Právě čtete

Moje děti se učí, co samy chtějí. Krkavčí matka o unschoolingu

35516  
Sdílet: 

Moje děti se učí, co samy chtějí. Krkavčí matka o unschoolingu

Když se jí narodila první dcera, tak o domácím vzdělávání vůbec neuvažovala. Natož o vzdělávání formou unschoolingu, tedy metodě založené na tom, že si samo dítě určuje, co se kdy dozví. Pár let nato už je Veronika Hurdová matkou dětí tří, úspěšnou autorkou knih a blogu Krkavčí matka, a taky rodičem, který děti vzdělává sám a podle jejich potřeb a chutí.

3. 4. 2019 10 min. čtení Kristýna Kašpárková
Moje děti se učí, co samy chtějí. Krkavčí matka o unschoolingu

Veronika Hurdová je matka sedmileté Gréty, pětiletého Mariána a tříletého Janka. A taky samoživitelka.

Když byla ve čtvrtém měsíci těhotenství s třetím dítětem, náhle jí zemřel manžel. I o tom píše na jednom z nejčtenějších českých blogů o rodičovství nazvaném Krkavčí matka. Psaní – nejen blogu, ale taky knih (třeba Moje milá smrti, Krkavčí matka?, Ptáče jménem Ptáče) – ji už přes dva roky živí. Kromě toho taky jezdí na besedy s rodiči, kde probírá právě i možnosti alternativního vzdělávání dětí. Sama totiž místo do školních lavic s dětmi vyráží ven, ať už doma, nebo na cestách, a učí se s nimi podle toho, co je zrovna zaujme.

Přirozenou vnitřní motivaci k učení, se kterou se každý z nás narodil, škola nahradí motivací vnější ve formě pochval a trestů.

Kdy jste se rozhodla, že vaše děti do školy prostě nepůjdou?

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že až dorostou do patřičného věku, vyberu jim tu nejlepší možnou školu. Sama jsem takovým vzděláním prošla, tak jsem ho chtěla dopřát i jim. Tenkrát jsem ale ignorovala, že tenhle způsob vzdělávání mi sice něco dal, ale mnohem víc vzal. Nalili mi do hlavy spoustu vědomostí, ale málokteré z nich byly užitečné. A protože jsem v nich neviděla smysl, tak jsem si je taky nepamatovala. Způsob, jakým škola funguje, už dnes vnímám jako toxický. Přirozenou vnitřní motivaci k učení, se kterou se každý z nás narodil, škola nahradí motivací vnější ve formě pochval a trestů. Zhasne ve vás touhu po vzdělání a učiní z něj nepříjemnou povinnost, po které může teprve přijít zábava.

Co vám na klasické škole vadí?

Sebere vám kvantum času, ve kterém se musíte učit věci, které ne nutně každého zajímají: třeba vyjmenovat druhy mecholišejníků, rozpoznat přísudek jmenný se sponou nebo nakreslit benzenové jádro. Naučíte se tyhle nesmyslné úkoly plnit, protože z toho není úniku. Do patnácti let vás k tomu tlačí zákon, na střední a vysoké škole zase společenské očekávání.

A pak se divíme, že vylezeme ze školy a nevíme, co se sebou. Jakpak by ne, když jsme měli jen málo času na to důležité: zkoumat, kdo jsme, v čem jsme nejlepší. A jak bychom svou jedinečností mohli obohatit a zlepšit svět kolem sebe. Jakkoli vnímáme, že každé novorozeně nebo každý dospělý člověk je jiný, u dětí na to jsme ochotni po dobu školní docházky zapomenout a befelem jim určíme, co, kdy, v jakém rozsahu a jakým způsobem se mají naučit.

Veronika Hurdová | Foto: Tchibo Blog

Vrátím se ke své první otázce. Kdy přišel tedy ten zlom, kdy jste si řekla: Moje děti do klasické instituce nepůjdou?

Stačilo mi několik let soubytí s mými dětmi, kdy jsem měla možnost je pozorovat, a začalo mi být jasné, že způsob, jakým žijeme, a výbava, se kterou bych si přála, aby do života odcházely, není kompatibilní s tím, co se v klasické státní škole děje. Domácí vzdělávání pak bylo nejpřijatelnější možností, jak aspoň částečně praktikovat unschooling. Není to tedy vzdor vůči školní docházce na základě mé negativní zkušenosti. Vyplynulo to z čistého pozorování tří malých bytostí, které svou přirozeností rozsekaly mé představy o tom, co je a co není správné.

