Vysvědčení je jen zkratka
Moc se mi líbilo přirovnání, že vysvědčení je něco jako tweet nebo smska. Popisuje víceméně věrně výsledky, ale kvůli své stručnosti nemá šanci obsáhnout sdělované informace do hloubky, výsledná známka je kombinací mnoha různých faktorů. Rodiče se často upínají k vysvědčení jako k něčemu fatálnímu, ale jeho opravdovým cílem je informovat dítě i rodiče o tom, v čem je dítě dobré, co mu jde hůř, kde mu chybí znalosti, motivace, jak si stojí vzhledem k ostatním spolužákům. Nic víc, nic míň. Vysvědčení by pro rodiče nemělo být překvapení, ti, kteří se o dění ve škole průběžně zajímají, s dětmi mluví, asi překvapeni nebudou.
Nevyhrožujte
Odborníci radí dítě nestresovat a nevyhrožovat mu, lepší je dětem pomoci, aby špatné známky nepřinesly. Vlastně bychom nikdy neměli říkat nic, co nemyslíme vážně, ale to platí i pro jiné situace, nejen vysvědčení. Dítě, zejména malé, bere vše doslova. Vždyť si to představte, jak by vás vyděsily věty: „Se čtyřkou domů nechoď!“ „Jestli tu písemku zase zkazíš, tak mi nechoď na oči.“ Třeba můj tatínek mi při každé dvojce hrozil, že mě čeká práce v dole, což bylo naprosto absurdní, pokud vím, tak hornice snad nefáraly ani v Rusku. Jako rodiče bychom se tedy měli zamyslet nad tím, co nás jako děti trápilo v souvislosti s vysvědčením. Jak se nám stalo, že ačkoliv vše vypadalo dobře, třeba kvůli delší nemoci jsme si už nestihli známku opravit a vysvědčení zdobila nepěkná trojka či čtyřka. I takové věci se stávají. Ale život jde dál, každé dítě dostane za život přes dvacet vysvědčení, je velmi nepravděpodobné, že ze všech budeme jako rodiče nadšení. Chyba je přeci příležitost ke změně, nikoliv záminka pro trest.
Nesrovnávejte
Vyvarujte se také srovnávání s úspěšnějšími sourozenci či kamarády. Každé dítě je jiné, má jiné schopnosti, jinou povahu a nakonec i jinou výchovu. Čili srovnávání jednoho s druhým není vůbec fér. Věta: „To tvoje sestra, tu měli ve škole rádi, ta se snažila, kdežto ty, ty jsi prostě nemehlo, které nikdy nic nedokáže!“ může zapříčinit nejen nedostatek sebevědomí (a kdo si nevěří, do ničeho se nepustí, takže vlastně ani uspět nemůže), ale dokáže zasít i celoživotní nevraživost mezi sourozenci. Jejich vztah by neměly ovlivňovat takovéhle příkré soudy vyslovené v afektu.
Vysvědčení není konec světa
Dětský psycholog Václav Mertin napsal v jednom svém textu o vysvědčení: „Vysvědčení není rozsudek nad dítětem, ale informace o tom, jak se mu podařilo zvládnout požadavky školy, jak se učitelům podařilo naučit je látce a jak se rodičům podařilo vytvořit mu podmínky k práci.“ Každá situace se dá napravit, nejhorší je, když se dítě bojí domů, protože ví, že se málo snažilo a známky nejsou tak dobré, jak si rodiče představují. Někdy je strach tak veliký, že dítě jedná zkratkovitě, utíká z domova, chce spáchat sebevraždu. Ale tak důležitý ten papír přeci není. Vysvědčení je totiž do jisté míry i zprávou o tom, jak jsme se o dítě zajímali, jak jsme mu v uplynulém pololetí pomohli, když mu něco nešlo, jak jsme se mu věnovali.
Psychoterapeut PhDr. Jaromír Matoušek popisuje na serveru „Šance dětem“ rodiny podle domácí atmosféry. Nejhůř jsou na tom podle něj děti ambiciózních rodičů, které, i když se učí výborně, vlastně nikdy nemohou dostát nárokům na ně kladeným. Patříte-li k těmto rodičům, zamyslete se nad tím, zda přílišné nároky nejsou na škodu, zda si výsledky svého dítěte jen neplníte svoje sny, na které jste sami nestačili.
