Davida Holoubka jste před nějakou dobou možná zaregistrovali v médiích jako dočasného hlavního trenéra fotbalistů AC Sparta Praha. Nový, vysoký (a nutno říci i pohledný) trenér si tenkrát svým vystupováním a osobním charizmatem získal i lidi, kteří do té doby Spartě nemohli přijít na jméno. Vzhledem k tomu, že ale neměl na trénování A týmu hotovou licenci, vrátil se asi po půl roce k tomu, co dělal předtím – trénování mládeže.
Davide, jak začínáš svoje ráno – kávou nebo čajem?
Čajem. Ráno si vždycky dávám čaj.
V současné době trénuješ dorost Sparty. Proč sis vybral trénování mládeže?
To bylo plynulé. Začalo to tím, že jsem trénoval přípravky – pěti, šestileté kluky a pak jsem šel nahoru. Najednou jsem se ocitl ve Spartě, dělal jsem osmnáctku, devatenáctku. Asi mi to nějak šlo, lidé mi říkali, že jsem v tom dobrý, a najednou jsem se dostal tam, kam jsem se dostal.
Mládež mě baví ze spousty důvodů. Ti kluci jsou ve svých 16 až 19 letech velmi tvární. Oni opravdu chtějí, mají vášeň pro fotbal, baví je to a chtějí něco dokázat, takže se s nimi dobře pracuje. Mají svoje sny a já jako trenér je v tom podporuji, jejich sny se jim snažím dotvářet. Můžu je dovést tam, kam chci a oni mi věří. Makají, pracují, baví je tréninky… Je to opravdu pěkná práce.
V čem je práce s mládeží jiná než s dospělými hráči?
V mládeži je to o tom, že pracuješ s hráči, kteří se všichni chtějí někam posouvat. A druhá věc je, že pracuješ se stejnou věkovou kategorií. Jsou tam prostě jen 19letí. Když pak člověk přijde k mužům, jsou tam jak 19letí, tak i 35letí. Například v mužích je kluk, který už má rodinu a dvě děti a už nemá takovou motivaci. Zároveň tam je i ten 19letý, který se chce dostat třeba do Bundesligy nebo do anglické ligy. Trenér tedy musí pracovat jak s mixem věkových kategorií, tak i mixem různých osobností. V tom je to úplně odlišná práce než s mládeží. Sice to je pořád fotbal, ta kolektivní hra na zeleném hřišti, ale je to úplně diametrálně odlišné.
Máš vysledovaný nějaký faktor úspěchu, který předurčuje mladé hráče prosadit se v dospělosti a fotbalem se
živit?
Je to hodně o charakteru. Trošku talentu a charakter, ale talent není úplně zásadní. Je to hlavně o píli. Fotbal se dá naučit, pokud máš k tomu dispozice.
Poznáš opravdový fotbalový talent a pracuješ s ním pak jinak než s ostatními hráči?
My trenéři, hlavně na Spartě, pracujeme jen s talentovanými hráči. Od přípravek až po dorost. V podstatě tam jiné hráče ani nebereme. Talent umíme rozeznat už v těch mladších kategoriích. Jde o rychlost, o gymnastickou průpravu a pak už s nimi pracujeme fotbalově.
Vychovali jsme už mnoho špičkových hráčů. Za všechny můžu jmenovat například Patrika Schicka, Jiřího Skaláka, Ladislava Krejčí, Pavla Kadeřábka – to jsou všechno mladí kluci, kteří prošli sparťanskou mládeží a které jsem třeba 4 roky trénoval. Teď hrají v zahraničí nebo v reprezentaci.
Jak často trénují ty nejmenší děti?
Záleží na věku. Máme tam mini školičku, to je „předpřípravka“, kde trénujeme jednou v týdnu. Dělají tam kotouly, přelézají a přeskakují překážky. Pak se dostanou do přípravky, kde trénují 2x nebo 3x týdně, plus mají o víkendu vždycky zápas. Tím se dostávají až na 4 dny v týdnu a čím jdou výš, tím je to v podstatě příprava na vrcholový sport, kdy už trénují každý den. Pak na naší základní sportovní škole trénuješ ještě ráno. To ale nemají klasický fotbal, tam je jen gymnastika, plavání a judo. Takže jsou ty děti od pondělí do soboty totálně zahlceny sportem.
