Právě čtete

Náš dvouleťák říká Děkuju a Omlouvám se i bez nucení „kouzelného slovíčka“. Jak se to povedlo?

5955  
Sdílet: 

Náš dvouleťák říká Děkuju a Omlouvám se i bez nucení „kouzelného slovíčka“. Jak se to povedlo?

Jako malá jsem nesnášela hlášku o kouzelném slovíčku a to mi zůstalo dodnes. Sice jsem nevěděla, jak jinak naučím svoje vlastní děti říkat Prosím a Děkuju, ale nechala jsem to koňovi. A pak jednoho dne koukám s otevřenou pusou na dvouletého syna, co mi jakoby nic odpovídá „Děku-u“, když mu podávám pití. Přitom by mě to překvapovat vůbec nemělo.

8. 1. 2023 5 min. čtení Marie Háková
Náš dvouleťák říká Děkuju a Omlouvám se i bez nucení „kouzelného slovíčka“. Jak se to povedlo?

Ať chceme, nebo ne, děti moc dobře vidí a slyší, co děláme a říkáme. A věřte mi, že já bych si to často odpustila – třeba to situačně perfektně umístěné „Dop-dee“, co syn taky umí a bohužel občas používá, nepovažuju zrovna za mateřský úspěch.

Můžou za to zrcadlové neurony

Nejen za opakováním slov, ale za přebíráním celých modelů chování stojí zrcadlové neurony. Pro zajímavost: byly objevené až začátkem devadesátých let, takže moji rodiče si ještě na otázku „Kde se ta holka naučila… (vařit ‚jako‘ čaj, číst panenkám pohádky, zouvat se přede dveřmi; doplňte si podle sebe)“ museli odpovědět zkrátka jen: „No, asi to od někoho okoukala.“ Je to to samé, ale když už víme, že to takhle máme přirozeně všichni, nebojím se jako máma tenhle mechanismus s důvěrou využít při výchově.

Zrcadlové neurony

Zrcadlové neurony jsou podle mě skvělý produkt evoluce. Když někoho obdivujeme, naše hlava spustí automatický výukový program. Díky tomu se můžeme naučit spoustu nových věcí, aniž bychom hnuli prstem! Konkrétně mi jejich fungování vysvětlila psycholožka Jana Růžičková.

„Zrcadlové neurony jsou více než pouhé observační učení, které se projevuje jako učení nápodobou. Mozek a nervový systém u zrcadlových neuronů vykazuje stejnou aktivitu, jako by danou akci prováděl pasivní jedinec. Pomáhají porozumět výrazům obličeje, jsou tedy považovány za základ empatie. V praxi to vypadá tak, že při pohledu na výraz tváře druhého člověka máme tendenci tento výraz napodobit, a tedy získat stejný vnitřní pocit. Umožňují intenzivnější napojení na druhé a urychlují proces hlubšího učení se novým aktivitám.

zrcadlení u dětí

 

Zjednodušte si výchovu. Využijte toho, že děti opakují, co vidí

8 tipů, jak přestat pracně vychovávat a nechat to na zrcadlení:

  1. První a nejdůležitější pravidlo: Když chci dítě cokoli naučit, měla bych to sama dělat. Pokud u toho dítě bude, moje chování časem přebere. Zkrátka výchova příkladem.
  2. Děti se nápodobou učí hlavně sociální dovednosti. Pokud před nimi a jim (!) děkujete, říkáte „Prosím“ a „Omlouvám se“, dříve nebo později vás začnou napodobovat. Naopak pokud třeba o tchyni mluvíte ošklivě, snadno přeberou negativní postoj – může se to projevit i nenápadně, třeba tím, že začnou babičce odsekávat. Mají totiž od vás jako normu, že je ok se k ní nechovat hezky.
  3. Týká se to i péče o sebe (čistí si zuby, když si je čistí rodiče) a o své okolí (zalévají květiny jako velká ségra) atd.
  4. Někdy to trvá. Hodně trvá. Vlastně to vypadá, že se ten spratek nikdy nenaučí chovat slušně. Zůstaňte v klidu a pokračujte v příkladu. Ono to tam časem doteče. Případně můžete zkusit mluvit o tom, proč je pro vás to nebo ono důležité („Líbí se mi, když mi táta poděkuje za snídani. Hned ji dělám s větší radostí.“) Jen pozor, ať to nespadne do manipulace a vydírání („Když mi nepoděkuješ, budu strašně smutná!“). Víc o komunikaci si přečtěte třeba tady.
  5. Je těžké po dětech chtít něco, co sami neděláme. Neměly to přece kde odpozorovat! (Např. když si nechtějí vzít čepici, někdy úplně stačí, že ji začnete nosit vy. A – mezi námi – netváříte se u toho kysele.) Některé děti se dokonce můžou bránit, když po nich chcete něco, co pro vás samotné není norma. (Např. pokud vy sami nejíte zeleninu, můžou ji zcela podvědomě považovat za něco škodlivého. Když se tomu máma vyhýbá nebo říká věci jako: „Ach jo, dala bych si chipsy, ale MUSÍM sníst mrkev,“ tak je mrkev asi špatná.)
  6. Děti přebírají i negativní chování. Stokrát můžete prckovi říct, že to a to není správné, ale váš příklad je mnohem silnější! Vždyť jste pro ně až zhruba do šesti let něco jako bůh. Proto nechápou, že by cokoli, co vidí u rodičů nebo jiných blízkých osob, mohlo být „špatné“. Už víte, proč dětem nepřipadá zvláštní převzít od vás i nevhodná slova, odsekávání a podobně? Pozor taky na lhaní, a to i „malé nevinné lži“. Když je od vás dítě slyší, stanou se pro něj normou.
  7. Děti přebírají i dospělé vztahové vzorce. Ty obvykle neuplatní hned, ale projeví se, když vyrostou. Proto se jako dospělé ženy často přistihneme, že „jsme jako naše matka“. Samozřejmě. Celé dětství jsme ji vnímaly a do podvědomí si ukládaly, jak máme fungovat jako dospělé ženy.
  8. Dobrá zpráva je, že věci, které děti od dospělých přeberou, mohou později v dospělosti vědomě změnit. Není to snadné, ale je to možné.

