Právě čtete

Jak jsem přežila šestinedělí

15226  
Sdílet: 

Jak jsem přežila šestinedělí

Šestinedělí kolem vás může jen proplout, nebo ho můžete prožít pod přívaly kladných emocí a slz. Stejně tak nemusíte být první, koho potká rovnou laktační psychóza. V každém případě je toho v šestinedělí najednou hodně a připravit se na to nedá.

27. 4. 2018 5 min. čtení Kateřina Kuranova
Jak jsem přežila šestinedělí

Zpětně si myslím, že jsem měla šestinedělí v podstatě poklidné. Kolem mě se kamarádky hroutily, plakaly, nechápaly, co dělat s miminkem nebo se sebou. Mně naopak přebývala energie, tedy většinou. Pořád si říkám, že to bylo tím, co jsem zvládla před těhotenstvím a v jeho průběhu. Všechno kolem jsem pak brala jako dar a děkovala jsem za to, že mám vůbec šanci si to prožít.

Na šestinedělí vás nepřipraví vůbec nic

Začátek byl úžasný. V porodnici jsem zůstala pět dní a upřímně, nic mi nechybělo. Po císaři jsem sice prožívala velké bolesti, ale nadšení z miminka je spolehlivě překrylo. Navíc péče i jídlo byly skvělé, skvělá byla i moje spolubydlící. Vlastně jsem si i říkala, že bych si tu poležela i nějaký den navíc.

Po návratu domů začaly naplno pracovat hormony. O šestinedělí jsem si před porodem něco málo načetla, aby mě hned tak něco nevykolejilo, ale pravda je, že žádná knížka vás na takový nával pocitů nepřipraví. Pamatuji si chvilku, kdy jsem si sedla k postýlce, podívala na Tobínka a rozplakala se samou láskou k němu (teď když na to znovu vzpomínám, tak mám zase slzy v očích).

Bylo mi na jednu stranu strašně ouzko od strachu o toho malého tvorečka, ale zároveň jsem byla plná naprostého štěstí. Je to jako když se zamilujete a chcete, aby ten moment nikdy neskončil. Jen to vynásobte tak milionkrát a možná se tomu pocitu přiblížíte. Ale to asi znáte, každá to vnímáme podobně.

Když přijdou komplikace…

Dokonalý začátek vystřídala krize. Brzy jsem dostala zánět prsu provázený horečkami a zimnicí a skončila jsem v nemocnici na antibiotikách. Hrozně jsem plakala. Seděla jsem v nemocnici, koukala na týdenního Tobínka vyčítala si, že jsem ho zklamala jako máma. Oporou mi byl jak manžel, tak lékaři a sestry v nemocnici. Jen díky nim jsem to i přes potoky slz zvládla.

I dál to šlo trochu jako na houpačce. Zabraly léky, přišla úleva a já měla pocit, že jsem všechen stres a strach nechala v nemocnici. Dokázala jsem si vážit každé vteřiny, kdy jsem byla plná sil a chuti do života. I přes přetrvávající bolesti bylo důležité soustředit se jen na to pěkné a to ošklivé přijmout jako fakt, který k životu patří.

Postupně jsem naběhla na „svůj“ režim naspeedované myšky. Střídaly se u nás návštěvy a já jako z povahy pohostinný člověk jsem každý den pekla koláč, dort, sušenky, prostě cokoli. Manžel i okolí mi říkali, že jsem blázen a odpočívat, já to cítila jinak. Síly mi nedošly ani tehdy, ani teď, a to je Tobínkovi 10 měsíců. Nicméně nevím, jestli by si ze mě měl někdo brát příklad. :-)

Těžké chvilky se občas schovávají za rohem

Poslední krizový kotrmelec přišel nečekaně. Manžel šel na pivo. Nic zásadního, prostě pivo s lidmi z práce. Bohužel, v té době měl Tobínek první růstový spurt. Já jsem tehdy nebyla tak ostřílená, a tak jsem se sesypala. Tobínek celý den plakal a plakal, kroutil se jako žížala, na prsu byl opravdu nonstop a sem tam na chvíli usnul. Já měla z pláče už úplně vyhučenou hlavu, neměla jsem sílu, prsa mě bolela a odpočítávala jsem vteřiny, kdy se manžel vrátí domů.

V sedm psal, že dopije a půjde, a já už si malovala záchranu. Jenže pak přišla další zpráva, že „ještě jedno a vyrazí“. Já chtěla být hodná manželka a dopřát nám pocit svobody a tak jsem odpověděla výmluvně „Hm“. Samozřejmě že jsem doufala, že mu dojde, že se něco děje.

Nedošlo. Přijel po osmé a našel mě totálně zhroucenou ležet na gauči, bledou bez sil.

Nebyli jsme první ani poslední pár, který podobnou situaci zažil. Manžel mi po celou dobu po porodu obrovsky pomáhal. Být v té době sama, tak to fyzicky prostě nedám. V tuhle chvíli jsem si uvědomila, že hrát si na hrdinky můžeme jindy, ale v takových okamžicích to opravdu chce mluvit a říct si o pomoc. A hlavně MLUVIT. Chlapi, ptejte se v šestinedělí svých poloviček klidně tisíckrát, jestli něco nepotřebují, a zkuste domýšlet. A ženy, řekněte si. Jen tak se nebudete hroutit jako já.

Moje poučení: nebát se říct, že chci pomoct

Zbytek šestinedělí už jsme společnými silami zvládli. S kojením, ze kterého jsem měla kvůli zánětu strach, jsem se poprala. A ucpání žláz se mi díky radám laktační poradkyně také povedlo rozehnat.

Začátky zkrátka nejsou nikdy snadné a pro mě z šestinedělí vyplynulo pár poučení. Předně, vždycky když se dostaví pocity úzkosti, nebojte se napsat si o radu kamarádce, která to prožila. Protože i když se připravíte a obrníte, pocity v šestinedělí vás rozhodně dokážou překvapit. V takovém případě se nebojte říct si o pomoc – někdo může uvařit, poklidit nebo jen obejmout. A rozhodně není ostuda něco nezvládnout.

A to platí i na to, když nevíte co a jak. Vždy se řiďte vlastním pocitem, ten je nejdůležitější. Rad dostanete nespočet, ale je jen na vás, jakou se rozhodnete aplikovat do svého života.

Mějte se krásně a přeji vám to nejlepší do života s vašimi broučky.

7 babiččiných rad, jak o sebe pečovat v šestinedělí

  1. Jizvy po porodu
    Pomůže vám přikládat odvar z kostivalu nebo měsíčku lékařského.
  2. Stahování dělohy
    Zkuste stahovací pás nebo speciální kalhotky pro „šestinedělky“
  3. Zánět prsu
    Potírejte ňadro měkkým tvarohem nebo zkuste fenyklový odvar.
  4. Bolavá prsa
    Při naběhnutí prsů přikládejte studené listy bílého zelí nebo tvaroh.
  5. Bolavé žíly
    Přikládejte si na ně odvar z byliny jírovec maďal.
  6. Hojení hráze
    Provádějte oplachy a koupele v odvaru řepíku nebo dubové kůry.
  7. Prevence infekce
    Koupání v odvaru z trochy kostivalu, medvědice lékařské a kokošky pastuší tobolky. Nebo si dejte česnekovou lázeň.

Čtěte také

Další články