Právě čtete

S Miroslavem Táborským o jeho režijním debutu

2193  
Sdílet: 

S Miroslavem Táborským o jeho režijním debutu

O tom, jaké to je koukat na hru z pozice režiséra a kam se bude dál jeho kariéra upínat, jsme si povídali při rozhovoru.

17. 5. 2017 6 min. čtení Redakce
S Miroslavem Táborským o jeho režijním debutu

Herce Miroslava Táborského si jen tak s někým nespletete. Má nezaměnitelný hlas i výraz, pro který si ho oblíbili i zahraniční filmové produkce. Oblíbili si ho natolik, že za roli tlumočníka ve filmu Dívka tvých snů v hlavní roli s Penélope Cruz získal jako první cizinec vůbec španělskou filmovou cenu. Jeho doménou je ale divadlo, kde si v této sezóně po téměř 30 letech v postavení herce zkusil roli režiséra.

_DSC2956
fotoarchiv Divadla v Řeznické, Odvolání, autorka fotografií: Alena Hrbková

Preferujete kávu, nebo čaj?

Jak kdy, ale asi víc kávu. Malé presso, bez mléka a bez cukru.

Jak se vám po více než 20 letech opouštělo Divadlo v Dlouhé?

Já ho úplně neopouštím, jen jsem přešel na volnou nohu, jde o změnu zaměstnaneckého poměru. Mám čtyři představení, která se budou hrát asi ještě dlouho a jsme domluveni, že kdyby bylo něco, na co by mě potřebovali a co by mě lákalo, tak že se domluvíme na další spolupráci. Takže nejde o opouštění.

Když jste na volné noze, budete se teď moci věnovat zahraničním filmům, které jste předtím nestíhal.

Kvůli tomu jsem na volnou nohu nešel. Tolik zahraničních filmů jsem odmítnout nemusel a nikdy to nebyla moje priorita, bral jsem to spíš jako bonus. Důvod, proč jsem šel na volnou nohu, byl ten, že mám divadelní aktivity i mimo Dlouhou, a to nešlo v zaměstnaneckém poměru skloubit. Tam se musí počkat, než si divadlo udělá měsíční plán, a protože mám i představení zájezdového typu, plánujeme tam třeba už na příští březen. Takže to byla spíš technická nutnost.

Prý rád dáváte připomínky k inscenacím. Jak to berou režiséři?

Divadlo beru jako spolupráci a považuju se za součást inscenace, takže když mám pocit, že mi něco nesedí, tak to řeknu. Navíc disponuji technickým vzděláním a určitým analytickým myšlením, takže příčin k takovému chování se najde dost. Divadelní inscenace je natolik košatý tvar, že se v něm dají hledat různé věci, a očekávám, že jak diskutuji já a snažím se maximální měrou přispět k výsledku, budou to dělat i ostatní. Pravda je, že někdo to třeba rád nemá.

Byly i na vás nějaké připomínky, když jste nyní měl svůj režijní debut s hrou Odvolání?

Tam těch připomínek moc být nemohlo, protože to hrajeme dva a já jsem to režíroval, vymyslel jsem scénu a z větší části jsem ji i vyrobil. Na muziku jsem si našel dva skvělé muzikanty Norbiho Kovácse a Honzu Malíře, které to moc bavilo. Udělali jsme to v naprostém souladu a pohodě. Inscenace je natolik příznivě divácky přijímaná, že to pro mě má celkově pozitivní charakter.

_DSC3406
Se svým bývalým studentem a kolegou Filipem Cílem fotoarchiv Divadla v Řeznické, Odvolání, autorka fotografií: Alena Hrbková

Byl krok k režii logickým vyústěním vaší herecké kariéry?

Je to možné. Právě proto, že mám o inscenaci tendenci uvažovat jako o celku, tak mi to čas od času někdo říkal. Já jsem se tomu zatím vždycky bránil, říkal jsem, že chci hlavně hrát. Tohle byl nápad ředitelky Divadla v Řeznické, zeptala se, jestli bych tam nechtěl hrát a zároveň hru zrežírovat. Ona to zas tak velká režie není, respektive je tam něco, co se stejně pokouším vždycky dělat – postavit dialog, situaci, charakter postavy. Mám tam jednu pomocnou berličku – když herec režíruje a zároveň hraje, hrozí nebezpečí, aby v té roli nekoukal kolem sebe jako režisér, což je pro partnery nepříjemné, a zároveň ho to limituje jako herce. V tomhle případě je rozložení postav učitel a žák, takže můj kolega Filip Cíl nepozná, jestli na něj ve figuře koukám jako režisér nebo jako učitel. To je zachraňující.

Máte nějaký režisérský vzor?

