Vánoce v dětském domově byly krásné. Ale víc než dárky jsme potřebovali city

Sama jste žila v dětském domově od svých čtyř let. Jak si pamatujete Vánoce z té doby?

Byly krásné! Až jsem pak byla v dospělosti docela smutná, že ty dospělácké Vánoce nejsou tak zábavné jako ty dětské v domově. Tam jsme měli už měsíc dopředu vánoční výzdobu, peklo se cukroví, cvičila se besídka a já se nemohla dočkat, až své pásmo ukážu našim tetám, strejdům, zaměstnancům a sponzorům domova.

A co jste si tehdy přála pod stromkem?

Jako malé děvče převážně panenky Barbie, později kosmetiku, oblečení a malovátka. Na střední škole jsem už v domově dostávala praktické dárky. Pamatuju se, jak jsem si myslela, že mám pod stromečkem snowboard, a ono to bylo žehlící prkno. (smích)

A byl vlastně pro vás zajímavější, když jste byla malá, celý ten vánoční zážitek, nebo dárky pod stromečkem?

To samozřejmě záleželo na věku a postupem času se to měnilo. Jako pro malé děvče na základní škole pro mě samozřejmě byly velmi atraktivní dárečky. Později spíš ta vánoční atmosféra. Jako kreativní člověk jsem velmi milovala přípravu besídky, protože jsem zpívala, tančila odmala ve škole i na kroužcích a bavilo mě – a dodnes baví – předvádět, co umím.

Jak děti v dětském domově vůbec vnímají Vánoce, svátky, pospolitost?

Pro děti v domově, které nikdy nezažily jiné Vánoce než tam, je to krásně strávený čas. Není nic hezčího než když vidíte, jak je u velkého stromu třicet dětí a vrhají se na dárky. Milovala jsem to.

Pospolitost a kolektiv je tam, nejen o Vánocích, pro děti naprosto přirozený. Otázkou zůstává, zda je to dobře nebo špatně. Mně osobně se líbí, že díky tomu vyjdu s každým a nejsem konfliktní, ale na druhou stranu celý život bojujeme s pocitem, že nejsme jedineční.

Hodně lidí se před svátky obrací k charitě, posílají do ústavů dětem dárky. Dá se pomoci ještě nějak víc? Je tohle to, co dětské domovy nejvíc potřebují?

Myslím si, že když je záměr dobrý, je to vždy úctyhodné. Takže dárky děti potěší určitě. Rozhodně si ale myslím, že by se společnost měla více zamýšlet spíš nad tím, co by se dalo v ústavech zlepšit. A to nejsou materiální věci a netýkají se Vánoc. V dětských domovech chybí supervize pro pedagogy, jejich lepší finanční ohodnocení. A hlavně psychologická pomoc, odborná duševní péče o děti, které procházejí neuvěřitelnými traumaty.

Takže víc než hmotné věci chybí podpora? Zájem o toho jednoho konkrétního člověka?

Ano. A děti pak postrádají sebevědomí, láskyplný vztah sám k sobě. Bohužel od narození necítíme lásku, vřelost a péči. Jsme deprimovaní a leckdy celý život hledáme sami sebe, to, kam patříme. Pořád bloumáme, čím jsme se provinili. Viníme sami sebe. Častokrát bojujeme se strachem, točíme se v začarovaném kruhu ve všech lidských vztazích. Nikdy bych vám nepřála cítit, jak moc o sobě my děti z dětských domovů pochybujeme, jak moc se nemáme rádi. Je k vzteku, jak málo stačí k bolestným pocitům a jak hodně úsilí potřebujeme, abychom tyto vzorce chování uzdravili. I proto jsem založila nadační fond a dětem se snažíme s tímhle pomoci. Samozřejmě nejlepší by bylo, kdyby ty děti nebyly v domovech, ale v náhradních rodinách. V Česku je v ústavní péči přes osm tisíc dětí, každý rok tisícovka přijde. Proč nemohou být snadněji zařazené do náhradních, fungujících rodin?

Jedním z cílů vaší nadace je podpořit u dětí sebejistotu. Píšete na jejím webu doslova, že chcete, aby si děti uměly říct: „Nezáleží na tom, kdo je má matka či otec, záleží na tom, kdo jsem já.“ Kdy jste si tohle zvládla upřímně říct vy sama?

Pamatuji si docela přesně, jak jsem stále hledala viníky svého vlastního neštěstí. Obviňovala jsem všechny, mámu, tátu, děcák, osud, Boha, že všichni můžou za to, co se mi stalo a co se mi dělo. Byla jsem zoufalá, jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem v bludném kruhu, ve smyčce, že se mi stále děje to samé. Jen se mění čas, lidi kolem mě, že se mění situace, ale že já se pořád cítím stejně. Ponížená. Nemilovaná. Nechtěná. Jednoho dne jsem jsem se ale zeptala sama sebe – co ve mně způsobuje, že se oni ke mně tak chovají? Najednou jako by se rozsvítila žárovka, věděla jsem, že mi všichni zrcadlí můj vnitřní svět. Začala jsem od toho dne řešit jen sama sebe. Už neřeším pocity nikoho cizího, jen vím, že když se mě něco dotkne, tak to prostě rozdráždilo něco, co už bylo uvnitř ve mně. A to je třeba řešit.

