Právě čtete

Až polovina lidí s depresemi se neléčí. Nevypusťte duši

15023  
Sdílet: 

Až polovina lidí s depresemi se neléčí. Nevypusťte duši

Duševní zdraví je stejně důležité jako to fyzické. A jedno velmi často ovlivňuje druhé. Tak proč o svém psychickém stavu mluvíme tak málo? Proč nechodíme na preventivní prohlídky i se svou duší? Zbořit tabu, že sesypat se je ostuda, se snaží neurovědkyně Marie Salomonová a její projekt Nevypusť duši.

30. 1. 2019 11 min. čtení Kristýna Kašpárková
Až polovina lidí s depresemi se neléčí. Nevypusťte duši

Když jí bylo třináct let, byla víc smutná, než je v tomhle věku obvyklé. Hledala pomoc přes rok, ale její okolí moc nevědělo, co s ní. Ve čtrnácti jí – konečně – psychiatr diagnostikoval regulérní depresi a předepsal léky. Pomohly. Ale ani prášky nevyřešily vše, a jakmile dosáhla plnoletosti, nevyhnula se Marie Salomonová ani pobytu v psychiatrické nemocnici. Dnes už mladá žena ví, že péče o duševní zdraví bude celoživotní úkol.

O tuto zkušenost se neurovědkyně Marie Salomonová chce podělit i s ostatními. Před necelými čtyřmi lety s kamarádkou Terezou Růžičkovou spustily kampaň Nevypusť duši a snaží se o osvětu péče o duševní zdraví. Dnes už je z Nevypusť duši nadšená neziskovka, pořádají workshopy pro středoškoláky, točí rozhovory na YouTube a vzdělávají veřejnost. „Lidí ohrožených duševní nemocí je mnohem víc, než si myslíme. Když se o tom budeme s dětmi bavit, můžeme třeba zabránit tomu, aby se jejich onemocnění rozvinulo,“ vysvětluje.

Co to znamená vypustit duši? A jak to poznat?

Právě to je věc, kterou řešíme na workshopech i přednáškách neustále. Každý máme jinde hranici, kdy už bychom měli zbystřit, že něco není v pořádku. Není to tak jednoduché jako změřit si teplotu.

Dá se všímat si změn v životě, výchylek od vlastní normy

Ono to bude asi na rozdíl od horečky i pozvolné, málokdo se probudí a řekne si: „Aha, ode dneška jsem vyhořelý.“ Nebo: „A dnes mám depresi.“ Existují ale nějaké obecné tipy, kdy by měl člověk zpozornět?

Lidé se pohybují na spektru nálad. Můžeme mít těžší a lehčí období. A taky nemusíme mít rovnou diagnostikovanou depresi, abychom měli důvod se o své duševní zdraví více starat. Záleží na tom, v jakou chvíli už nám samotným není příjemně, kdy nám už psychický stav nějak zasahuje do běžného života. Nejlepší je pečovat o sebe tak dobře, že se do takové situace ani nedostaneme, ale existuje jen málo šťastlivců, kterým se tohle vede po celý život.

Existuje nějaký kontrolní seznam věcí, které by si člověk mohl hlídat a uvědomit si tak, zda je, nebo není vše v pořádku?

Dá se všímat si změn v životě, výchylek od vlastní normy. Existují na to dokonce aplikace v mobilu, kde si člověk denně zaznamenává pocity, a ty programy potom docela dobře ukážou „hele, už asi měsíc se necítíš dobře“.

Obecně slouží u psychických onemocnění jako dobrý ukazatel spánek. Už nespím tak dlouho a pohodlně jako dřív. Nebo jsem naopak víc unavená a potřebuju najednou spát víc. Dále jsou to věci, které člověku dřív dělaly radost, a už to tak není. Zeptejte se sami sebe: Omezuji koníčky, protože nemám čas, anebo spíš nemám náladu? Dalším ukazatelem je třeba, že už o sebe člověk moc nedbá.

Když mi paní doktorka poprvé řekla, že to, co se mi děje, je nemoc a dá se s tím něco dělat, ohromně se mi ulevilo.

Jak jste to v těch třinácti letech měla vy sama? A proč trvalo rok, než vám tu depresi konečně někdo diagnostikoval?

