Domácí násilí za dveřmi ložnice aneb tabu, o kterém je potřeba začít mluvit

Největší nebezpečí může být tam, kde se máme cítit nejbezpečněji. S tím jsme společně s mou kamarádkou Bárou Urbanovou zakládaly iniciativu Pod Svícnem.

Prvním impulzem byl případ malého Marečka z Loun, který byl utýrán k smrti. A protože ani jedna nepatříme k těm, kteří zvládnou takovému bezpráví jen přihlížet, chtěly jsme obětem domácího násilí – jakéhokoli – pomáhat.

Může vypadat různě, vždycky je ale hrozné

Domácí násilí má spoustu podob. Oběti se na nás obracejí od doby, co jsme si založily sociální sítě, a tak jsem už přišla do styku s nejrůznějšími případy.

První si asi každý představí to fyzické. Cokoliv, od facky až po kopance. Je ale také psychické, ekonomické, sociální a čím dál častěji se objevuje i násilí v ložnici. Sexualizované násilí dokáže být velmi plíživé a nenápadné. Tady u nás se jedná o relativně tabuizované téma, a i proto je těžké o něm mluvit nebo ho poznat. Často totiž nezačíná znásilněním, ale postupným překračováním hranic, které jsou v sexuálním vztahu od začátku nastavené. Sexualitu využívá násilník jako nástroj moci s cílem ponížit svou oběť.

Z vysněného partnera se tak v řádu týdnů či měsíců může stát někdo, jehož přítomnost ve vás vzbuzuje nervozitu a strach. Je potřeba si uvědomit jednu věc – znásilnění není prostě jen špatný sex.

„Když jsme se s manželem poznali, byl to pro mě takový princ na bílém koni a já se cítila jako na obláčku. Po několika měsících se ale náš sexuální život začal podřizovat jeho chuti a já neuměla říct ne – dokazoval mi tím přece, že o mě má stále zájem. Chování se ale začalo stupňovat a já pomalu začala chápat, že je na našem vztahu něco špatně. Vygradovalo to, když se jednou naštval, hodil mě na gauč a znásilnil mě. Byla jsem pro něj jako kus hadru.“ Amélie, 45 let

Obětí se může stát kdokoliv

U nás obětem říkáme hrdina. Je to pro ně totiž neuvěřitelně složitá situace. Existuje u nich často pocit, zvlášť pokud se jedná o manželství, že jakékoliv (ač nedobrovolné) sexuální praktiky jsou součástí manželské dohody.

  

A ze strany okolí bohužel dochází často k bagatelizaci. Proto se na nás může obrátit kdokoliv: muž, žena, dítě či senior. Fungujeme jako takové informované kamarádky. Snažíme se vyhledat adekvátní pomoc a někdy jsme jen ten, komu se mohou bez obav a bez souzení svěřit a promluvit si o své situaci. Na obětech není někdy na první pohled nic poznat, takže je jich bohužel více, než možná tušíte. Podle dostupných dat v Česku spáchá 50 % všech znásilnění partner nebo manžel oběti. I proto cítíme, že je důležité téma otevírat a dostat tak pomoc ke všem, kdo ji mohou potřebovat.

„Určoval mi, co si mohu kupovat i co mám nosit na sobě. Každý den po mně chtěl sex, a když jsem nechtěla, obvinil mě z toho, že ho podvádím. Zašlo to až do bodu, kdy za mnou přišla moje pětiletá dcera a řekla mi ‚maminko, já tě budu chránit‘. V tu chvíli mi došlo, že to, co se děje, je opravdu špatně.“ Monika, 32 let

Monika zavolala na linku důvěry, kde jí řekli, že jde o domácí týrání. „Nechtěla jsem to slyšet, ale uvnitř jsem věděla, že je to pravda,“ přiznala. Monice se povedlo násilného partnera opustit. Ani útěk ale bohužel často ještě neznamená úplnou výhru. Vidíme totiž, že oběti sexuálního zneužívání se ještě dlouho poté potýkají s řadou nepříjemných důsledků. Je to trauma, se kterým je velmi těžké se vypořádat, a ve většině případů je nutná pomoc odborníků. Proto radíme všem, kteří mají byť jen malé podezření na to, že se něco děje, aby vyhledali pomoc co nejdříve a ujistili se, že jsou v bezpečí.

Když partnera opustíte, ještě není vyhráno

Oběti mohou prožívat stavy deprese, výrazné změny nálad, poruchu spánku i odmítání jakéhokoli fyzického kontaktu, nebo naopak promiskuitu. Některé z nich trpí takzvanou posttraumatickou stresovou poruchou a musí se vyhýbat všem situacím a místům, které by jim trauma mohly připomenout.

„Dlouhou dobu pro mě bylo těžké se radovat a dát najevo v podstatě jakoukoli emoci. Intimita mi byla nepříjemná a stále jsem ji vnímala tak, že se snažím někomu zavděčit – nic jiného jsem totiž do té doby nepoznala. Dnes se mi už snad povedlo bariéru částečně prolomit, ale stále vím, že na mě ta hrozná zkušenost vliv má. A mým jediným přáním je, že to snad může pomoct k tomu, aby se to už nikomu jinému nestávalo,“ říká mladá Tereza, která sexuální zneužívání prožívala několik let.

Já a Bára to máme stejně jako Tereza – také chceme pomáhat, aby se už domácí násilí, ani to sexualizované, nedělo. Zcela vymýtit ho asi nedokážeme, čím víc se o něm ale bude mluvit, tím jednodušší bude pomáhat jeho obětem. Ať už velkými kroky, jako je třeba změna legislativy, nebo něčím prostým, ale stejně důležitým – nasloucháním jejich příběhům.