Právě čtete

Dítě má právo plakat nebo se vztekat. A rodič taky

19528  
Sdílet: 

Dítě má právo plakat nebo se vztekat. A rodič taky

Výchova dětí přináší chvíle, kdy člověk neví, jak dál. Kdy volí mezi špatným a ještě horším. Často se uchyluje k tomu, co dělali jeho vlastní rodiče a nesnášel to – nebo se tomu snaží mermomocí vyhnout. Oboje je špatně, vysvětlují lektorky a psychoterapeutky z Akademie rodičovství.

14. 1. 2020 10 min. čtení Kristýna Kašpárková
Dítě má právo plakat nebo se vztekat. A rodič taky

Co přináší výchova dětí? Jak hledat prostor pro dialog a vyhnout se emočnímu vydírání? Jaké jsou výchovné trendy a proč neplatí, že je škoda každé facky, která padne vedle? I takové otázky řeší ve svých kurzech a přednáškách zakladatelky soukromé rodinné poradny Akademie rodičovství Iva Kyselá a Katka Novotná.

Potkaly se v dětském domově, kde obě pomáhaly dospívajícím dětem s přechodem do běžného života. Napadl je ještě jiný, společný projekt: „Chtěly jsme vytvořit odborné zázemí pro rodiče, aby se měli kam obrátit pro radu, když mají nějaký výchovný nebo komunikační problém.“ Kurzy a semináře nabízejí už čtvrtým rokem ve své Akademii rodičovství. Od loňského roku vzdělávají i učitele v akreditovaných kurzech. A o rodinných vztazích píšou také knihy.

Kdo a s jak starými dětmi se na vás nejčastěji obrací? Můžete popsat nejtypičtější případy, kdy rodiče potřebují odbornější pomoc s výchovou?

Katka: To se liší podle toho, jakou naši službu rodiče chtějí využít. Na kurzy a semináře už vypisujeme konkrétní témata, se kterými se potýká většina rodin. Potíže při učení, jak nastavovat hranice, jak vychovávat děti k samostatnosti a zodpovědnosti, jak na sourozenecké vztahy. Klasické trable, ale žádná dramata. Je tam přesah i k rozvoji sebevědomí dětí, ale s tím konkrétně rodiče v prvé řadě nepřichází. Pak máme poradny, tam se nejčastěji setkáváme s rodiči předškoláků, typicky v období vzdoru – od dvou let dál. Začnou se vztekat, nechtějí se oblékat či se jinak začínají prosazovat. Po relativně klidném mladším školním věku přichází do poradny rodiče puberťáků. Nejtěžší témata logicky řešíme v terapii, nejčastěji to je sebepoškozování dětí, rozvody rodičů a reakce dětí na ně, agresivita a šikana. Partnerské vztahy a osobní vyhoření.

Iva Kyselá a Katka Novotná | Foto: Tchibo Blog

U těch nejtěžších témat jistě není možné dávat nějaké obecné rady. Ale vsadím se, že každý čtenář a čtenářka ocení tip, co pomůže od scén s oblékáním a vypravováním se ven…

Iva: Na začátek si položme otázku: Kdo potřebuje, aby bylo dítě oblečené? Dítě, nebo rodič? Protože to dítě nemá potřebu oblékat se právě tehdy, když my potřebujeme. To je naše přání, my po něm něco chceme. A to je v pořádku. Ale jinými slovy: je úkolem rodiče dítě k tomu nějakým způsobem dovést, namotivovat. A teď záleží, v jaké je v tu chvíli situaci: ve stresu, spěchá někam? Unavený, ve špatné náladě? Nebo v pohodě? To pak určí i to, jak s dítětem zacházet. Většinou se děje, že se rodič dostane do nepříjemné situace s oblékáním, když sám není v pohodě. Je užitečnější se na vše připravit, počítat s tím, že se dítěti něco nebude líbit. Pokud nespěcháte, nemít ambice odejít na čas a dát dítěti prostor. Napojit se na jeho rytmus a potřeby.

Katka: Já myslím, že se to navíc začne vždycky kumulovat. Chvátáme, musíme být u doktorky a pak nás začnou napadat věci jako „to dítě to snad dělá naschvál, to snad není možný“. Ale malé děti nejsou schopné tak složitých konstrukcí jako naschválů a lží. To je jen naše interpretace, která nás dostane do nepohody, a my ji pak následně obrátíme zas na to dítě. Ono je na světě tady a teď, neví ještě, co je minulost a budoucnost, nezná čas, nepřemýšlí tak moc komplikovaně dopředu.

Popisujeme, co nefunguje, ale co tedy funguje?

Katka: Záleží na věku dítěte. U malých dětí je klíčem sebejistý rodič. Není potřeba složitých diskusí, spíše jde o dikci rodiče. Dítě z rodiče cítí vjemy, emoce, stres, nervozitu. Je třeba s tím počítat, a jakmile se rodič zklidní, zklidní se i dítě. U starších dětí naše doporučení obecně zní popsat, co vidíme a cítíme my, a říci, co potřebujeme. A nastavit hranice. „Vidím, že se ti teď nechce oblékat, ale potřebuju, abychom odešli. Oblečeš si tu bundu sám, nebo ti mám pomoci?“

Zabijákem sourozeneckých vztahů je srovnávání a hodnocení dětí mezi sebou

Je ještě nějaká situace, kterou rodiče na kurzech často potřebují probrat?