Byla jsem hodně smutná, plačtivá, úzkostná a neustále ve stresu a v napětí. Jakoby s takovým velkým kamenem na hrudi, přes který jsem nemohla dýchat. Přestala jsem pořádně spát. A spousta dospělých tehdy tvrdila, že to je prostě puberta. Já jsem tušila, že to tak úplně není, nicméně nedokázala jsem nikomu pořádně vysvětlit, proč. Nikdo si se mnou moc nevěděl rady. Až jsem narazila na dobrého školního psychologa, který mě po několika sezeních poslal na dětskou psychiatrii, protože tušil, že vyžaduji pomoc lékaře. Tehdy, když mi paní doktorka poprvé řekla, že to, co se mi děje, je nemoc a dá se s tím něco dělat, ohromně se mi ulevilo. A měla jsem konečně pocit, že mi někdo věří.

Byla jste v osmnácti i osm týdnů v psychiatrické nemocnici. Jaké to bylo?

Ze začátku hodně těžké. Čerstvě plnoletá na začátku maturitního ročníku jsem se ocitla mezi dospělými pacienty. Všichni mi připadali strašně ostří a na začátku jsem měla pocit, že každý řešíme úplně jiné problémy. V prostředí nemocnice, které moc nepomáhalo tomu, abych se psychicky cítila lépe, jsem na tom byla dost špatně. Přišly ale skupinové terapie, pár relaxací a nasazení nových léků a po zhruba pěti týdnech se vše začalo trochu obracet.

Psychiatrická nemocnice není pětihvězdičkový hotel a lidé se tam většinou ocitnou, když jsou úplně na dně. Proto to nejprve nebylo úplně lehké, ale postupem času jsem přišla na to, že mnozí z těch čtyřicátníků vlastně řeší podobné pocity a nálady jako já a můžeme si i navzájem pomoci. Těsně před hospitalizací jsem přemýšlela jen nad tím, že už vůbec nechci existovat a jaké by to asi bylo nebýt. Po osmi týdnech jsem odcházela s tím, že naděje existuje a že to s tím životem ještě zkusím.

První projevy chronických duševních onemocnění jsou u 50 procent lidí do čtrnáctého roku života. U 75 procent pak do čtyřiadvacátého roku života.

Proč je dneska pořád stigma přiznat, že trpíme nějakou duševní nemocí? A co na to říkáte třeba na besedách vy sama, jak dětem vysvětlujete, že není za co se stydět?

Pořád ještě přetrvávají předsudky, které si neseme částečně i z minulého režimu. Typu: „V psychiatrických nemocnicích jsou zavření nebezpeční blázni, kterých bychom se měli stranit a hlavně je nikdy nepustit ven.“ Nebo: „Psychická nemoc je jen lenost a slabost charakteru. Deprese se dá překonat vůlí.“ Tyhle mýty ubližují nemocným i jejich příbuzným, ale i lidem, kteří se s nemocí ve svém životě třeba teprve setkají.

Stigma brání ve vyhledání pomoci a začlenění do společnosti například po ukončení akutní části léčby. Občas se proto na našich workshopech snažím přirovnávat duševní zdraví k tomu fyzickému, že za cukrovku se taky nestydíme a píchat si inzulin není ostuda nebo že čistit si pravidelně zuby je důležité, aby se nám nekazily. Nejlépe ale funguje ilustrovat vše skutečným příběhem. Například tím mým. Mám diagnostikované duševní onemocnění, byla jsem hospitalizovaná, beru pravidelně psychiatrické léky, ale nejsem agresivní a nebezpečná, dokážu pracovat a být společnosti prospěšná, akorát někdy potřebuji zvolnit a třeba nemůžu pít alkohol. Jinak ale žiju život jako každý jiný a za svoji nemoc se nestydím. Ukazuje se, že sdílení osobních příběhů funguje v destigmatizaci ze všeho nejlépe.

Vy jste se s Nevypusť duši zaměřili na osvětu psychických onemocnění hlavně u mladých lidí, proč?

Inspiroval nás s kolegyní Terezou pobyt v zahraničí, ve Velké Británii. Tam se mnohem víc pracuje s tím, když mají studenti úzkosti, třeba jen z referátu před mnoha lidmi. Navíc první projevy chronických duševních onemocnění jsou u 50 procent lidí do čtrnáctého roku života. U 75 procent pak do čtyřiadvacátého roku života. Proto je dobré už dětem říkat, co to znamená mít deprese, úzkosti a podobně. Já třeba dřív myslela, že vyhoření postihuje spíš starší lidi, kteří se nějaké práci věnují příliš dlouho. Ale není to tak, vyhořet může i student, není to nutně napojené na délku kariéry.

