Právě čtete

S Janem Hřebejkem o gurmánství ve filmu i gastronomii

2184  
Sdílet: 

S Janem Hřebejkem o gurmánství ve filmu i gastronomii

Aktivní tvůrce dospěl do gurmánského věku a my ho na dané téma vyzpovídali, ať už mluvíme o gurmánství gastronomickém, nápojovém nebo filmovém. Jak jinak než u snídaně v Grand Hotelu při příležitosti jeho filmové lekce na Letní filmové škole.

30. 8. 2017 6 min. čtení Redakce
S Janem Hřebejkem o gurmánství ve filmu i gastronomii

Režisér Jan Hřebejk, tvůrce legendárních Pelíšků, muzikálu Šakalí léta, ale hlavně snímku z přelomu milénia Musíme si pomáhat nominovaného na Oscara, je známý také jako režisér několika televizních seriálů, divadelních her, držitel tří Českých lvů a dalších obdivuhodných úspěchů. Od svých začátků spolupracuje už 27. rok v téměř nerozdělitelném týmu se scenáristou Petrem Jarchovským. Jejich zatím posledním uvedeným počinem je trilogie Zahradnictví, složená ze tří samostatných filmů. Mohli jste již vidět díl Rodinný přítel, další dva budou následovat na podzim.

Káva nebo čaj?

Velmi záleží na příležitosti. Myslím si, že oba nápoje skýtají velkou škálu, od velké kvality k velké nekvalitě. Raději si dám dobrý čaj než špatnou kávu. A samozřejmě dobrou kávu radši než špatný čaj. Jak u čajů tak u kávy povědomí o kvalitě roste, za to jsem rád. Ale moje životní zkušenost je zatím taková, že vidím větší škálu výběru u čajů.

A jaký je váš oblíbený druh čaje?

Polozelený Oolong. Je ideální pro lidi, co se neumí rozhodnout. A pro spořílky, protože ho můžete zalévat mnohokrát. Dobrý Oolong nebo Darjeeling mám rád, ale třeba k snídani si dám ovoněný velkolistý Cejlon z ruské prodejny, má ještě trochu výraznější chuť. Zkrátka snídaňový typ čaje, do kterého se může dát hodně medu. Když si mám pochutnat a taky trpělivost počkat, až trochu vystydne voda, dám si zelený čaj. Ale nejsem znalec!

foto: archiv Letní filmové školy

A co ta káva?

Nejvíc mám kávu rád v podobě espressa. Pokud s mlékem tak flatwhite. Když jdu do vietnamské restaurace, dám si někdy vietnamskou kávu se sladkým mlékem, ale jedině tam. Doma ne. Co si už dnes nedám je rozpustná káva nebo turek. S jedinou výjimkou, když děláme ledovou kávu do mléka, instantní prášek se našlehá. Tam jsou ale ještě i jiné ingredience.

Kde jste měl úplně nejlepší kávu ve svém životě?

Pamatuju si spíš výjimečné okamžiky, které ale nesouvisí s tím, jestli se jedná o nejlepší kávu nebo čaj mého života, ale pamatuji si právě ten okamžik. Třeba v roce 91 jsem jel s kamarády do Izraele. Šlo o rychlé rozhodnutí. Když jsme přistáli v přístavu Haifa, země mě hned na první pohled oslovila. V nejbližší kavárně jsme si dali kávu, takovou tu arabskou s kardamonem. Pamatuju si chuť téhle kávy spojenou s momentálním rozpoložením. Je to tak nezvyklá chuť, že když jsem si ji zkoušel pak dávat v Praze, už mi nechutnala.

Co si myslíte o jezení během sledování filmu? Jíte u nich?

Já si myslím, že v kině se jíst nemá. Možná na nějakém hudebním filmu, na něčem, co nestojí primárně na příběhu, co je jen obrazový doprovod. Nebo takhle: dělali jsme si třeba večeři s majiteli, co máme dohromady vinárnu Bokovka, s kluky z Ambiente. Pouštěli jsme si k tomu film Bokovka jako obraz na stěně, beze zvuku. Ale my jsme ten film už celý mnohokrát viděli. Že bych šel na film, co jsem neviděl, měl se tomu nějak věnovat a zároveň jíst, to nevím. Cítím asi solidaritu s tvůrci.

foto: archiv Letní filmové školy

Na jaké filmové festivaly dál jezdíte a můžete je doporučit?

Tady na LFŠ je dobrá atmosféra i filmy, protože Filmovka není tak ambiciózní, aktuální a soutěžní. Soustředí se na klasické a umělecké filmy, cykly, témata, má právem název škola. Mám rád Vary, tam už mám svoji trajektorii. Člověk se vyhne, čemu se chce vyhnout a vyhledá si, co si chce vyhledat. Jezdím na Křivoklát na Noir Film Fest, to je výborný malý festival. Rád jezdím do Plzně na festival českých filmů. Nejsoustředěnější rozhovor s českými kolegy zažije člověk nejspíš tam.

