V dnešní době se zdá, že komunikace je zaklínadlo, které vládne všemu, už méně se ví, že existují dva druhy – komunikace verbální (to, co říkáme) a neverbální (jak se chováme, zabarvení hlasu, intonace, tělesný kontakt, mimika atd.). Ta neverbální je o dost důležitější, jejím prostřednictvím totiž přijímáme mnohem víc informací, je-li verbální a neverbální v rozporu, věříme neverbálním signálům.
Začněte hned!
Komunikovat (neverbálně) lze i s několikadenním miminkem. Jak roste, tak se jeho možnosti komunikace rozšiřují. Pokud si zvyknete na otevřenou komunikaci v rodině od začátku, pomůže to vyřešit spoustu problémů, které by, pokud by se o nich nemluvilo, mohly nabobtnat do nepříjemné šíře. Je-li mezi rodiči a dětmi spousta nevyjasněných problémů, mohou v budoucnu blokovat vzájemnou komunikaci. Nepodceňujte drobné spory, snažte se je vyřešit.
Otevřenou, přátelskou a laskavou atmosféru je třeba budovat od prvních společných dnů v nové rodině. Pokud se vám děti nesvěřovaly v útlém dětství, neměly pocit bezpečí, že mohou přijít i s kritikou či s velmi nepříjemnými průšvihy, v průběhu let se to bude jen zhoršovat. V pubertě už toho moc nevymyslíte. Děti budou uzavřenější, jen už nepůjde o hádku o bábovičky na písku, ale může jít třeba o drogy, nevhodné aktivity, nebezpečné kamarády atd. Když si dokážete povídat o „nedůležitých“ maličkostech, může vám sdílená blízkost pomoci společně vyřešit i závažné záležitosti.
Zážitky a pocity
Člověk prožije spokojený život, pokud jej žije v souladu sám se sebou. Aby tomu mohlo tak být, měl by se dobře znát, vědět, co mu dělá radost, co mu vadí atd. To věděli již staří Řekové, vždyť na věštírně v Delfách byl nápis „Poznej sám sebe“. Tuto dovednost, stejně jako i ostatní dovednosti, je třeba trénovat. Je prospěšné naučit se mluvit o svých pocitech, dokázat si uvědomit, jak se cítím a proč. Od toho je jen krůček k tomu, abychom chápali, jak se cítí druzí a proč. Děti rozvíjí tuto dovednost naprosto přirozeně od útlého dětství tím, když s nimi sdílíme nejrůznější zážitky, prožitky, vyprávíme o svých pocitech a se zájmem si vyposlechneme vyprávění o těch jejich. V žádném případě dítě do hovoru nenutíme, spíš se snažíme vytvořit podmínky, v nichž může k takovému popovídání dojít (procházka, společné chvíle před spaním atd.).
O čem? O všem!
Podle studie „Stav české rodiny, co ji chrání a ohrožuje“ nadace Sirius se o jiných věcech než jen o provozu domácnosti mluví v 79 % rodin. Mezi nejčastější témata patří práce a zaměstnání (47 %), děti (31 %), zájmy a volný čas (28 %) či finance (17 %). Komunikace omezená jen na provozní záležitosti (kdo dojde na nákup, kdo umyje nádobí) oslabuje vztahy mezi členy rodiny. Každý žije ve svém světě, do kterého druhého nepustí. Psychologové upozorňují, že větší pozornost pocitům, náladám a postojům dětí věnují vzdělanější a sociálně silnější rodiče. V ohrožených a problémových rodinách se těmto tématům věnuje jen přibližně polovina rodin.
Základní pravidla komunikace
- Bezpečí – dítě by se v rodině mělo cítit bezpečně (kde už také jinde než v rodině?). Když se vám dítě s něčím svěří, neměli byste zneužít jeho důvěru. Podkopali byste tím totiž možnost, že se vám v budoucnu ještě někdy svěří.
- Upřímnost – každá, i sebenepříjemnější situace, má své řešení. Oceňte pravdomluvnost dítěte a společně najděte východisko.
- Jednoduchost – malé děti nerozumí ironii ani vtipu, některé mohou mít potíže jejich pochopením až do puberty. Mluvte zřetelně a jasně, aby všichni zúčastnění věděli, na čem jsou.
- Férovost – jednejte upřímně a férově. Nebojte se mluvit o složitých problémech, přiznejte svou chybu, pokud k ní došlo. Děti dokážou nastavit pěkně nemilosrdné zrcadlo, které nás často může vést k zamyšlení, ale mají stejné právo na svůj názor jako my dospělí.
- Čas – zejména malé děti vám potřebují svěřit své trápení nebo obavu hned. Nedokáží počkat, až budete mít čas. Snažte se jim vyjít vstříc, máte-li málo času, stanovte časový limit, ale věnujte rozhovoru s dítětem maximální pozornost. Lepších pár minut stoprocentního soustředění než hodina přerušovaná televizí či vařením.