A jak to řešíte?

Už deset let chodím na terapii, kde si své negativní vzorce z dětství snažím zpracovávat. Je to pro mě ta největší investice do sebe, dneska už tomu říkám rande sama se sebou. Psychologie mě baví, studovala jsem to a už dnes vím, že nenávistí ničím v první řadě hlavně sama sebe, takže se snažím propustit vše, co mi není prospěšné. Odpouštím každý den všem, snažím se, ale důležité je si emoci přiznat, dovolit a prožít. Takže někdy i dnes brečím, nadávám, vztekám se, ale o samotě je to velmi úlevné. Doporučuji všem.

Děti z domovů mají obecně se sebevědomím problém, mají v hlavě myšlenky typu „Jsi ošklivá, hloupá, tlustá, nikdo tě nemá rád.” Samy sebe viní z toho, že je rodiče opustili. Vy se snažíte se svou nadací tyto myšlenky vyléčit. Jak to vůbec lze? Co pomáhá, co děláte?

Vytváříme individuální vztah. Díky nadačnímu fondu jim poskytujeme takzvané průvodce. Dítě z dětského domova totiž ztrácí domov dvakrát, když se dostane do domova – a když ho opouští. A statisticky skoro šest dětí z deseti se po odchodu z dětského domova dopouští trestné činnosti, nejčastěji se potýkají s drogami, alkoholem, prostitucí a gamblerstvím.

Dle dalších výzkumů prošlo 70 procent bezdomovců ústavní péčí. Proto vznikl náš projekt Restart, který se zaměřuje na mladistvé v dětských domovech, kteří se blíží odchodu nebo již žijí mimo dětský domov. Nabídneme jim, aby v tom nebyli zase sami. Chceme, aby každý mladý člověk, který opouští brány dětského domova, měl možnost před odchodem navázat individuální lidský vztah, který bude pokračovat i po odchodu z dětského domova. Ještě v dětském domově si stanoví individuální plán, například dokončené vzdělání, výběr vhodného zaměstnání, finanční hospodaření, bydlení, kvalitní vztahy, plnění povinností vůči státu. Po odchodu z domova se společně setkávají až do naplnění tohoto plánu a především do stabilizování životní situace mladého člověka.

Protože co je v životě důležitější, než pocit, že nejste na světě úplně sami? Že se máte na koho spolehnout a obrátit? To je to, co chceme mladým předat. Průvodce není náhodný člověk z davu. Je to školený mentor, který prošel psychickou způsobilostí a jednou měsíčně dochází na profesionální supervizi.

 

Jak jste se do domova dostala vy?

Moje drogově závislá máma mě zapomněla v taxíku. Život před dětským domovem si pamatuji, ale velmi matně, musela jsem podstoupit několik terapií, abych se do života před domovem alespoň pocitově vrátila. Člověk by na tyto okamžiky nejraději zapomněl a dítě je v tomhle úžasné, že žije v přítomném okamžiku. Všechny ty špatné vzpomínky otevřeně popisuju ve své knize, byla to pro mě obrovská terapie.

Jaký teď k rodičům teď máte vztah?

Máma pro mě byla a je člověk, který dělal to nejlepší co dokázal, ale byla prostě závislá na drogách. Kdybych zůstala s ní, možná bych byla jako ona. Otec za námi celý život do domova jezdil, v mých třinácti si mě chtěl vzít domů, ale to už jsem nechtěla já, byla jsem už doma v děcáku. Ale můj bratr k němu odešel, to bylo pro mě tehdy asi nejhorší. Mám i dalších pět sourozenců, dva bratry od taťky a tři od matky, ale ty moc neznám. S tatínkem mám každým dnem lepší a lepší vztah, pracujeme na něm. Je krásné pozorovat, jak se skrze vás věci prostě mění. Mamka je pro mě vzdálenější, ale to tak bylo vždycky. Teď to už přijímám.

V dobrém vzpomínáte na své vychovatelky v dětských domovech. Měla jste v nich vzory?

Miluju je, všechny. Byly samozřejmě chvíle, kdy jsem byla naštvaná, zklamaná a nepochopená, jenže s odstupem času to člověk vnímá jinak. Vidím v nich ženy, matky, které o Vánocích trávily čas s námi a ne se svými dětmi, vidím jejich bolístky, křivdy. Mají mou největší úctu, kéž by jim byla dopřána větší péče a supervize. Nejhorší pro dítě z domova je, když ho vychovává nespokojený, nesebevědomý vychovatel, a to se bohužel v některých našich dětských domovech děje. Já měla svoji tetu Hanku, která bude navždy babička mých dětí. Dala mi víc než musela, brala si mě domů a nikdy nezapomenu na její špajzku, kde měla nutellu – bože, to byl zážitek! (smích)