Co až děti vyrostou? I prarodiče mají svůj život
Když mi bylo pár měsíců, vrátila se moje máma do práce. S péčí jí pomáhala moje babička. Tehdy už byla v penzi, bydlely jsme s ní v jednom bytě, takže podělit se s mámou o starost pro ni nebylo nijak komplikované. A zapojila se ráda. Byla to moje hlídací babička, u které jsem byla, když jsem někdy onemocněla, občas mě vyzvedla ze školky nebo ze školy, trávila jsem s ní spoustu víkendů a také – u ní na zahradě – velkou část prázdnin.
Na druhou stranu pro ni bylo těžké od péče poodstoupit a prožívat sama dny, když už jsem byla větší a samostatnější. I na to, aby si prarodiče uchovávali a rozvíjeli svůj vlastní život, i když se dětem hodně věnují, je třeba myslet. Děti rychle vyrostou…
Hlídání podle rozvrhu
Babičky a dědečkové teď mají se svými dětmi a vnoučaty nastavené různorodé modely pomoci a péče.
Třeba Eva. O vnučky se se svým partnerem stará zhruba jednou týdně. Domlouvají se podle toho, jak mají čas a kdy se jim to hodí do jejich časového rozvrhu. Oba mají své aktivity, vzdělávají se, cestují. Nemají domluvený žádný stabilní den, vždycky dají předem vědět, kdy by se mohli vnučkám věnovat. A buď se to hodí i rodičům, nebo ne.
Pokaždé ani nebydlí babičky a dědečkové někde blízko. Třeba Martinovo dědečkování je ovlivněné tím, že jeho vnoučata nežijí v Česku. Plánovat návštěvy u vnoučat je proto potřeba dost předem. Buď jede za nimi, nebo je rodiče přivezou sem, v létě na chalupu. Svátky, jako třeba Vánoce, společně tráví obrok, aby se všichni dědečkové a všechny babičky prostřídali.
Babičkou na plný úvazek
A zase úplně jinak se ke svému prarodičovství pod vlivem okolností postavila Jana, která odešla z práce, když se její dceři narodila trojčata. Byla to situace, která by byla bez babičky „na plný úvazek“, když tatínek chodil do práce, skoro nezvládnutelná. Často nešlo ani tak o péči o miminka, jako o nutnost postarat se i o nejstaršího synka, uvařit, uklidit… Až když děti povyrostly, vrátila se babička částečně do práce.
Vše si dobře vykomunikujte, i když to je náročné
Žádný jednotný mustr na to, jak se své babičkovké nebo dědečkovské role ujmout, neexistuje. Někdo je do vysokého věku aktivní, má své zájmy a starat se na plno o vnoučata nechce. Někomu hodně častá péče vyhovuje a najde se v ní. Jiný nechce z nejrůznějších důvodů hlídat vůbec. A další nemůže, protože ještě chodí každý den do práce.
Dnes je potřeba si to, jak moc nebo málo se prarodiče do péče o vnoučata zapojí, otevřeně vykomunikovat. A také dát najevo, že si péče vážíte – třeba tím, že jednou za rok prarodičům zajistíte wellness, nebo je alespoň v neděli pozvete na oběd.
„Vykomunikovat s prarodiči péči o dítě je někdy náročná disciplína,“ říká psycholožka Jana Růžičková. Cílem podle ní je především to, aby se v situaci všechny strany cítily dobře. „Je vhodné si společně sednout a nastavit si společná pravidla. Ta by měla vycházet z našich potřeb, možností a očekávání. Jak říkal filozof John Stuart Mill, svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. To znamená, že je dobré prosazovat své potřeby jen do té míry, abych neomezoval druhé. Bavíme se tedy o respektu k druhému, toleranci a ohleduplnosti k jeho potřebám a možnostem. V praxi to znamená, že pokud rodiče potřebují hlídat dítě od babičky čtyřikrát v týdnu a ona má nějaké své aktivity, ale chce pomoci, je nutné najít nějaký schůdný kompromis. To se týká i způsobů trávení volného času, stravování dítěte a podobě,“ vysvětluje.
Jaké chyby nedělat?
Rodiče i prarodiče se přitom podle psycholožky často dopouštějí dvou důležitých chyb:
- špatně spolu komunikují
- a přestávají být ohleduplní a tolerantní k potřebám druhé strany.
„Bez komunikace se neobejdou žádné vztahy. Díky správné komunikaci můžeme hledat kompromisy, říci si vzájemně, co je pro nás opravdu důležité a kde jsme schopni ustoupit v našich požadavcích. Cílem je strategie win-win, aby obě či všechny strany byly spokojené, tedy zvítězily,“ upozorňuje.
Ohleduplnost a tolerance mají jednu báječnou vlastnost, a to tu, že když je aplikujeme, dostáváme je od druhých zpátky. – Jana Růžičková, psycholožka
Prarodiče hlídat vůbec nechtějí. Co s tím?
Jak se ale zachovat, pokud prarodiče péči o vnoučata odmítnou? Je potřeba se s tím smířit, nebo jsou další možnosti, jak se k situaci postavit, aby vnoučata o čas s dědečkem a babičkou nepřišla?
„Nejprve se snažte zjistit, proč prarodiče kontakt a péči o vnoučata odmítají. Ve své psychologické praxi se setkávám s případy, kdy mají prarodiče obavy, že péči o dítě nezvládnou, že selžou, ale bojí se to říct nahlas. I v tomto případě se dá najít kompromis, kdy může asistovat jeden z rodičů, který jim pomůže, dodá odvahu a jistotu,“ sdílí zkušenosti Jana.
Někdy, jak dodává, prarodiče odmítají i proto, že to vzdali kvůli častým konfliktům a nespokojeností s péčí ze strany rodičů. Když třeba maminka dítěte prarodičům stále vytýká, že mu dávají sladkosti nebo něco podobného. „To vše je opět o komunikaci a kompromisu. Existují ale případy, kdy není skutečný zájem ze strany prarodičů. Rodiče o tom můžou s prarodiči komunikovat, zkusit to. Často to dopadne dobře, protože děti mají kouzelnou schopnost podmanit si své nejbližší,“ připomíná.
Vztah s babičkou a dědečkem je fajn pro děti, prarodiče i rodiče
A Jana nakonec shrnuje: pokud kontakt mezi dětmi a prarodiči dobře funguje, mají z toho užitek všechny tři strany, tedy děti, prarodiče i rodiče.
Děti zažijí jiný přístup k výchově, mají zkušenost s jinou komunikací, hodnotami, způsoby přemýšlení, s jiným uchopením emocí.
Prarodiče se zase obohatí o dětský svět. „Při různých hrách s dětmi také trénují své kognitivní funkce, jako je paměť u pexesa nebo prostorové vnímání u hry Ubongo. Musí se udržovat i motoricky zdatní, neboť držet krok s dítětem při jeho eskapádách není snadné,“ upozorňuje.
A rodiče? Těm se uleví, že jim děti hlídá někdo blízký. Mohou se pak, jak psycholožka připomíná, věnovat více své práci i sami sobě a také pěstovat svůj partnerský vztah.
Udělejte radost vašim nejmenším
Oblečení, hračky i doplňky do pokojíčku najdete na Tchibo.cz
