá rozhodnutí je lepší důkladně zvážit a až pak realizovat. Většinou se nám to povede „po dobrém“ a dotyčný odejde s tím, že nechce po zbytek života nosit něco, čeho bude litovat a záměr znovu zváží. To se samozřejmě nepodaří vždycky. Často je puberťák rozhodnutý a na tetování jde obratem jinam, kde mu ho udělají bez řečí. Naší filozofií je ale dělat dobrou práci a chceme, aby se k nám zákazníci vraceli. Člověk, kterému bez řečí vytetujete nějakou příšernost, se k vám určitě nevrátí.
„Co se týká věku, je podle mě ideální, když bude vaše dítě plnoleté. Reálně s tím ale pravděpodobně přijde mnohem dřív. Tady žádný konsensus neexistuje. Já doporučuju spíše později, aspoň od 16 let, kdy už je psychika teenagera více zformována.“ – Jana Růžičková, psycholog
Zákonem je pro takové úpravy těla daná hranice 18 let. To ale neznamená, že mávnutím proutku je člověk v osmnácti vyspělý na všechna rozhodnutí. Stačí, když si vzpomenu na sebe a svoje nápady v tomto věku. Některé piercingy děláme běžně i u neplnoletých, ale u některých piercingů a tetování odmítáme i plnoleté zákazníky. Důvody jsou různé, nejčastěji ale zjevná nevyzralost zákazníka, zvýšené riziko zdravotních komplikací nebo motivy tetování, které odporují našemu přesvědčení, třeba ta extremistická.
„Legislativa a hranice 18 let není všemocná. Piercing dítěti může klidně aplikovat i nějaký kamarád nebo pochybný salon, kde nevyžadují souhlas rodiče. To znamená, pokud je vaše dítě skálopevně rozhodnuto si nechat tento úkon udělat, není ve vaší moci ho zastavit.“ – Jana Růžičková, psycholog
Když si nevíte rady, nechte si pomoci přímo v salonu
Stává se, že rodič přijde s dítětem k nám a situaci se snaží vyřešit s naší recepční jako mediátorem diskuze. To je podle mě dobrý krok.
Mezi dítětem a rodičem je mezigenerační propast. Z pohledu dítěte tomu „rodiče nerozumí“, na druhou stranu rodiče mají i dnes občas názor „tetování a piercing je pro kriminálníky feťáky“. Správná cesta je jako obvykle někde uprostřed. Pokud dítěti záměr s potetovaným předloktím vymluví naše potetovaná a zkušená recepční, dítě to většinou přijme už jen proto, že to není názor jeho rodiče.
Pokud na druhou stranu mají rodiče nepodloženě odmítavý postoj, pokusíme se například o dohodu, kdy rodič bude s tetováním/piercingem souhlasit poté, co dítě dosáhne zlepšení ve škole. Obě strany tak mohou dosáhnout svého a nehrozí, že si dítě místo toho nechá tetování zkazit od amatéra, nebo chytne do rány infekci v pochybném zařízení.
„Když do diskuze s dítětem nebudete vnášet výčitku a devalvaci jeho rozhodnutí, snížíte riziko, že by byl piercing revoltou proti vám. Může se stát, že na konci této cesty si vaše dítě piercing rozmyslí nebo rozhodnutí odloží. I kdyby se tak ale nestalo, bude vám vaše dítě vděčné (i když to nedá najevo), že jste při něm stáli. To nejdůležitější, pro nás rodiče, je udržet si chladnou hlavu. Přestože jsme stvořiteli našeho dítěte, už dávno není náš, je sebou samým. Můžeme dát najevo náš nesouhlas, ale zároveň respekt k rozhodnutí nechat si udělat piercing. Věřte, že vaše dítko to ocení. Snížíte tak riziko narušení vzájemné důvěry a přestřihnutí pomyslné pupeční šňůry.“ – Jana Růžičková, psycholog
Dobře, ale dej si „to“ někam, kde to nebude vidět!