O Mariině projektu


Projekt Nevypusť duši se snaží o destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Jednou z jeho aktivit jsou třeba workshopy pro studenty středních škol. V pětihodinovém programu se snaží s mladými lidmi mluvit o tom, co je to vlastně duševní zdraví, jak se o něj dá pečovat, vypráví příběhy pacientů. Jejich rady jsou také dostupné všem na www.nevypustdusi.cz.

Kdo další využívá vašich kurzů?

Někdy se na nás obrátí i matky, kterým se rozvinou poporodní deprese. To je u nás taky dost tabu, na Instagramu vidíte jen namalované rozesmáté krásné matky se třema učesanýma dětma, já se tomu vždycky směju, jak je to možné, protože jsem pracovala i ve školce, a tam než jste jedno dítě učesala, další byly rozcuchané. A naopak tyhle mámy v depresi se zabývají pocity, že nejsou dobré matky, že svoji roli nezvládají, ale z okolí cítí jen tlak na to, že jsou přece v nejhezčím období života. Tohle nešťastné období často vyústí i v hospitalizaci té mámy a předepisují se antidepresiva.

Na webu Nevypusť duši máte hodně návodů, jak nevyhořet v práci, jak dodržovat zásady zdravé psychohygieny… Ale už první bod z toho, a sice dostatek spánku, asi matky mimin spíš hořce rozesměje…

Jasně že matky, nebo dokonce celé rodiny, kde jsou malé děti, se prostě nevyspí, to je věc, se kterou se zkrátka musí počítat. Ale potom je dobré hodně myslet právě na ty zbylé body. Především se snažit udržet si nějaké sociální kontakty, potkávat se s lidmi.

Zaměřujete se i na duševní prevenci, učíte lidi duševní hygieně. Jak se o sebe máme starat?

Shrnuje to náš leták na webu Sedm zásad zdravé psychohygieny. Starost o duši se velmi propojuje se starostí o tělo, proto je bod číslo jedna dostatek spánku. Taky musíme myslet na zdravou stravu a pobyt na čistém vzduchu. Druhý bod je pohyb. U pohybu je z mnoha studií jasné, že pohyb působí na duševní zdraví více než blahodárně, má ověřené antidepresivní účinky. Další důležité body jsou udržování vztahů, udělat si čas na sebe, občas vypnout obrazovku a nebýt online.

Sedm zásad zdravé psychohygieny podle Nevypusť duši

  1. Pamatuj na svou pohodu – ujisti se, že máš dostatek spánku, čerstvého vzduchu a vyvážené stravy.
  2. Pohybuj se – najdi si nějakou fyzickou aktivitu, která tě baví a po které je ti dobře.
  3. Udělej si čas na své myšlenky a pocity – každý den na nějakou dobu vypni počítač, telefon a televizor.
  4. Buď součástí skupiny – věnuj čas lidem, se kterými je ti dobře.
  5. Měj realistická očekávání od svých nálad – všichni máme někdy špatnou náladu, kdy nezvládáme být pozitivní (pokud máš ale špatnou náladu několik týdnů v kuse, vyhledej pomoc).
  6. Nastav si dosažitelné cíle – zvol si cíle, které tě motivují, ale nepohlcují.
  7. Buď na sebe hodný – pokud jsi v těžké situaci, dýchej zhluboka a zkus k sobě mluvit tak, jako bys mluvil k dobrému příteli.

Stáhněte si Sedm zásad v PDF a vytiskněte si je třeba k pověšení na ledničku nebo nástěnku.

Vypnout obrazovku radíte kvůli světlu z displeje, nebo kvůli obsahu?

Kvůli obojímu. Modré světlo z displeje nabuzuje mozek, což je špatné před spaním. Ale i kvůli obsahu, třeba sociálním sítím, které v nadbytečné míře mohou vyvolávat úzkosti. Občas je dobré nahradit displej zelení, jít do přírody.

Jaký z těch bodů duševní hygieny je největší problém pro vás?

Pohyb, mám s ním spojené komplexy ještě z dob tělocviku na základní škole. Pro mě to vždy byl víc stres než zábava a pohoda. A bojím se, že v tom nejsem sama, učitelé by to měli víc reflektovat a nezprotivit sport dětem.