- Nelžete – pokud se necháte zapírat do telefonu, abyste nemuseli mluvit se svou tchyní, můžete si být jisti, že si toho dítě všimne a pak samo nebude mít žádný problém, až bude lhát vám.
- Nekažte – nenechte se unést a nepouštějte se do nekonečného kázání, dejte dětem najevo, že ve vás mají oporu v každé situaci. Chvalte, je-li za co. Kritizujte s rozmyslem a laskavě. Kritika by měla být konstruktivní, měla by obsahovat vysvětlení toho, proč se vám nelíbí to, co dítě dělá. „Když roztrhneš knížku, bude zničená a už si z ní nebudeme moct číst atd.“
- Respekt především – naslouchejte si, neurážejte se, nevyhrožujte (děti velmi rychle postřehnou, že výhrůžky neplníte, resp. že jsou nereálné, a nic si z nich ani z vás nedělají). Chovejte se k sobě navzájem i ke svým dětem laskavě a s úctou.
- Vztek ne – i poměrně malé dítě pozná, zda byl trest spravedlivý nebo ne. Vlastní frustrace do výchovy a komunikace s dětmi (nakonec ani s dospělými) nepatří. Vaše děti nemohou za to, že vás dneska naštval šéf a máte všeho dost.
Zlaté pravidlo komunikace – na emocionální otázku dávejte emocionální odpověď, na racionální otázku odpovídejte racionálně.
Pár praktických rad
Dítě přijde ze školy viditelně nespokojené, ale s ničím se nesvěřuje. Když na něj nastoupíte s výslechem, nic se nedozvíte. Mnohem účinnější je dát mu najevo, že jste si všimli, že je nějaké ztrápené, a až bude chtít, může se vám přijít svěřit.
Jste-li sami unavení, máte všeho dost, dejte při příchodu z práce najevo, že jste měli těžký den a potřebujete být chvíli o samotě, abyste si trošku odpočinuli. Dítě nebude tápat, zda něco neprovedlo, když jste tak nervózní.
Puberta
Dítě v pubertě bývá přecitlivělé, má pocit, že je mnohem dospělejší, než ve skutečnosti je. Je vystaveno nejrůznějším podnětům, které samo nedokáže správně vyhodnotit. Konstruktivní komunikace s ním je téměř nemožná. Přesto existují cesty, jak si popovídat i s puberťákem. Zajímejte se o to, co zajímá vaše dítě (sport, hudba, počítačové hry atd.). Proniknete do jeho světa a třeba se během hovoru dozvíte i něco o tom, co zajímá na jeho životě vás. Vyslechněte je s respektem, nekritizujte, nementorujte, nezakazujte něco, co nemůžete zkontrolovat a vynutit si dodržení zákazu, tím vaše autorita jen upadá. Spíše stanovte hranice, dejte dítěti najevo, jak se cítíte, pokud se chová tak, jak se chová. Dítě ocení, když se mu svěříte se svými radostmi i starostmi, miluje pocit, že je považováno za téměř dospělého člena rodiny.
Jak uvádí americký vědec John Medina, rodiče, kteří nepřestávají věnovat pozornost svým dětem během let, nezastihne neustále se měnící emocionální rozvoj jejich dítěte nepřipravené. Takoví rodiče prožívají méně překvapení, když jejich děti vyrůstají. Čeho je však moc, toho je příliš. Pokud rodiče věnují příliš mnoho pozornosti signálům svého dítěte – reagují úplně na všechno, naruší tím jeho potřebu prostoru a nezávislosti.
Ať žijí přátelé!
Podle nejdelší psychologické studie prováděné v USA, tzv. Harvardské studie vývoje, jediná věc, na které v životě doopravdy záleží, jsou naše vztahy s jinými lidmi. Štěstí spočívá na úspěšných přátelstvích, jsou dokonce mnohem prospěšnější než bohatství (od určité výše) či kariéra. Chcete-li, aby vaše děti byly v životě šťastné, naučte je, jak si dělat přátele a udržet si je. O mezilidských vztazích se děti nejvíce naučí ve své vlastní rodině. Lidé, kteří jsou ohleduplní, laskaví, citliví a ochotní odpouštět, mají hlubší a trvalejší přátelské vztahy a nižší procento rozvodů než lidé náladoví, impulzivní, neomalení, sebestřední, zatvrzelí a mstiví.
Závěr
Chcete-li, aby vaše děti prožily šťastný život a chcete-li se na stará kolena radovat z častých návštěv dětí a vnoučat, věnujte pozornost rozvoji komunikace se svými dětmi, které to pak zase předají svým dětem. Rodina, která drží pohromadě, je velký dar. Jednotliví členové se mohou jeden na druhého spolehnout, zajímají se o sebe a pomáhají si. Takže pokud nechcete, aby vás vaše dospělé děti jednou navštěvovaly maximálně o Vánocích, mluvte s nimi co nejvíc už dnes.