Mají pak ještě čas třeba na matematiku, češtinu a jiné předměty?
To je složité, protože ti kluci přijdou domů v 17–18 hodin a jsou hodně unavení. To je pak na rodičích, aby je donutili se ještě večer učit a pomáhali jim s tím.
Mají pak děti jiný než fotbalový život?
To teď řeším třeba já. Mám 6letého syna, který chodí na Spartu, a já třeba vůbec nevím, jestli je to to, co chci, aby prošel tím, co jsem vám před chvíli řekl. Ty děti jsou téměř bez prázdnin, mají jen 14 dní volna. V zimě se nepodívají na žádné hory, nepodívají se v podstatě nikam. Soboty a neděle neexistují. Přijdou o víkendy, nevidí se s prarodiči…
Fotbalisté obecně jsou hodně fotbalem omezení. Prakticky neznají od 6 do 30 let nic jiného – žijí fotbalem, baví se jen s ostatními fotbalisty. Ale jsou tam i výjimky. Někteří hráči chtějí jít třeba na vysokou školu, aby si alespoň trochu rozšířili obzor a dostali se do styku s jinými lidmi. Ale takhle to funguje ve všech vrcholových sportech.
Když přijde nějaký kluk na Spartu, musí projít konkurzem nebo berete všechny?
Máme výběry. To se rozhlásí do rádia, na Spartu a do novin nábor, kdy se sejde třeba 200 dětí, my postavíme nějaká cvičení a podle toho se snažíme vybrat talentované děti. To je jedna věc. Druhá věc, kterou děláme, je takový projekt, který jsme založili před 2 lety. Objíždíme školky. Jen se občas stává, že si pak různé sportovní oddíly v rámci školek „kradou“ děti. Pokud jsou tam třeba tři, které dobře běhají, tak si je chce každý vzít pod svá křídla – lidé od juda, fotbalu, hokeje… Takže čím dřív tam jako sportovní oddíl přijdeš, tím dřív si je získáš. Je to souboj o talentované děti.
A co holčičí fotbal na Spartě? Máte něco pro malé holčičky?
Ano, máme, ale oni jsou holčičky v přípravce dohromady s chlapečky. Rozdělují se pak v té starší přípravce, kdy už mají holky svoje trenérky. Třeba můj syn chodí do přípravky s holčičkou a všichni ji tam milují.
Když se mladí fotbalisté dostanou do věku, kdy je začnou zajímat holky, je to ve fotbale znát?
No jasně že ano. Já už s tím mám hodně velké zkušenosti. Dochází třeba k tomu, že se nějaká slečna pohybuje mezi kluky a vzájemně si jí přeberou. To jsou hrozné situace, protože se tam pak vytvoří dvě skupiny, které jdou proti sobě a já jako trenér to samozřejmě cítím a musím to pořád řešit. Když trénuješ mládež tak nejsi jen trenér fotbalu. Jsi i vychovatel, učitel, jsi jejich kamarád.
Stalo se, že by ti někdo z kluků lezl na nervy?
Samozřejmě se to stane. Ne všichni ti vždycky sednou. Ale pokud ten dotyčný pracuje dobře na hřišti, tak to neřeším. Nemusíte si nutně sednout lidsky se všemi.
Nějaká rada pro začínající fotbalisty a pro jejich rodiče?
Začínajícím fotbalistům bych vzkázal, že když hrají fotbal, musí ho mít rádi, musí pro něj mít vášeň a hořet pro něj, jinak to nemá význam.
A rada pro rodiče?
Že svoje děti musí podporovat, fandit jim a ne jim bránit, třebaže je škola důležitá. My třeba na školu hodně dbáme, i když se to možná nezdá. Naši trenéři jsou třídní učitelé v těch třídách, kam malí fotbalisté chodí. Víme tedy, jaké mají známky, a když je mají špatné, nejsou nominovaní na zápas. Když je to s prospěchem hodně špatné, jsou ze Sparty i vyhozeni. Na tohle velmi dbáme, protože pro nás je zásadní skloubit školu a fotbal. Někdy jsme v tom možná přísní až moc.
Na závěr nějaký vzkaz obecně dětem?
Je to asi klišé, ale ať sportují. Je jedno kde a co, ale ať hlavně něco dělají. Ať se nepoflakují po sídlištích, ale věnují se nějakému sportu.