A jsme u školy a učitelů…

Pro mě je důležité, aby téma duševních nemocí nebylo tabu a uvedlo se do našeho života dřív, než s ním začnou problémy. Tedy aby se s ním začalo už ve škole. S projektem Nevypusť duši teď chodíme na střední, ideální by bylo, aby se vše řešilo už na základkách. A stejně jako máme tělocvik, mělo by i duševní zdraví být součástí výuky. Zakomponovat se dá do mnoha předmětů. Do biologie, občanské nauky… Jsem daleko víc pro to, aby se učitelé na pedagogických fakultách dozvídali o duševní prevenci. A aby nikomu nebylo divné, že se o takovém tématu učí. Aby děti stejně jako číslo na hasiče a policisty znalo číslo na linku bezpečí.

Vaše přednášky mají za cíl bořit předsudky, ale mají je vůbec ještě dneska mladí?

Mají. Samotnou mě to překvapuje, jak moc. Nejčastější je názor, že kdo má depresi, je lenoch, že to není nemoc. A že depku má dneska každej. My se snažíme vysvětlovat, že to je nemoc jako každá jiná, protože momentálně v této zemi je vysoké procento lidí, kteří mají neléčenou depresi. Až 50 procent lidí, kteří trpí depresemi, se neléčí. Jen úzkostné poruchy má v naší zemi 1,5 milionu lidí. To je velké číslo.

Kromě školy na děti působí rodiče, co mohou udělat ti? A od kdy?

Myslím, že od narození mohou jít příkladem. Naslouchat dětem a nepodceňovat jejich bolístky a strachy. Většina duševních onemocnění se objeví v mládí, a to většinou v době, kdy ještě mladí lidé žijí doma. Když si dítě jakkoli řekne o pomoc, poskytnout ji, vyhledat odborníka a vědět, že jít k psychologovi nebo psychiatrovi je normální. Každý čtvrtý člověk na světě jejich pomoc potřebuje, prostě to normální je. A čím dříve se problémy řeší, tím jednodušší to je.

Může mít vůbec pětileté dítě depresi?

Na to nejsem odborník, ale slyšela jsem, že ano a jsou na to i diagnostické manuály. U malých dětí se projevují spíše strachy a úzkosti. Ale u desetiletých dětí jsou deprese běžné a děje se, že i tak mladí lidé páchají sebevraždu. Nechci nikoho strašit, ale připomínám, že není dobré brát vše na lehkou váhu.

Na webu Nevypustdusi.cz máte spoustu užitečných manuálů pro řešení problémů ve vztazích na pracovišti, při potížích se studiem. Mě zaujal ten pro lidi, jejichž blízcí trpí nějakou duševní potíží. Radíte, jak se v takovém případě chovat, a mě naopak zajímá: v čem v takové situaci nejčastěji chybujeme?

Zapomínáme se starat sami o sebe. Což je nasnadě, ale když někdo krvácí, taky všeho necháme a začneme mu pomáhat. Blbé je, že zatímco u krvácení nebo infarktu pomáháte chvíli a pak přijede záchranka a převezme to po vás, když má někdo duševní onemocnění, tak ty problémy bývají vleklé. A když se o sebe nestaráme dlouho, spěje to někam, že sami budeme potřebovat pomoc.

Další důležitá rada je více naslouchat a méně hodnotit, možná i méně doporučovat, co by se dalo dělat. Člověk v depresi nebo úzkosti si třeba i dokonce uvědomuje, že se cítí iracionálně, nemá cenu ho nějak přesvědčovat. Ale lze říct: podívej, moc tomu nerozumím, nikdy jsem se takto necítila, ale chápu, že se tak můžeš cítit, a věřím ti to. A můžu ti s tím pomoci, když budeš chtít. Nenutit, netlačit, neobjednávat k psychoterapeutovi, když člověk sám nechce. Věřit mu, že až bude chtít, sám si řekne.

Marie Salomonová


Narodila se v roce 1992 v Praze. Vystudovala neurovědy na britské University of Nottingham. Po návratu do Česka se spolu s Terezou Růžičkovou rozhodla rozjet kampaň Nevypusť duši a později se postarala o přerod tohoto studentského projektu do neziskové organizace. Připravovala sérii pilotních workshopů „Duševní zdravověda pro teenagery“ a péči o duševní zdraví se snaží dostat i do skautských oddílů a vůbec kamkoli, kde je jí třeba.

Čtěte také

Ty věci, které vás zajímají ohledně kalíšku, ale nevíte, koho se zeptat
Ty věci, které vás zajímají ohledně kalí…49817
Jak i do tmy vstávat s úsměvem
Jak i do tmy vstávat s úsměvem21866
Čtení otvírá dveře do života. Naučme to děti
Čtení otvírá dveře do života. Naučme to …8222
Další články