Jaký jste tady letos viděl film, co stál za váš čas?

Nejpřekvapivější zážitek jsem měl z němého dánského filmu Čarodějnictví v průběhu věků. Šel jsem na něj, protože jsem nevěděl, na co zrovna jít. Tohle je přesně typ filmů, co neuvidíte ani doma, ani ve Varech, ale tady v Hradišti. Jsem upřímně nadšený, je to mazec. A z očekávatelných věcí, poprvé jsem viděl celé Scény z manželského života. Bergmanna obdivuji a tenhle minimalistický v podstatě televizní seriál je film mého srdce.

Koukáte někdy na ty samé filmy opakovaně?

Někdy jo. Zrovna jsem byl na Ohnivých vozech, předtím jsem je viděl před dvaceti lety někde na videu, tady na plátně. Viděl jsem tu i současné filmy, ale zároveň vidím, že mám ještě nedostatky, protože spoustu klasických filmů jsem ještě neviděl.

Když vidíte svoje filmy, poznáváte v nich prvky jiných tvůrců?

Snažíme se poučit třeba technickými postupy. Když jsme točili film Líbánky, pouštěli jsme si některé filmy Ingmara Bergmana ze 70. let. Točil velmi úsporným způsobem bez jakékoli okázalosti. Koukali jsme na to s kameramanem Martinem Štrbou a zjistili jsme, že mají v sobě vychytávky týkající se třeba tempa, aranže, o kterých jsme předtím neměli tušení.

Učili jsme se, jak je stručný a jednoduchý v prostředcích. Nejde ale kopírovat. O kopírování v umění je dobrý vtip, který mám hrozně rád. Baví se dva studenti klasické hudební skladby, jeden z nich je už absolvent, druhý mu říká: „Hele, já mám před odevzdáním závěrečný symfonický básně a sedím a nejsem schopen nic vypotit.“ Absolvent mu radí: „Nějak si to zjednoduš. Vem třeba nejznámější skladbu svýho pedagoga a napiš ji pozpátku.“ Mladší na to reaguje: „To jsem zkoušel a vyšla mi Vltava.“ Lidi se samozřejmě učí, ozvuky Bergmana jsou vidět třeba v Allenových filmech z osmdesátých let. Taky je to jiné, protože Bergman má jiný humor. Hlavní je mít, co říct. Postup se dá částečně naučit, učení z části spočívá v tom, že dostáváte k něčemu odvahu. Učíte se jemnost. Úplně se to ale naučit nedá, možná okoukat. Blbé je, když kopírujete něco, co je pro autora specifické, to je pak nuda.

foto: archiv Letní filmové školy

Máte už za sebou úspěšnou kariéru. Je ještě něco, co byste v rámci ní nebo vůbec v životě rád dokázal?

Rád bych ještě natočil filmy, které vydrží. Dost často se stane, že děláte něco bez větší ambice a přinese vám to úspěch. Třeba film Učitelka, ten se nejvíc z našich filmů prodával – skoro po celém světě.

Co vás nejvíc motivuje točit dál?

Jednak mě baví točit a druhak se tím živím. Je to moje práce, která mě stejně tak vyčerpává jako nabíjí. Pro mě nejlepší způsob, jak si vydělávat na živobytí.

Cítíte, že úspěch nějakým způsobem zformoval to, jak teď k filmařině přistupujete?

Nesouvisí to. Ale má vliv na výběr spolupracovníků, můžete si lépe vybírat. Velmi dobří štáboví pracovníci ale kolikrát dělají i s neuměteli, protože třeba zrovna v tu dobu nemají co na práci. Úspěch spíš ovlivňuje, co od vás lidi čekají.

Co vás nejvíce inspiruje a kam chodíte pro inspiraci?

Většinou můj dialog s Petrem Jarchovským, z 90 % začátek všech filmů. Dělal jsem i filmy bez něj, ale jdou trošku stranou mojí filmografie. Povídáme si, co nás zaujalo, příběhy, filmy, knížky, z toho to pak vyplyne, do čeho se příště pustíme.

Čtěte také

S Davidem Holoubkem o výchově dětí ke sportu
S Davidem Holoubkem o výchově dětí ke sp…3429
S Matějem Ruppertem o zákulisí české hudební scény
S Matějem Ruppertem o zákulisí české hud…2645
S Miroslavem Táborským o jeho režijním debutu
S Miroslavem Táborským o jeho režijním d…2190
Další články