Zdravotní klaunka: Dítě se chce smát, i když je hodně nemocné

Do nemocnice přijde jako Jana Geierová, absolventka dramatické výchovy brněnské JAMU, matka dvou dětí. Pak nasadí červený nos a v tu ránu z ní je „sestřička“ Oldřiška Vykydalová. Nenápadně zaťuká na dveře nemocničního pokoje a čeká na reakci pacienta. Když je vstřícná, „omylem“ o ty dveře rovnou zakopne. Pak se – v ideálním případě – z pokoje už jen ozývá smích. Když ne, nevadí: „Občas stačí, když nemocné děti přivedeme na jiné myšlenky, než že je něco bolí nebo mají strach, i to se počítá,“ vysvětluje zdravotní klaunka s dvacetiletou praxí.

Jak se z vás vlastně stala zdravotní klaunka, dokonce jedna z prvních v zemi?

Studovala jsem první ročník brněnské JAMU. Moje kamarádka tehdy šla na návštěvu do jedné zdejší nemocnice a uviděla tam jakéhosi Američana v klaunském obleku, jak se snaží rozesmát děti. Zeptala se ho, co to dělá. Jmenoval se Gary Edwards a byl to zakladatel projektu Zdravotní klaun nejen v Česku. Řekl jí, že jestli zná nějaké lidi, co by to taky uměli, ať je přivede. Tak přivedla mě. A Gary mi tehdy řekl: „Jo, ty jseš dost blbá, to bude dobrý.“ (smích)

Neurazila jste se?

Ne, to je ta největší poklona! Klaun musí umět být trapný a blbý. Já navíc moc nerozuměla jeho angličtině. Takže když nás něco učil, často jsem na něj jen nechápavě čučela. A on na to: „To je obličej klauna. Ten si drž!“ Klaun je trouba, jeho humor vychází z toho, že se mu něco nevede. Ideálně situačně. Když přijdu do nemocnice a drhnou tam dveře, tak toho využiju, improvizuju a udělám z toho scénku. Má to tu výhodu, že ty dveře – nebo kapající kohoutek, cokoli – tam zůstanou, i když já už budu pryč, a děti si na mě třeba u nich pokaždé vzpomenou a usmějou se.

Jak návštěva klauna v nemocnici vypadá?

Nejdřív jdeme za personálem. Zjistíme od nich, kdo je v jakém stavu, jaký pacient musí spíš odpočívat, kdo je přijatý nově a ještě nás nezná. Pak nasadíme nosy a pobavíme ty zdravotníky. Bereme to po vrstvách jako cibuli, nejdřív uvolníme personál, pak rodiče, pak děti. Ona se ta atmosféra pak zesiluje. Z onkologie jsem si odnesla, že i když je člověku nejhůř, chce se smát. I na těch těžších odděleních je humor nejvíc vítaný. Gary nám vždy říkal, že nemáme hledět na ten problém, na nemoc, ale na to dítě.

A jsou momenty, kdy vítaní nejste?

Samozřejmě. Nejdůležitější je v naší práci empatie, rychlé zorientování se v situaci. Někdy stačí říct Dobrý den a dva metry od těch lidí jakoby nenápadně zakopnout – a podle jejich reakce už poznáte, co je potřeba. Někdo se jen pousměje a my vidíme, že takhle to stačí, a jdeme pryč. Nemusíme nahlas rozesmát celý pokoj, stačí trošku změnit ovzduší. Nebo tu pozornost odklonit od nemoci a bolesti aspoň na chvíli jinam.

Udělala jste někdy nějakou botu?

Samozřejmě se člověk nechá unést, zvlášť když jsme ve dvojici, tak se rozřádíme, třeba nás jednou sestřičky upozornily, že už jsme příliš hluční. Nebo jsme dřív neuměli odejít včas. Rozloučit se klaun má, když se všichni smějí, když je zábava na vrcholu. Ze začátku jsme měli tak dlouhé Klauniády, že jsme byli v nemocnici ještě v sedm večer, neuměli jsme skončit. To se člověk naučí všechno časem.