Prostě žijeme a u toho se tak nějak mimochodem všichni i učíme.

Jak?

Obě starší děti měly možnost chodit dva roky do školky. Poté ale začaly (dětskými slovy) říkat, že jim už nedává smysl tam chodit. Chtěly být se mnou a nejmladším synem „doma“. Doma říkám v uvozovkách, protože my naopak velkou část dne trávíme venku, vídáme se s různými lidmi, chodíme na zajímavé akce. Prostě žijeme a u toho se tak nějak mimochodem všichni i učíme.

Jak to domácí vzdělávání u vás teď prakticky vypadá?

Když se řekne učení, tak si většina lidí představí dítě, které si v osm ráno sedne, nalistuje učebnici na straně 137 a začne si pomocí učitele řízeně do hlavy něco soukat. Pro mě je to oboustranný proces, u kterého není vždycky patrné, kdo se zrovna učí.

U nás doma na to jdeme obráceně. Každý den přinese něco nového. Šli jsme třeba do lesa a uviděli tam datla. Dlouho jsme ho pozorovali, já o něm řekla pár věcí, co vím, děti si ho vyfotily. Pak přijdeme domů a dohledáme si něco o jeho životě, děti ho nakreslí a zapíšou nebo namalují k němu informace, co jsme spolu zjistili. Potom se zmíním o tom, že je to lesní doktor, a plynule se dostaneme k tomu, jakou mají lesy funkci, jak je člověk ničí, jak do nich zasahují lesníci. Děti pak samy začaly nadhazovat analogie toho, kdy někdo podobně jako lesníci zasahuje s dobrým úmyslem do života jiných lidí, ale může mu tím nezamýšleně uškodit. Přijde mi na tom skvělé, že nikdy nevíte, kam vás to dovede. Žádné téma pro nás není tabu. Když se děti ptají, jsou připravené na odpověď. Doporučené osnovy a postupy neřešíme.

Veronika Hurdová | Foto: Tchibo Blog

A kde berete podněty?

Jsou všude okolo nás, není potřeba se omezovat na učitele, učebnice a Wikipedii. Nějaké učebnice a pracovní sešity doma sice máme, ale dcera je bere jako jakýkoli jiný zdroj informací. Nemá k nim odpor, klidně si je vezme večer před spaním do postele, když ji v nich zrovna něco zaujme. Ale je i spousta jiných zdrojů, ze kterých lze čerpat. Můžete se třeba dívat na film Bohemian Rhapsody, který dětem překládáte a učíte je vnímat angličtinu. Pak jim můžete vyprávět o historii rockové hudby. A potom spolu žasnout nad tím, co dokáže geniální tvořivý duch, a povídat si o tom, jak ho v sobě neušlapat. Je skvělé, že na tohle máme spoustu společného času.

Nepanikařím, když si děti „jen hrají“. I při hře se učí.

A ono to pořád takhle samo plyne? Nemáte „hluchá“ místa, kdy nevíte, jak dál?

Jasně, občas taky děti přijdou s tím, že se nudí. Tohle bývá vnímáno negativně, ale mně to naopak přijde skvělé. Říkám jim: „Super! Tak něco vymysli!“ Kdy za život máme šanci nudit se? Jako děti máme naplněný den školou a kroužky. Jako dospělí utíkáme k různým mačkátkům a blikátkům, která nás umí rychle vcucnout do světa plného instantní zábavy. Nemáme prostor být chvíli sami se sebou a se svými myšlenkami. Když ale tuhle příležitost dostaneme, můžeme se dotknout své duše a z její čistoty začít tvořit něco nového. Jsem ráda, že moje děti tuhle schopnost ještě neztratily. Já se to nyní ve svých pětatřiceti znovu učím.

Vzdělávání ale není jen o vědomostech. Do života potřebujete spoustu jiných kompetencí, abyste byl dobrým člověkem. Z toho důvodu nepanikařím, když si děti „jen hrají“. I při hře se učí. Třeba tomu, jak nastavit pravidla hry, jak spolupracovat, jak řešit konflikty… Pro mě osobně je tohle třeba mnohem důležitější než objem vědomostí. Ty do sebe děti vždycky nacucnou jak houby, když uzraje jejich čas. Zatím je pro mě měřítkem kvality naší domácí školy to, že děti neztratily touhu učit se.

