Tělo – věc veřejná? Hodnocení je, myslím, přirozená věc. Náš mozek jako by si jím zpracovával realitu. Od malička jsme učeni hodnotit, ale hlavně být hodnoceni. Hodná, nebo zlobivá. Hezká, nebo s moc křivým nosem. Chytrá/hloupá, skromná/nafoukaná, hubená/tlustá. Černobílé vidění, mediální masáž a věčné nálepkování tak vytváří na (obzvláště ženská) těla obří tlak. Pokud se celý život ženeme za tím, abychom patřily do té „správné“ škatulky, může se dost dobře stát, že se nám změnou našeho zevnějšku třeba po dětech zbortí celý svět.
Vezměte si tužku a papír a zkuste psát:
Co všechno ovlivnilo vaši nynější představu, jak má ženské tělo vypadat? Na jaké pořady jste se dívala jako malá? Jak své tělo vnímala vaše mamka? Jak o něm mluvila? A její mamka? Co jste viděla v časopisech? Co kamarádky ve škole? A kolik takových ideálních těl kolem sebe teď máte?
Pokud se skutečně orientujeme jen podle externích vodítek – tedy jak mě (asi!) vidí ostatní, máme ze zbořeniště myslím dvě cesty ven:
- První – začít na sobě „makat“ a vydřít si zpátky původní pozici.
- Druhá – žít možná i nevědomky s neustálým pocitem, že nejsem „dost“, a přelézt si do první škatulky.
- Nebo se můžeme vydat cestou třetí. Na tu si ale zapneme navigaci uvnitř sebe samých.
„Když zavřu oči, představím si své staré já. Ptám se téhle stařenky na svůj život a vždycky se začne smát – připomene mi, že moje nejhubenější verze rozhodně nebyla ta nejšťastnější. Že na mě čeká ještě tak obrovská část života. Srdce, která se otevřou, hory se pohnou, všechno proto, že si vyberu ŽÍT, ne zamrznout a přemýšlet, jestli je moje velikost (společensky) akceptovaná.“ (Kenzie Brenna, kanadská autorka podcastů o sebepřijetí, citováno ve volném překladu)
Pokračujte v psaní:
Jako druhý bod si zkuste napsat odpověď na následující otázky: Jak byste popsala vaší dceři nebo vnučce, jak vypadá normální, zdravé ženské tělo po porodu? Jak po třech dětech a v 50 letech? Jak byste pomohla své dceři objevit, za co svému tělu může být vděčná?
Přijetí není arogance nebo slepota
Věřím, že není nutné na sebe mít hned nároky obrovské lásky ke své celulitidě.
Ani v těch nejvysportovanějších letech jsem necítila, že nějakou část svého těla vysloveně miluju. Zásadní změna nastala po porodech uvnitř hlavy. Vztah k mému tělu se rodičovstvím změnil z „chci“ (vypadat nejlíp, ještě trochu pevnější břišáky…) na „jsem vděčná“, na „žasnu“, na „cítím se fakt dobře“. Anebo „prostě to teď takhle je“.
Přijetí nemusí znamenat nutně hrdost nebo lásku. Je to prostě stav, kdy akceptuju situaci, jaká je – přestože ji třeba do budoucna budu chtít sama pro sebe změnit. Přijmout by se tedy měl opravdu kdokoliv, s jakýmikoliv zdravotními komplikacemi.
Uvnitř své hlavy totiž vím, co všechno zvládlo to ne už tak pevné břicho. Co odnosily moje nohy, a přesto pořád tak skvěle fungují. Jaké změny prožila má záda a že jim teď chci dát za to náležitou péči. Že tohle tělo dokázalo vyrobit a tolik let i živit další lidi a ještě zvládá oběhat všechny úřady a stihnout uzávěrku v práci. :-)
„Mám svoje tělo po dětech radši! Celkově je to velká fascinace, co dokázalo. Že udrží při životě dalšího člověka. A sebejistota – po porodu věřím, že moje tělo zvládne všechno.“ – Petra, 34 let, matka dvou dětí
„Změnu těla po dětech vnímám hlavně sama pro sebe. Zvenčí mám možná větší zadek a prsa trochu níž, ale třeba sex jsem si nikdy neužívala tolik jako teď – děkuju ti, moje skvělý tělo!“ – Klára, 29 let, matka jednoho dítěte
„V dospívání jsem o svém těle slyšela dost poznámek, které nebyly příjemné, a já o něm tak pochybovala. Jako štíhlá holka jsem byla moc hubená, s dlouhýma nohama moc vysoká… Pak jsem otěhotněla. Během příprav a každotýdenního čtení, co se uvnitř mě děje, jsem se rozhodla dát tělu šanci na co nejpřirozenější porod. A ono to zvládlo! Samo, bravurně, intuitivně, dokonale. Bylo jedno, jestli jsem taková nebo maková. Moje tělo už dvakrát stvořilo dokonalou bytost, porodilo a miminko zvládlo nasytit. Nenechalo mě v tom. Cítím díky porodu velkou ženskou sílu, jsem vděčná za své silné tělo. Jsem sebevědomější, pevnější, cítím se v sobě dobře. Od unisex džín a trička jsem přešla k šatům a sukním, které si užívám i na dětském hřišti. A je mi jedno, co si o tom kdo myslí.“ – Karolína, 30 let, matka dvou dětí
Mít ráda své tělo není rezignace nebo lenost
Není to tak, že nevidím, že moje postava třeba není „ideální“. Já to vidím, ale už to ve mně nebudí žádné negativní emoce.
