(Rozhovor vznikl v roce 2019 a pro velký úspěch jsme se rozhodli ho opět připomenout. Všechny časové údaje jsou aktualizované ke dni znovuvydání.)
„Když jsem byla malá, bylo úplně přirozené, že do vinohradu chodily pracovat celé rodiny, od nejmenších dětí po prarodiče. Jak jsme rostli, přibývaly nám doma povinnosti, nejdřív jsme jen sbírali ořezanou révu, na které jsme si opékali špekáčky, pak už jsme i vázali vinice a podobně. V září, když je práce nejvíc, se vždycky na vinohradu potkala celá rodina a přátelé, pracovalo se… a pak se i slavilo. Jsou to moje nejhezčí vzpomínky z dětství. A chtěla jsem to tak i pro svoje děti. No a můj muž to měl úplně stejně,“ popisuje Ria Zelisková, proč se s manželem, kterého zná odmala, rozhodli založit vlastní rodinné vinařství.
Ria Zelisková alias Vinárova žena
Narodila se roku 1989 v Bratislavě. Vystudovala marketingovou komunikaci. Bakalářské zkoušky už skládala těhotná, v roce 2013 odešla na mateřskou, ze které se dosud nevrátila. Narodilo se jí postupně pět dětí. Vinařství Zeliska se spolu se svým mužem a vlastně i dětmi věnuje už čtvrnáct let, každý rok se rozrůstají o hektary vinohradů i o objemy vyrobených vín. Aktuálně mají devět vinohradů a plánují stočit kolem deseti tisíc lahví vína.
Znát ji můžete z Instagramu jako @vinarovazena.
Jak vypadá běžný den v životě vinařů? Znamená to vstávat ve čtyři ráno? Mít spálenou kůži a bolavá záda?
Záleží, jaké je roční období. Zima je taková pomalejší, postupně začínáte vinohrad řezat. Ale v mrazu to zvládnete tak jen tři hodiny denně, zbytek dne strávíte ve sklípku, kde se staráte o mladá vína. Jaro je hrozně nevyzpytatelné, já sama ho nemám vůbec ráda. Loni přišly třeba nečekané mrazy a spálily první výhonky. Pak se kvůli klimatické změně hrozně nečekaně oteplí, vinohrady doslova zdivočí a my už se nezastavíme. Takže v létě můj muž opravdu vstává tak před pátou ranní a pracuje, dokud není nesnesitelné horko. Na oběd se dojde domů zchladit, v podvečer se na vinohrad vrátí a pracuje do tmy. Spálená a bolavá záda samozřejmě má.
A podzim?
Kapitola sama o sobě! (smích) To se s mužem vidíme vážně jen maličko. Při sbírání hroznů si ho proto vždycky ukradnu k sobě do dvojice, abychom si mohli chvilku popovídat aspoň tam. Na podzim se jinak často vrací domů, až když já i děti spíme. Málokdy se zadaří, že se potkáme večer všichni doma, ale sem tam ano. To si pak otevřeme lahev našeho vína, povídáme si nebo hrajeme scrabble. Ale ne vždy je to taková romantika, občas jsme sice oba večer doma vzhůru, ale stejně sedíme za počítačem a pracujeme.
Když jste vlastní vinařství rozjížděli, zakládali jste s manželem zároveň rodinu… Nebylo to tak trochu hektické?
No, byl to náročný život, ze začátku jsme na vinařství dělali souběžně s normální prací a studiem, pak se začaly rodit děti… Můj muž chodil z práce až večer, živil se jako marketingový manažer v jedné velké firmě, a pak až do tmy ještě dělal na vinohradu. Víkendy s námi sice trávil, ale jinak nám doma hrozně chyběl. Ale on si zkrátka plnil sen: staral se o vinohrad vedle svého otce už odmalička a stále víc a víc ho to fascinovalo, nemohl si pomoct, potřeboval vyrábět vlastní víno, prezentovat ho lidem ve sklepě… Jeho nadšení i přes tu dvojitou dřinu jen rostlo a nápady přibývaly, tak jsme se rozhodli opravdu hodně zariskovat: odešel z té původní práce úplně. Nevěděli jsme, zda nás víno uživí. Řekli jsme si, že po půl roce uvidíme a když to nepůjde, prostě se vrátí do normální práce. Zatím to naštěstí nebylo potřeba.
Už se vám daří uživit se třetím rokem jen výrobou vína, každoročně ho vyrobíte víc, vinohradů si taky pronajímáte víc… Co zafungovalo?
Hlavně náš marketing, degustace a speciální eventy. Nejde už jen tak vyrábět a prodávat víno, zákazníky láká celý náš příběh, náš životní styl. Znají naše tváře, práci, vidí na blogu a sociálních sítích, jak se o vinohrad staráme celá rodina.
Vy zastáváte právě tu marketingovou roli: propagujete vinařství na blogu a sítích, pořádáte ochutnávky. Jak to všechno zvládáte se třemi dětmi? Byl to cíl od začátku, nebýt jen „na rodičovské“, nebo se to prostě živelně děje?
Já nemám pocit, že by to bylo se třemi dětmi nějak náročné. Jsou dokonalá trojka, možná je to lehčí, než kdybych doma měla jen jedno dítě, protože to se logicky bez sourozenců nudí. Děti s námi chodí do vinohradů a tam si prostě hrají. Když je potřeba, už pochopí, že potřebuju sedět u počítače a pracovat a ony prostě sedí vedle na koberci a hrajou si. Mně takový život vyhovuje, jen na mateřské bych se nudila. Nejsem typ, co by rád chodil na hřiště, nelákají mě mateřská centra. Stačí mi křik vlastních dětí, nepotřebuju poslouchat ještě křik cizích. (smích)
Sama jste na vinohrad chodila odmalička a to samé děláte i se svými dětmi. Jak vlastně můžou děti ve věku roku až šesti let u řádků vína pomáhat?