Ne vždycky je snadné převést teorii do praxe, ale vyplatí se to

Přišlo mi třeba jako super nápad normalizovat mu úklid, aby si v dospělosti nemyslel, že čistý domov se stane jen tak sám od sebe. Jak? No prostě uklízím vždycky s ním. On je nadšený a chce dělat všechno jako já: momentálně hlavně vysávání. Dokud si chodil hrát s vypnutým luxem, bylo to v pohodě; poslední dobou ale trvá na tom, že bude vysávat naostro místo mě. Pokud už jste někdy nějakého dvouleťáka viděli, asi si umíte představit, že hlavně náhodně šmrdlá různé kouty místnosti, zatímco já nervózně koukám na hodiny a už bych to měla třikrát hotové…

Jo, měla. Ale nakonec jsem tomu přizpůsobila celý plán, vyhrazuju na úklid víc času, a dokud „vysává“ kluk, udělám zatím něco jiného. Když má „hotovo“, tak „maminka ještě dodělá, co zůstalo,“ a vysaje pořádně. Tím, že mu s veškerou laskavostí, co v tu chvíli (!) posbírám, ukazuju, kde ještě zůstal prach, se úklid od úklidu docela zlepšuje. A věřím, že až bude velký, bude pro něj péče o domácnost norma.

Jindy je to ale moc hezké. Třeba si nakopnu malíček a on mi přijde pohladit bolístku. A hlavně: nemusím do něj hustit žádná „kouzelná slovíčka“. Teď zrovna čekám, až začne i s „Prosím“. Zatím si o věci říká výkřiky jako „Vodu!“ a „Sundat!“ ale já už (nádech, výdech, nádech, výdech) vím, že to přijde.

Psycholožka radí: Jak dítě odnaučit něco, co jsme ho naučit nechtěli?

Už víte, že ode mě syn přebral nadávku Doprdele. Nemluvím tak před ním, ale v jedné vyhrocené situaci za volantem mi to prostě ujelo. Je to jadrné a mělo to emocionální náboj, takže si slovo hned zapamatoval a teď ho používá, když si sám hraje s autíčky. Něco podobného asi znají všichni rodiče. Dá se to nějak napravit?

Poradila mi psycholožka Jana Růžičková. Pokud potřebujeme, aby se naše dítě zbavilo nežádoucího chování či užívání sprostých slov, je nutné toto chování neposilovat, nepřiživovat. Ať na to budeme reagovat pozitivně, jako něco vtipného, či se budeme rozčilovat, dáváme dít dítěti najevo, jaký význam to pro nás má.

Doporučuje se toto chování ignorovat a také být dobrým vzorem. Když si naopak sami ulevíme nějakým jadrným slůvkem a náš výraz tváře vyjadřuje, jak se nám ulevilo, musíme při znalosti zrcadlových neuronů počítat, že si to naše ratolest odnese do života. Počítejme také s tím, že i když my uděláme maximum, jsou tady další lidé a vrstevníci, kteří mají také velký vliv na učení. Nezbývá než se obrnit pevnými nervy, nadhledem a humorem.

Udělejte radost vašim nejmenším

Udělejte radost vašim nejmenším

Výbavičku od oblečení, hraček až po nábytek do dětského pokoje najdete na Tchibo.cz

Do e-shopu
Pokud se vám článek líbil, mohlo by vás také zajímat
Další články