Jak se vypořádávám s každodenní negativitou kolem sebe

Když sečtu klasické návody na to, jak být pozitivní a sršet dobrou náladou, musela bych být v balíku (abych si to správné jídlo, koníčky, cvičení a cestování mohla dovolit) a zároveň ideálně asi nezaměstnaná (abych na to všechno měla čas). Bohužel – a naštěstí – nejsem ani jedno, ani druhé. A tak jsem se namísto snahy změnit realitu, ve které žiju, pokusila změnit svůj pohled na ni. Tak, aby mi v ní bylo příjemněji. A světe, div se, funguje to!

Klíč je nebrat si to osobně

Kolega odsekává, paní prodavačka byla příjemná jak daňová kontrola a slečna v tramvaji se na mě mračí.

Z toho se jeden neubrání pocitu, že se snad všichni spolčili, aby mi zkazili náladu na celý den. Ale člověk není mírou všech věcí – ani já ne! :-) Ve většině případů se proti nikomu z nás svět nespikl. Spíš si každý uklízí na svém vlastním písečku a někdy u toho omylem zahází špínou i ten náš.

On totiž každý z nás má svůj vlastní příběh. Připomínat si tento fakt mi vážně pomáhá nenechat se strhnout „špatnou náladou“ kolem sebe.

Co když kolega odsekává proto, že se dneska pohádal s přítelkyní? Není paní prodavačka odtažitá třeba proto, že byla ráno u zubaře? A tady ta slečna, mračí se na mě, anebo ve skutečnosti jenom usilovně přemýšlí?

Jak přelstít zákon akce a reakce?

Nebrat si věci osobně a nevystartovat hned s reakcí, to chce trochu tréninku.

Kolega mi odsekne, tak po něm taky štěknu – a najednou jsou tu z jednoho kyselého obličeje dva. Zase mám zkaženou náladu aspoň na hodinu.

Mezi akcí (odseknutí) a reakcí (štěknu zpátky) se zkouším na vteřinu zastavit. Ne, není to jednoduché, emoce jsou někdy rychlejší než já. Ale když se to povede, je to neuvěřitelně osvobozující. Udělám si totiž prostor rozhodnout, jestli si to budu brát osobně a reagovat. To, co lidé dělají a co říkají, dělají totiž ve většině případů kvůli sobě, ne kvůli mně, a pak je zbytečné negativní energii ještě přiživovat.

„Musím na toto opravdu reagovat?“ Ne? Tak nebudu. Když se mi pichlavý komentář podaří přejít s úsměvem, proletí do prázdna a zmizí.

Minimálně mně to pak náladu nezkazí, a i ten zamračený člověk pak má prostor dát se do pořádku, protože jsem mu jeho negativitu nevrátila zpět. Když se místo hádky povede nastolit klid, nejenom že mě nic nenaštvalo, ale mám ještě za odměnu opravdu dobrý pocit.

Samozřejmě to neznamená, že ze sebe dělám otloukánka, ale pokud potřebuji s někým vycházet pravidelně (a nebýt kvůli němu od rána do večera načuřená), osvědčil se mi tenhle přístup ze všech nejlépe. Nemusí samozřejmě sednout každému, to už záleží hodně i na povaze každého z nás.

Když je nejhůř, pomáhá úsměv

Vybavujete si, jaké to je, být zamilovaný? Ten pocit, že je celý svět zalitý sluncem a láskou? Protože to mají na svědomí hormony, růžové brýle časem zase zmizí. Ale jejich odlehčená verze se dá vyrobit každé ráno.

Jak? Někdy se do toho musím docela nutit, ale – usmívám se. Schválně si zkuste být naštvaní s úsměvem na rtech. Nejde to, že? ;-)

Je to klišé, ale funguje: nezapomínám pravidelně dobíjet baterky

Negativita mě semele mnohem snáz, pokud jsem psychicky unavená a už dlouho jsem si „nedobila baterky“ něčím, co mi dělá radost. Když jsou úplně prázdné, je to, jako když u hradu chybí stráže, a nepřítel (naštvání) ho dobude raz dva.

Každý máme něco, co nás těší: pro mě je to jóga, experimenty v kuchyni, chvilka s knížkou a horkou kávou, a taky když se dcerka něčemu upřímně směje. :-)

Někdy se mi stává, že i tahle moje metoda dobíjení baterek nefunguje, jak by měla. Už jsem vypozorovala, že je to ve chvílích, kdy jsem myšlenkami někde jinde. Pak nemám nic ani z knížky, ani z jógy. Pokaždé, když se při tom přistihnu, snažím se prostě vrátit k tady a teď. Když jsem na józe, tak jsem na józe, a když čtu, tak čtu. Nejsem ani v práci, ani na nákupu v supermarketu.

Natož abych u toho vymýšlela argumenty, které jsem mohla minulý týden použít při té ošklivé hádce s mámou…Nic totiž neužírá tolik životní energie jako patlání se v tom, co bylo včera (před rokem, před deseti). A energii já chci dobíjet, ne jí plýtvat.

Kyselým obličejům kolem se dá i předcházet

Všechno výše zmíněné mi pomáhá hodit do pohody hlavně sebe, abych se nenechala strhnout vlnou negativity. Ale prevence je ještě lepší než léčba, ne? :-)

Pokud na to mám sama dost energie, snažím se aktivně starat o to, aby se dobře cítili i lidé kolem mě. Úsměv (a co teprve smích) je nakažlivý, všimli jste si? Taky už mám vyzkoušené, že když jsem „jenom“ milá, slušná a pozorná, většina lidí mi to začne vracet. A zamračené obličeje mizí jako zombíci v poslední scéně postapokalyptického filmu.

Když za někým přijdu s úsměvem, je větší šance, že on se na mě taky nebude mračit.

Nečekám, že rozsvítím všechny, to by bylo příliš velké sousto, ale bohatě stačí, když jde o rodinu, nejbližší přátele nebo kolegy.

Nemá smysl plýtvat energií na věci, které nezměním

Celé to zní krásně… ale pak jsou tu i lidé, kteří jsou negativní za všech okolností, a věci, co na náladě nepřidají, aniž je můžu ovlivnit. Ty zkouším prostě přijmout jako fakt. Jinak řečeno – nebojovat s tím, co nemůžu ovlivnit. Nechat to projít kolem a – jak už jsem říkala – nebrat si to osobně.

Je to skoro maturita ze zenového klidu, ale pokud si tím nechci nechat zkazit náladu, nic lepšího jsem ještě nezkusila.