Ne, to ne, tohle nebylo na vzor. Tenhle typ hry jsem dlouho nedělal. Od začátku jsem věděl, že tu „režii“ chci dělat přes herce. Mnozí mi připomínali „to je tvoje první režie“, tak jsem si řekl, že bych tam nějakou režii měl dostat. Koketoval jsem s nějakou světovou hudbou, ale pak jsem měl ten spásný nápad s originál hudbou. Na scénografii jsem měl taky pár nápadů, aby to vypadalo víc jako divadlo. Nakonec se mi to redukovalo samo, že jsem další věci už nepotřeboval. Chtěl jsem to ještě něčím zastavět, ale zůstal jsem u velmi prosté podoby scény.

Koukal jste na záznam představení, když se stejné představení hrálo na Broadwayi?
Ne, navíc je natočený i film, který jsem taky neviděl. Teď už se na to můžu podívat, ale předtím jsem nechtěl, protože by mě to mohlo směrovat někam jinam. Pokusil jsem se hru přečíst, porozumět jí a upravit ji podle toho, jak jsem chtěl, aby fungovala a vyzněla. To je lepší, když si to člověk srovná sám se sebou než s nějakými vzory.

dlouha3
fotoarchiv Divadla v Dlouhé, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, autor fotografií: Martin Špelda

Namlouváte i audioknihy a máte docela široké spektrum, od Čtyřlístku až třeba po Dítě 44. Vybíráte si knihy sám nebo vám chodí nabídky?

Většinou mě někdo osloví. Pak záleží, jestli to chci nebo nechci dělat a jestli mám čas. To občas není jednoduché, zvlášť, když se jedná o titul jako Letopisy Narnie. To je rozsáhlá záležitost. I na divadle mám rád maximální rozsah, od komediálních přes vážné, od prosťáčků po intelektuály. Ani v literatuře nemám preferenci, když je to dobrá knížka, tak si to přečtu.

Jaká z knih, které jste namluvil, vás nejvíc bavila?

Bylo jich víc, ale nejvíc zábavy a potěšení jsem si užil u knížky Timura Vermese Už je tady zas, protože je psaná v ich-formě a celou knihu vypráví vlastně Hitler. Je to hrozně vtipně napsané a zábavné, takže šlo skoro až o herecké čtení. Ale těch oblíbených je víc. Načetl jsem dvě Brownovy knihy, Andělé a démoni a Inferno. Brown je zase dokonalý vypravěč a dobře se čte. Spalovač mrtvol je také bonbónek a výzva. Strhující je i kniha K2 o tom, jak Josef Rakoncaj vylezl na tuhle osmitisícovku.

Máte čas číst si i doma?

Soukromě už míň. Než se dostanu ke čtení audioknihy ve studiu, obvykle ji předtím tak dvakrát třikrát přečtu, takže je to časově náročné. Poslední roky to vychází tak, že když jednu knížku dočtu, už mám nabídku na další. Pak čtu knížky, které se týkají přímo herecké práce, takže toho samostatného čtení bez nějakého záměru není tolik. Bývalo to lepší.

dlouha2
fotoarchiv Divadla v Dlouhé, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, autor fotografií: Martin Špelda

Ve volném čase se věnujete i cyklistice. Jezdíte na kole i ve městě?

Nerad, ale začal jsem jezdit do Dlouhé na kole, naštěstí tři čtvrtiny cesty do divadla vedou po cyklostezce, pak se musím trochu protlouct po centru, ale dá se to.

Přijde vám Praha pro cyklisty přívětivá?

Praha je v tomhle složitá, protože je hrozně členitá a ulice nejsou tak široké, aby to šlo udělat jako v Amsterdamu nebo Berlíně, ale už taky přibývají ty proužky vedle jízdního pruhu pro auta. Tam se ale moc nehrnu. Proto jsem taky přešel na horské kolo, abych nemusel jezdit mezi auty. Kolem Prahy je to už dobré a stezky přibývají každý rok. I lidí na kolech přibývá.

Máte nějaký nesplněný herecký nebo snad i režisérský sen?

Režisérské sny nemám, nehrnu se do toho. Měl jsem takové klasické sny, že jsem chtěl hrát Hamleta, Richarda III. a Cyrana, ten se mi ani jeden nesplnil. Dostal jsem ale tolik krásných rolí, že bych je mezi ty sny zpětně i zařadil, a těch bylo naštěstí dost.

dlouha1
fotoarchiv Divadla v Dlouhé, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, autor fotografií: Martin Špelda

Čtěte také

S Ondřejem Pýchou o profesionálním fotografování
S Ondřejem Pýchou o profesionálním fotog…2385
S Markétou Hrubešovou o jídle a o psaní kuchařek
S Markétou Hrubešovou o jídle a o psaní …3565
S Vlastinou Svátkovou o natáčení pro zahraničí
S Vlastinou Svátkovou o natáčení pro zah…7430
Další články