Je poměrně rozšířená znalost, že povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie. Není ale úplně správná. Marie Terezie celoplošnou školní docházku jen doporučovala, věděla, že na ni nebyly prostory ani potřebné množství učitelů. Děti tedy do školy chodily podle úsudku rodičů, třetina z nich ji dokonce nenavštěvovala vůbec. Všeobecnou povinnou školní docházku na území Rakouska-Uherska ustanovil zákon až v roce 1869 a od té doby hrozilo rodičům vězení, když děti do školy neposílali. Děti se v té době učily číst, psát, počítat, náboženství, stejně jako dnešní děti si nosily do školy svačiny a občas se nevyhnuly ani tělesným trestům.
Od vzniku Československa se vláda snažila, aby se děti v dějepise učily více o Slovanech a méně o Habsburcích, ale až v roce 1920 uzákonila používání českého jazyka ve školách.
Devítiletá školní docházka je poměrně novinkou
Až komunisté po převratu v roce 1948 zavedli devítiletou docházku pro děti od 6 do 15 let, mezi povinnými předměty se objevila politická výchova. Na pět let se dokonce zrušilo psaní, což mělo zvýšený vliv na (ne)gramotnost obyvatelstva. Od 60. let předmětů přibývalo – tělocvik, hudebka, výtvarka, pracovní vyučování a ruština.
Škola, jak ji známe dnes
Dnes je povinná školní docházka devítiletá, ale základní školu mohou děti navštěvovat nejvýše do 17. narozenin. Domácí vzdělávání se opět vrací (bylo rozšířené mezi měšťanským obyvatelstvem v 18. století), i když pouze pro první stupeň, tělesné tresty jsou striktně zakázány. Jak by se asi dnes děti tvářily, kdyby je všem předmětům učil válečný invalida, bývalý důstojník, náhodně vybraný soused nebo mladík, který dokázal číst a psát, jak v počátku školství bývalo běžné?