Tento argument není úplně od věci, ale není na prvním místě. Tam je vždy motivace pro tetování a jeho provedení.
Pokud dítě přijde s nesmyslným nápadem, je lepší ho přesvědčit, ať to o dva-tři roky odloží. Teprve když se tohle nepodaří a je zjevné, že dítě zákaz poruší, pak je lepší ho směrovat tak, aby si z tetování neodneslo zdravotní komplikace (tedy do profesionálního studia) a aby jeho hřích z mládí nebyl na první pohled viditelný.
Rodiče často také říkají: „Nech si udělat jen něco malýho.“. Tento argument také není úplně správný. Malé, špatně zvolené, tetování bude vadit jen o trošku míň, než velké špatné tetování. Já preferuji verzi „lepší velký a hezký tetování později, než malý a hnusný tetování teď“.
Jak bych to jako táta udělal já?
Pokud bych sám měl děti, asi by byly ovlivněny mým oborem už od dětství.
Vzhledem k tomu, že jsem na jednu stranu svobodomyslný a na druhou projektově orientovaný člověk, začal bych v tomto směru vzděláním dětí. Zajistil bych si relevantní zdroje a postupoval neutrálně. Pokud bych jako argument použil „babička říkávala“ anebo argumenty volil jednostranně, ztratily by v očích dítěte váhu. Děti nejsou tak hloupé, jak si rodiče často myslí. Pravděpodobně bych stanovil milníky (primárně ve vzdělání), kterými bych tyto tělesné modifikace podmínil. Po jejich dosažení bych modifikaci nejen povolil, ale i zaplatil u profesionála, abych dal dítěti praktický příklad do života.
4 kroky, které doporučuje psycholog:
- Nezakazujte: Osvoboďte se od vlastních emocí a představ krásy. To je možná pro vás, jako pro rodiče, to úplně nejtěžší. Všichni máme vlastní představy a očekávání a čím je dítě starší, tím méně se do rodičovských představ vejde. Naším úkolem je kromě výchovy být správným průvodcem na cestě k dospělosti.
- Získejte maximum informací: Doporučuji si společně prohlédnout různé fotografie, poradit se v salonu, přečíst si všechny informace, shlédnout videa. Hlavně se nerozčilujte a využijte to jako společný čas s dítětem.
- Zvažte rizika: Vzhledem k tomu, že se přeci jen jedná o poškození kůže, je potřeba brát v potaz i míru bolesti, ošetřování rány, dobu hojení a v neposlední řadě i rizika nakažením hepatitidou či HIV, pokud by dítě nevyhledalo odborný salon.
- Specifikujte: Zde už se vše konkretizuje. Volíte části těla a formu piercingu. Zvažujete, jak to bude v budoucnosti, jestli to nebude překážet při vykonávání povolání a při jiných aktivitách. Pokud dojdete k dohodě, zapojte se do výběru vhodného salonu a domluvte se na vaší přítomnosti při vlastním úkonu. Ne jako dozor, ale jako podpora.
Piercing už není jen pro puberťáky, chodí k nám i dámy 50+
Pod pojmem piercing si lidé často představují pouze ocelový piercing v nose nebo jazyku. To dnes ale nejsou nejčastější piercingy.
V realitě jsou nejčastější piercingy učních chrupavek a právě pro dámy 50+ jsme zavedli řadu šperků Hell Luxury, ve které hrají prim diamanty zasazené v různých odstínech zlata. Takže už se opravdu nejedná jen o rozmary mladých. Často k nám chodí dospívající i společně s rodiči, nejčastěji matky s dcerami. Společně si nechávají dělat první tetování nebo piercing. U tetování to bylo běžné už před mnoha lety, u piercingu se to hodně rozšířilo v posledních asi 5 letech.
Čtěte také:
Využijte akci 2+1 balení kávy zdarma
Vychutnejte si svou oblíbenou kávu ještě výhodněji. Ke dvěma balením zrnkové, mleté i instantní kávy všem držitelům TchiboCard přibalíme jedno další zdarma.