Není to tak, že když někdo říká, že miluje své tlusté břicho, srostlé obočí nebo odstáté uši, je to nutně arogance nebo póza. Možná se prostě jen přijal a s přijetím přišla vděčnost. A s vděčností nakonec i láska.
Odhodlejte se a koukejte na sebe. Zírejte na sebe s laskavostí a s úžasem. Vzpomeňte si na všechny momenty, které vaše tělo zvládlo perfektně. Překonejte ten děsivý pocit zírání na své nahé tělo do zrcadla a dělejte to, dělejte to, dělejte to. Pokud to na začátku opravdu nejde, zkuste se inspirovat u žen, které v tom jsou už dál. Třeba na Instagramu u @thebirdspapaya, @kenziebrenna, @ashleygraham nebo @rubyrare.
„Přijmout se“ je pro mě stav klidu a míru
Když se naučíme na sebe koukat s vděčností, přijímač externího hodnocení se začne pomalu uzavírat.
Kritika zvenčí se od něj začne odrážet. A nám docházet, že vypovídá jen o tom, kdo ji vyslovuje. Co ho doma učili vnímat jako hezké. Na co se díval v televizi. Čím ho kdo zraňoval.
Přijmout se pro mě znamená dospět
- Dospět do klidu a laskavosti.
- Dospět do jistoty, že je v pořádku nevypadat na 14. :-)
- Dospět do stavu, kdy si připadám občas fakt hezká i nenamalovaná.
- Dospět do stavu, že mi je úplně fuk, co si o mně myslí lidi, na kterých mi nezáleží.
- Dospět do upřímné radosti i za ostatní, kteří se mají rádi tak, jak jsou. Nosí oblečení, které se jim líbí, a kašlou na směšná doporučení stylistů založená na tom, že nějaká postava je „správně“ a jiná „míň správně, tak ji oblečením spravíme“.
Když teď jdu běhat, dělám to pro to, abych dokázala zítra líp dohnat vlak. Když si upravuju obočí a nosím tmavou rtěnku, tak proto, že mám občas lepší den, když si připadám upravená. Zkrátka možná moje konání navenek může vypadat podobně jako dřív. Jen ho neurčují moje představy o očekávání okolí, ale to, jak se chci sama cítit a co chci dokázat.
Pomůže vám akční plán, na čem chcete zapracovat? Nebo seznam tří věcí, které máte na těle nejraději? Tohle cvičení můžete zakončit i poznámkami, co se vám honilo hlavou při pohledu do zrcadla. A pravidelně to opakovat a zkoumat posun svých myšlenek.
Čas změnit, co považujeme za normální
… a tak se vracím na začátek. Jak jsem vděčná za každý slogan „Miluj své tělo!“.
Jenže to nestačí. Chci vídat všude zastoupení různých těl různých lidí, aby si nikdo nepřišel nenormální. Chci, abychom míň hodnotili a víc se podporovali. Chci, aby se módním rubrikám „outfity pro postavu typu hrušky/jablka/okurky“ generace našich dětí už jen vysmála. Chci, aby nás přestalo dráždit, když člověk, který nemá „ideální“ BMI, dokonalou kůži, dokonalé vlasy, dokonalý hlas nebo dokonalé zuby, říká, že své tělo miluje.
Chci toho hodně… tak pro dnešek začnu tím, že chci, abyste se měla ráda hlavně vy sama.
Čtěte také: „Nejsem dostatečně dobrá“ – obava, která mě omezovala. Jak jsem se s ní vypořádala?