Je potřeba nějaké školení, průprava? Hodně klaunů jsou předpokládám divadelníci…

Většinou to tak je. Ale máme mezi sebou i učitele fyzikáře, evangelického kněze… Průprava důležitá je, už na konkurzu, který má několik kol, si v podstatě projdete prvními workshopy, cvičeními z improvizace. My zkušení na tom konkurzu už při pozdravu poznáme, zda z někoho vykukuje klaun, nebo ne. Někdo to hraje a někdo to v sobě má, s obojím se dá dál pracovat. Školíme se pak na různých kurzech celou klaunskou kariéru, to zázemí má organizace Zdravotní klaun veliké. Musíme jezdit na semináře ke klaunům na světové úrovni, zajistit si certifikát, studovat prakticky i teoreticky. Máme i psychologické supervize, abychom se vyvarovali syndromu vyhoření, který v takové profesi samozřejmě hrozí. Je to profesionální práce.

Může to být pro někoho vůbec práce na plný úvazek?

Nejde to. Gary se od začátku snažil, aby to byl příjemný poloviční úvazek. Aby klauni nevyhořeli. Když třeba výjimečně zaskakujeme za nemocného kolegu a jdeme v týdnu už třeba počtvrté, popáté, sami cítíme, že už si ten nos nenasazujeme s takovou chutí. Je to psychicky náročný úkol, nepropadnout v nemocnici do těch osobních příběhů a mít odstup.

Chodíte nejen k dětem, ale i k dospělým a seniorům. Na každého asi platí něco jiného, že?

Třeba pubescenti jsou takoví, že nejdřív řeknou, že nemají zájem. My teda už víme, že z devadesáti procent vlastně mají, ale musíme na ně pomaleji s větším respektem a taky scénky přizpůsobíme jejich věku a situaci.

A co funguje u nejstarších pacientů?

Musíme si pečlivě hlídat, abychom nesklouzli do sociálního pracovníka, abychom si s nimi hodinu nepovídali, nevzpomínali. Protože to jim taky chybí. Ale to není naše role. U seniorů boduje třeba flašinet. I když jsou pacienti imobilní nebo mají pokročilé stadium demence, umíme vystoupení přizpůsobit. Nemusí to být přímo legrace, ale třeba poetický zážitek. I u lidí, co už jen koukají nad sebe, můžeme něco vykouzlit pomocí šátků a hudby. Recituju často i Fráňu Šrámka. Máme na kurzech taky závaží za krk a speciální brýle, které si nasadíme, abychom se dokázali vcítit do starých lidí, jak se fyzicky cítí a čeho jsou schopni.

Kdy vám bylo v práci nejlíp? Co je pro vás odměna?

Mám takové příběhy z oddělení, kterým říkáme těžší, což je třeba onkologická klinika. Tam se vztah klauna a pacienta vyvíjí delší dobu, známe se třeba i rok, léčba trvá dlouho. A pro mě jsou dojemné momenty, kdy to na začátku nešlo, drhlo navázání kontaktu, byly to děti dvouleté, vystrašené, měly bebínko. Začínali jsme pomalu, ani jsme nevešli do pokoje, byli jen s maňáskem za dveřmi a postupně postupovali dál. Za čas se z toho pacienta stal náš kamarád. A my s jeho rodinou prožíváme dlouhý a těžký příběh, který dopadne dobře. Baví mě hrát divadlo, ale nebaví mě, když nemá hlubší dopad. Jako zdravotní klaun ten dopad velmi výrazně cítíte.

Ne vždy to ale s léčbou dopadne dobře. Sledujete osudy pacientů?

Ne. Už bychom neměli ten klaunský nadhled. Někdy se je samozřejmě dozvíme. Máme i projekt, kdy jezdíme k nevyléčitelně nemocným domů, kde tráví poslední dny života.

To musí být strašně náročné na psychiku…

Je. Projekt vznikl, když se mi narodila dcera, takže já se k domácím návštěvám ještě osobně nedostala. A zajímal by mě, ale je důležité se do těch osudů tolik neponořit. Oni ti pacienti a jejich rodiny od nás nečekají soucit. My jsme tam pro něco jiného, máme fungovat jako hromosvod emocí a nenosit tam svoje trápení, lítost, obavy. Naše práce je je rozesmát.

Trpíte v civilu nemocí z povolání? Snažíte se rozesmát lidi? A rozesmějete vůbec každého?

Třeba svoji sedmiletou dceru ne. (smích) Když se o to snažím, třeba zabavit ji v ordinaci u lékaře, když čekáme dlouho, jen protočí oči a řekne: „Mami, nedělej ty starý fóry!“