Já jsem dostala kromě klasických rad od rodiny a kamarádek taky stovky zpráv a příběhů od čtenářek svého blogu Smooth&Cooking (za které strašně moc děkuji), takže jsem se chvílemi cítila jako Alenka v říši divů. Až jsem jako prvorodička měla pocit, že být mámou nemohu absolutně zvládnout.
Teď už Tobias oslavil 1 rok a k (ne)spaní v posteli s námi můžu říct jednu věc: obojí má svá pro a proti a absolutně rozumím zastáncům obou stran.
Když spí dítě s vámi v posteli…
O spaní s dětmi se říká, že je dobré hlavně proto, že udržujete fyzický kontakt s dítětem. Plno lidí má hlavně na začátku o miminko strach a místo monitoru dechu důvěřují raději svému instinktu. Zároveň je to mnohem jednodušší s kojením a maminka nemusí v noci tak často vstávat.
Nevýhodou je, že si drobeček může na spaní s rodiči zvyknout natolik, že pak není schopný usínat sám v postýlce, natož v samotném pokoji. Ale s tím do toho člověk jde, a co sleduju maminky kolem sebe, komplikace při samostatném usínání nebývají pravidlem.
Když má miminko svoji postýlku…
Když miminko spinká samo v postýlce, od mala se učí určité samostatnosti. Ta je ale právě kritizovaná druhou skupinou, která říká, že dítě by nemělo být samo a naopak by mělo co nejvíce cítit svoji maminku poblíž. Jsou ale rodiče i děti, kterým to nevyhovuje.
Rodič míní, dítě mění
Před porodem jsem slyšela hodně příběhů o tom, proč bych s miminkem v posteli spát neměla. Já to ale cítila jinak. Byl to náš vymodlený zázrak, na který jsme čekali tři roky, a tak jsem ho chtěla mít co nejvíc u sebe. Ale víte co? Tobínkovi to nevyhovovalo. A tak po různých pokusech patříme do skupiny oddělených spáčů.
Nakonec mi dítě v postýlce vyhovuje paradoxně právě proto, že jsem se o chlapečka na začátku hodně bála. To máte tak: ve své postýlce na začátku spal s monitorem dechu, který funguje na bázi stlačování destičky – miminko ji při nádechu stlačí, a podle toho dechu blikalo světýlko. Když jsme se s manželem v průběhu noci vzbudili, stačilo se podívat a hned jsme věděli, že je vše v pořádku.
Když jsme Tobínka měli v posteli, tak jsme v podstatě neusnuli, protože jsme stále kontrolovali jeho dech. Tomuto člověk neporučí, zvlášť v šestinedělí, kdy jsou hormony zmatené.
Možná si vaše dítě řekne samo
Dřív by mě nenapadlo, že existují kontaktní a ne tolik kontaktní děti. V situacích, kdy se Tobínek uklidnil, jakmile jsem ho položila do jeho postýlky, jsem se cítila přímo zoufale. Myslela jsem si, že mě nemiluje a že mu je beze mě lépe. Kolikrát jsem zažila i pocity úzkosti a selhání, a to hlavně v šestinedělí.
Většinou se nám na naší 140 cm široké posteli podařilo usnout ve třech jenom tehdy, když Tobínek usnul u kojení, a vydrželo to přesně jenom do jeho prvního probuzení. Říkali jsme si, že je to možná tím, že ho rušíme svým vrtěním. Vyměřili jsme, že bychom sice na milimetr přesně, ale přece jen do ložnice dostali 180cm lůžko, a postel vyměnili. A hádejte… Ano, situace se stejně opakovala.
Začala jsem se o toto téma více zajímat a zjistila, že to může být tím, že Tobínek má rád svůj prostor, a tak mu je v jeho postýlce nejlépe. Může to ale také být tím, že má lehké spaní a probudí ho každičké naše otočení, zakašlání či chrápání. Mnoho čtenářek mi pak psalo, že to mají podobně. I díky tomu jsem to nakonec přijala a konečně si uvědomila, že to není tím, že by mě neměl rád, ale že má rád svůj prostor.
Chybí vám tulení s miminkem?
Někdo si asi říká, že můžu být šťastná. Však mít miminko, které rádo usíná samo, je přece výhra. Asi je. Nebudeme muset (pokud se něco nezmění) v budoucnu řešit, jak ho naučit, že vlastní postel má někde jinde. Ale víte, co mi chybí? Tulení. Tulení s naším miminkem. A tak jsem strašně moc vděčná za rituály, které máme.
Náš rituál začínal koupáním a převlečením do pyžam. Pak manžel zhasl, rozsvítil malé světýlko, dal Tobínkovi pusu a odešel. V místnosti, která byla vyvětraná a tichá, jsem si s ním zalezla do naší velké postele a vleže ho kojila. U toho jsem mu potichu pobrukovala nějakou písničku, hladila ho po tváři či mu vyprávěla pohádku. Byla to chvíle jen pro nás dva. Většinou u kojení usnul a tak jsem si tuto naši chvíli užívala o několik minut déle. Děkovala jsem někam tam nahoru a byla vděčná, že ho máme a že toto můžeme prožívat.
Udělala jsem si i ranní mazlicí rituál. Když manžel odešel do práce, vzala jsem si Tobínka do postele a tam jsme spolu leželi kolikrát další hodinu. A toto děláme doteď.
Tobínek se vždy vzbudí, kolikrát si půl hodiny až hodinu hraje sám v postýlce, povídá si, mění si v rukách jednu hračku za druhou a vypráví jim různé příběhy (samozřejmě svou řečí). Já ho mezitím pozoruji jedním očkem a mé srdce u toho plesá radostí a láskou. Když ho to přestane bavit, tak si ho vezmu k sobě a začne to pravé rodeo. Chvilky, kdy vedle mě polehával, koukal a sem tam vydal nějakou hlásku jsou dávno pryč. Nyní přese mě přelézá ze strany na stranu, válí po mně sudy, já ho u toho lechtám, směju se a on se doslova řehtá. Jsou to chvilky k nezaplacení.
Můj názor na spaní v posteli s dětmi
Myslím si, že každý by měl dělat to, co cítí, a ne to, co mu říkají ostatní. Každý jsme totiž jiný a naše děti také. Lidé zvnějšku jednoduše nevědí, co vás vede k tomu nebo onomu. U nás třeba proč jsme používali monitor dechu i v synově půl roku, v jiných případech např. proč miminko spí od svého druhého měsíce ve vlastním pokojíčku.
Existují odborné studie, které nám mohou pomoci a v určitém směru otevřít oči, ale vždy bychom se měli rozhodovat srdcem, mateřským pudem a intuicí ke spokojenosti svojí a hlavně svých dětí.