Unschooling

Vzdělávací metoda založená na zásadě, že si člověk sám určuje, co, kdy a jak se naučí. Neexistují předem dané osnovy – učení probíhá samovolně hraním si, diskutováním a zkoumáním okolí. Odmítá známkování, je založená na poznatku, že nejlépe a nejpřirozeněji se člověk učí věci, které považuje za užitečné a potřebné.

Pro unschooling je proto důležité co nejpodnětnější prostředí – materiální i personální. V České republice jej nicméně nelze praktikovat zcela, protože patří mezi státy s povinnou školní docházkou, a i doma vzdělávané dítě musí plnit požadavky rámcového vzdělávacího programu ministerstva školství.

Vzděláváte své děti jen vy? Nebojíte se, že jim bude chybět pestrost? Názorů, přístupů, lidí, kteří na ně mají vliv?

Trávím s dětmi hodně času, ale neučím je jen já. Kterýkoli člověk z jejich okolí je potenciální učitel. A celý svět je jejich třída. A nechci být pro své děti jediným zdrojem informací a kontaktem se světem. Takže krom toho, že většinu dní v týdnu se vídáme s některými z našich kamarádů, tak co se samotné domácí školy týče, propojili jsme se se dvěma dalšími rodinami ve svém okolí. Dohromady máme šest dětí, které si točíme po domácnostech. Já mám děti v pondělky, druhá rodina úterky, třetí středy.

Veronika Hurdová | Foto: Tchibo Blog

Vnímáte to vůbec tak, že domácí vzdělávání je vhodné pro každé z vašich dětí?

Samozřejmě že každé mé dítě je jiné. A každé z nich bude mít kdykoli možnost říct: „Mami, jdu do školy.“ Zatím se to týká jen nejstarší dcery, která je prvňák, nicméně i s tou to každý měsíc revidujeme, zda jí to vyhovuje tak, jak to je. Prostřední syn zatím tvrdí, že se chce taky učit mimo školní zdi. Ono je to totiž těžké, jakmile jednou přičuchnete ke svobodě, kterou vám sebeřízené vzdělávání dává, nevidíte moc důvodů přestat.

Žijete v Česku, i domácí vzdělávání tu musí splňovat rámcový vzdělávací program daný ministerstvem, což je úplně v rozporu s ideou unschoolingu, jak řešíte tohle?

Vše dělám legálně, jakkoli si o tom můžu myslet své. Ono přespřílišné vyskakování by vás v českém systému vyšlo draho. Dítě, a to i v případě, že je vedené v domácím vzdělávání nebo navštěvuje nestátní školu, musí být zapsané ve škole, která spadá pod MŠMT. Na této škole pak dvakrát ročně musí při přezkoušení předvést, že drží s rámcovým vzdělávacím programem krok. A pokud by se to zkoušejícímu nepozdávalo, může ředitel školy nařídit ukončení domácího vzdělávání. Stát má de facto monopol na vzdělávání, což je podle mého z mnoha důvodů špatně. Nicméně ze svého pohledu dělám, co můžu. Snažím se jít v rámci legálních hranic co nejvíc vstříc potřebám svých dětí. Zároveň s tím ale skrz média a také na svém blogu a sociálních sítích šířím myšlenky unschoolingu, rýpu do nesmyslů, které v rámci našeho školství vznikají. Poslední dva roky objíždím celou Českou republiku, kde na besedách mluvím s lidmi o svobodné výchově a vzdělávání.

Veronika Hurdová | Foto: Tchibo Blog

Co s učivem, na které sama nestačíte?

Zatím jsme v první třídě, tak to nemusím nějakým zásadním způsobem řešit. Já sama sice měla velmi dobrý prospěch, nicméně moje známky na vysvědčení mi přijdou jako ta poslední důležitá věc při vzdělávání dětí. Nicméně už teď je to tak, že když něco nevím, tak řeknu, že to nevím. Učíme se to pak spolu nebo najdeme někoho, kdo o tom něco ví. A až se děti naučí víc s počítačem, nepochybuju, že si budou informace hledat samy.