Ještě jsou malé, ani bych to zatím nenazvala pomocí, ale spíš výukou. Stojí u nás, ptají se, co to děláme. My ukazujeme a vysvětlujeme. Když chtějí, zadávám jim úkoly, třeba sbírat ořezanou révu. Taky milují sběr, dostanou do ruky nůžky a odstříhávají hrozny. Ale vydrží jim to stejně chvilku. Spíš si zatím jen tak sbírají kvítka a kamínky a pozorují všechno okolo. Ještě jsou malí, aby zvládli něco dělat systematicky, a my je nikdy nebudeme nutit, abychom jim celé to naše vinaření neznechutili.
Vinohradnictví je nevyzpytatelná práce, závisí na mnoha neovlivnitelných věcech. Jaký je největší strach vinaře? Příroda? Konkurence? Byrokracie?
My vždycky říkáme, že dokud není hrozen pod střechou, může se stát cokoli. Rok co rok bojujeme s divokou zvěří, chorobami na vinici, když je bouřka, děsíme se krup. Jednou se nám stalo, že nám den před plánovaným sběrem hroznů někdo celou úrodu ukradl. Jak je jednou víno ve sklepě, jsme klidnější. Sem tam se stane, že se nějaké víno nepovede, ale to se dá nějak spravit. Jsme optimisti, zatím se nám daří každou těžší situaci nějak vyřešit. A konkurenci nevnímáme negativně, naopak, vinaři jsou naši kámoši, motivují nás, pomáháme si. Nám se vážně daří, tak nemám potřebu se porovnávat s jinými, závidět.
Vinařek je méně než vinařů. Kamarádka vinařka mi vysvětlovala, že je to zkrátka i proto, že je to fyzicky příliš náročná práce. Souhlasíte? Co je nejtěžší pro vás?
Je to pravda, je to fyzicky moc těžké. Už jen samotný sběr, tedy zvedání a přenášení těžkých přepravek s hrozny. Následuje těžká práce ve sklípku, překládání objemných demižónů, přístrojů, beden. V době sbírání hroznů manžel často nachodí kolem dvaceti pěti tisíc kroků, o tom se mi ani nezdá, že bych zvládla. A pak je druhá část práce, vinohradnictví. Některé práce si užívám, ale takové překopávání půdy opravdu ráda nemám.
A je pro vás něco naopak lehčí než pro vašeho muže?
Některé práce mi jdou opravdu líp a rychleji, třeba vázání vinohradu nebo obírání hroznů. Vždycky na muže brblám, proč je tak pomalý (smích). Bude to ale zjevně stavbou rukou, moje jsou menší a práce s nůžkami nebo špagátky mi jde prostě líp. A taky skoro výhradně dělám PR a marketing. Ale spíš proto, že na to mám zkrátka z nás dvou víc času. Můj manžel jednu dobu na marketingovém oddělení jedné firmy pracoval a bavilo ho to, ale v tom našem byznysu už na to nemá kapacitu a je to moje záležitost. Obecně to ale doma máme tak, že na všem děláme spolu, pomáháme si, dokážeme se zastoupit. Jak ve vinohradu, tak v marketingu. Já vymyslím, připravím event, ale když je to mimo město, degustaci už řídí muž. A když je to naopak naše speciální dámská degustace, aspoň mi pomůže nanosit všechny bedny s vínem a pomůže připravit historický sklep. A naše děti to pořád pozorují, že si takhle pomáháme.
K těm dámským ochutnávkám se chci vrátit, to je taková vaše specialita. Proč jste to začala dělat? A jak se liší od klasické degustace?
Začala jsem organizovat degustace pro ženy a priori matky, protože mi mnohé psaly, že by velmi rády ochutnaly naše víno. A my se prezentujeme hlavně na Dnech otevřených sklepů, což je akce, na kterou se matky od dětí nemají moc šanci dostat. A tak jsem vymyslela eventy, které jsou časově dostupné i pro ně. Aby si mohly odskočit a užít si večírek naplno. Většinou přijde parta kámošek, které celý večer prokecají a já si od nich musím slovo doslova krást. Je to úplně jiné než degustace s muži, ti tiše sedí a poslouchají výklad. S ženami je to živelnější.
Jsou mladí vinaři, Instagram, blogy a podobný způsob PR nějakou novou vlnou ve vinařství? Děláte to jinak než starší generace?
Samozřejmě. Pokrok musíte sledovat. Na Instagramu buduju naši značku dva roky a vidím posun, osmdesát procent našich zákazníků je odtamtud. Ale obecně nás propaguju jinak, osobněji, nejsme klasická firma. Založila jsem si před lety blog Vinařova žena, původně to měl být takový deníček, kde budu lidem představovat naši práci a život, ale jak nás skrze blog lidé poznávají, začali se ptát i na naše víno, a zvedly se nám tak i prodeje. Jsem za to vděčná.
Autorkou titulní fotografie je Alex Kiňová.
Recept na dobrou náladu? Výlet do Tchibo
Zpestřete si podzim návštěvou kamenné prodejny Tchibo a udělejte si radost čímkoli, co vám přijde k chuti. Šálkem dobré kávy i praktickými pomocníky do vaší domácnosti.