Z hlediska dětského vývoje je nejhorší, když se bouřka v podobě rodičovského lamentování a křiku přežene, vše se vrátí do starých kolejí a světe div se, za půl roku se situace opakuje. Z hlediska dítěte jde vlastně tedy jen o to „přežít“ těch pár hodin či dní nepohody a je zase na pár měsíců klid. Nic se nezmění, nijak se ze situace nepoučí. Pokud s ním však situaci rozebereme, se zájmem si vyslechneme jeho názor na to, proč k tomu došlo, a také jeho návrhy řešení. Pak můžeme společně udělat velký kus práce, který bude na příštím vysvědčení určitě vidět.
Co dělat? Pomáhejte.
„Pokud tedy přinese letos vaše dítě domů vysvědčení se špatnými známkami, nevyčítejte, nekřičte a neodsuzujte. Oceňte na vysvědčení to, co ocenit lze. Pokud jste opravdu rozzlobeni, nechte si na reakci čas. Pak se pokuste společně s dítětem najít příčiny neúspěchu, zjistěte, zda nepotřebuje v učení nějakou pomoc, a společně si naplánujte přiměřené cíle pro příští školní rok,“ doporučuje neurolog Martin Jan Stránský. Dítě by mělo vědět a vidět, že i když s jeho výsledky nejste spokojeni, máte upřímnou snahu mu pomoci. Jako rodiče byste měli rozhovorem přijít na to, co bylo příčinou špatných známek – nepochopení učiva, lajdáctví, špatný odhad situace, chybné naplánování atd. Jste tým, špatné známky nejsou jen záležitostí dítěte. Jak kdysi řekla moje dcera: „Tentokrát se to, mami, nepovedlo. Budeme muset na té češtině ještě víc zapracovat.“ Nejde o každodenní doučování, ale spíše o zájem, který dítěti věnujeme, o to, jak jsme připraveni mu pomoci, když se dostane do problémů, i to, zda vůbec o jeho problémech něco víme.
Odměna – pokaždé, nebo jen za dobré výsledky?
Názory na odměňování dětí se liší. Podle ankety provedené ČSOB v loňském roce nepovažuje přibližně třetina rodičů peníze za správnou odměnu za vysvědčení, ti, kteří ji za správnou považují, odmění své děti 100 až 300 Kč. Rodiče však často volí i jiné formy odměny – společný oběd, výlet, návštěvu akvaparku či zoo. Děti by se měly naučit znát hodnotu věcí a peněz, v dospělém věku je také nikdo nebude chválit a odměňovat za špatné výsledky, vysvědčení by se však nemělo zvrhnout v pouhou finanční transakci. Moc hezká je tradice jít dárek za vysvědčení koupit společně s dítětem, mělo by to být něco, co ho potěší, co si přeje, nikoliv to, co si jako rodiče myslíme, že by mělo dostat. Spojíme-li to s obědem nebo návštěvou kina, hezky strávíme společný čas. Víc než konkrétní známky by se totiž měla oceňovat a odměňovat snaha dítěte, to je to, co se mu později v životě bude hodit mnohem víc než to, jestli měl v páté třídě z matematiky jedničku nebo dvojku.
Pokud jste dítě motivovali odměnou, na kterou ale kvůli horším výsledkům nedosáhlo, nedávejte mu ji. Můžete se však společně vypravit třeba na výlet či podniknout jinou aktivitu, která dítě potěší. Dětství je vlastně trénink na dospělý život. Čili pokud dítě sbírá dobré známky jen pro vidinu dárků či snadného výdělku od prarodičů, je to špatně. Vždyť do práce nechodíme jen kvůli výši platu, ale i proto, že nás to baví.
TIP: Víte, jak správně děti odměňovat? Připomeňte si zásady správného odměňování dětí ve starším článku.
Co je pro život důležité
Z literatury i ze svého okolí známe spoustu schopných a úspěšných lidí, kterým se ve škole nedařilo. V životě totiž nejsou školní známky kritériem úspěchu. Důležitá je motivace, zájem o nové informace, úsilí, pečlivost, ale i výběr toho pravého povolání pro každého z nás. Pokud se dítě snaží, ale ve škole se mu přesto dlouhodobě nedaří, je na místě zvážit, zda po něm nechceme něco, co je prostě nad jeho možnosti.
Rada na závěr: Dítě by mělo vědět a cítit, že je máme rádi proto, že je naše, nikoliv proto, že nosí dobré známky.
Kontakty
Děti se mohou se svými problémy obrátit na Linku bezpečí – telefon: 116 111. Funguje nonstop a bezplatně.
Rodiče mohou využít tzv. rodičovskou linku na tel. číslech 840 111 234 a 606 021 021, kam mohou zavolat, či se obrátit na poradnu na adrese pomoc@rodicovskalinka.cz.