Ale na internetu není všechno pravda, musí se nejdřív naučit rozpoznat třeba fake news, umět si najít zdroje, což nezvládá ani spousta dospělých, počítáte s tím nebezpečím?

Vždycky mě rozesměje, když slyším dotaz: „A jak budou děti z domácího vzdělávání něco zvládat, když to ani dospělí neumí?“ A přitom naprostá většina těch dospělých školní docházkou prošla. Jakoby školní docházka byla garancí toho, že v životě ve všem obstojíme.

Nicméně zpět k vašemu dotazu: Počítám s tím a nebojím se. Naopak jsem ráda, že s dětmi mám prostor na to, abychom se spolu bavili třeba i tom, jak je to s informacemi, které poletují ve virtuálním prostoru. I v běžné komunikaci je učím rozpoznávat třeba ironii, černý humor, tímhle tématem jsme se teď bavili snad víc než hodinu s naší domškoláckou skupinkou, smáli se u toho jak praštění a vymýšleli vlastní příklady. Občas jim taky zjevně naschvál lžu a čekám, jestli to poznají, a pokud ne, bavíme se o tom.

Já bych se u toho, že dětem sama organizuju, co se učí (nebo si to dokonce organizují samy), bála, že něco důležitého opomeneme. Aneb jak vím, že něco nevím? I proto mi přijde užitečný ten rámcový vzdělávací plán, ať už je jeho provedení ve školách jakékoli…

Spousta věcí v něm bude důležitá. Ale je tam taky spousta nesmyslů. Navíc tím, že jsme každý jiný a vynikáme v jiných věcech, tak logicky do života se nám bude hodit něco jiného.

Absolutně nemám strach, že by se moje děti nenaučily to, co budou v životě ony samy potřebovat. Z čeho podvědomě strach mám, je naopak to, že kvůli povinnému učení kupy nesmyslů ztratí lásku ke vzdělávání.

Ne každý má tu možnost – anebo třeba energii – být s dětmi doma a vzdělávat je sám. Třeba lidé pracující na směny, zdravotníci a podobně. Co byste doporučila jim, kdyby se i tak rádi unschoolingem inspirovali?

Pokud se rozhodnete nedávat dítě do klasické školy a aspoň trochu se v rámci legislativy nablížit unschoolingu, máte vícero možností. V první řadě existují i státem posvěcené školy, kde přistupují k dětem jinak. Pokud takovou ve svém okolí nenajdete, je možné svému dítěti zařídit výjimku v podobě zápisu k individuálnímu vzdělávání a zároveň zapsat dítě do státní školy, kam bude dvakrát ročně docházet na přezkoušení. Nicméně jakou formou budete individuální vzdělávání naplňovat, je už na vás. Domácí vzdělávání je jen jednou z těchto forem. Je jasné, že ne každý má trpělivost, schopnosti a v neposlední řadě i finanční možnosti a příhodnou práci pro to, aby mohl být s dětmi 24/7. My například praktikujeme model, kdy se tři rodiny dohodly, že budou spoluvzdělávat své děti. V reálu to vypadá tak, že v pondělí mám doma dětí šest, v úterý a středu žádné. Další možnosti jsou různé komunitní školy a spolky, kdy se víc rodičů domluví a zaplatí si učitele. V Česku za poslední roky vznikly z iniciativy rodin také desítky soukromých škol. Pokud se rozhodnete jít cestou mimo klasické vzdělávání, možností je spousta. Počítejte jen s tím, že vás to bude stát krom času a peněz i spoustu odhodlání, hlavně v tom, jak čelit vlastním strachům a důvěřovat nejen dítěti, ale taky sobě.

A kde na to, být s dětmi pořád a „neodložit je na chvíli do instituce“, berete energii vy?

Nemám pocit, že bych energii musela někde brát. Obecně mi stačí, když v sobě nemám bloky, a energie pak do mě teče odevšad. Energeticky vycuclá se cítím ve chvíli, kdy jdu proti své podstatě. Pokud se to děje, snažím se tu věc ve svém životě změnit. Ale pokud se ptáte tak nějak obecně lidsky, tak mi pomáhá chodit do lesa. Tam to teče krásně. (úsměv)

Pokud se vám článek líbil, mohlo by vás také zajímat
Další články