Iva: Časté téma jsou konflikty v sourozeneckých vztazích. Rodiče většinou přemýšlí tak, že by měli do hádek vstupovat a být soudcem, který rozhodne. A často jim v tom není dobře, protože si uvědomují, že ani nejde zjistit, kdo začal, proč se něco dělo. Jenže rodiče chtějí, aby děti měly hezké vztahy, tak do nich vstupují a řídí je, hlídají.

A co vy na to? Cítím z vás nesouhlas…

Iva: No oni tím většinou zařídí pravý opak. Když si starší dítě nechce hrát s mladším, my staršímu řekneme, byť hezky: „Honzíku, moudřejší ustoupí.“ A Honzík si sice nechce jít hrát, ale tím moudřejším být chce. Raději svoje pocity potlačí a poslechne nás. Jak se ale cítí?

Katka: Obecně doporučujeme do toho spíš nezasahovat, nenutit děti. To, jestli budou mít spolu hezký vztah, je jejich volba jejich, to nenařídíte. To my jsme si pořídili další dítě, ty děti si nezvolily, že budou mít sourozence. Musíme je nechat, aby si vztah vytvořily samy.

Iva: To, že budou mít naše děti spolu v dospělosti harmonické a funkční vztahy, není jejich povinnost. Je to naše přání. Nicméně pro sourozenecké vztahy je hodně podstatné rodinné prostředí. Zabijákem sourozeneckých vztahů je srovnávání a hodnocení dětí mezi sebou. Naopak oceňování a vytváření vztahu s každým dítětem zvlášť jako podporování jejich rozdílů pomůže dětem orientovat se ve vztazích.

Katka: Sourozenecký vztah je podle nás sociální laboratoř pro učení se vztahů i mezi dalšími dětmi. Děti na sourozenci zkouší – a pak zkouší i dál na spolužácích ve školce – co si dovolit, jak se chovat k ostatním.

Iva Kyselá a Katka Novotná | Foto: Tchibo Blog

A když se děti perou? Držet se zásady: zasáhnout, jen když teče krev?

Katka: Rodiče to mají tendenci řešit samozřejmě ze strachu, aby se něco nestalo. Ale kde jinde, v bezpečnějším prostředí, si to mají děti zjistit? Jak poznat, že tohle už bolí? To se učí právě v sourozeneckém vztahu. Je podstatné nastavit pravidla, aby děti věděly, kdy už rodič zasáhne. Třeba když už si opravdu ubližují, jsou velmi vulgární. Ale vždy to mít stejně.

Iva: Ještě se chci ale vrátit k poučce „nezasahovat“. Není to tak, že do toho nevstupujete nikdy. U opravdu malých dětí je rodič modelem, je užitečné do situace vstoupit, když už jsou děti bezradné, ale je třeba vstoupit do situace tak, aby se děti naučily, odkoukaly, jak vše příště řešit. Obecně je dobré, aby děti byly svědky toho, jak řeší konflikty rodiče.

Takže je dobré se před dětmi pohádat?

Katka: Když se doma rozjíždí mezi rodiči hádka, děti to napětí cítí. A když je najednou pošlete pryč, neví, jak to dopadlo. To je přece těžký. Když už se hádáme, což se zkrátka děje, musíme také dětem ukázat, že dojdeme i ke smíření, omluvě, konci hádky.

Ona to je i motivace pro rodiče, aby tu hádku jako dospělí správně vedli, ne?

Iva: Přesně, máte uložené v hlavě, že i tímhle můžete děti něco naučit. Ale často mají rodiče, kteří vyrůstali v prostředí, kde byly hádky časté, ale špatně vedené, blok hádat se před dětmi, nebo hádat se obecně. Raději ustoupí nebo konflikt zametou pod koberec.

Toxické věty podle Akademie rodičovství

  • Víš ty vůbec, kolik to stálo?
  • A co dostala Anička z diktátu?
  • Dokud budeš u nás, budeš poslouchat!
  • Podívej se, jak vypadáš.
  • Jestli nepřestaneš řvát, tak ti jednu vlepím.
  • Už máš úkoly?
  • Podívej se, to je ale hodný chlapeček.
  • Jestli budeš pokračovat, bude se na tebe teta zlobit.
  • Neřvi, vždyť to nic není.
  • Nedělej mi ostudu!
  • Opět jsi mě zklamal.

Co si nejčastěji odnášíme od vlastních rodičů jako ten špatný vzorec, který i třeba nevědomky opakujeme ve vlastní výchově? Napadají mě klasické příklady jako bití, pozice moci, podmíněná láska… Nebo můžete uvést ještě něco úplně jiného?

Katka: Kontroverzní téma je třeba to bití. Pokud jsem jako dítě dostávala na zadek hodně a bylo mi v tom nedobře, často se stává, že jako rodič bití absolutně odmítnu. Ale zároveň vlastně umím jen to, co mě naučili moji rodiče, co jsem od nich odkoukala. Dřív se systém odměn a trestů, manipulací a citového vydírání moc neřešil jako něco nevhodného, dneska jsme naopak v jiném společenském nastavení a vnímá se to jako problém.

Ale zároveň nemáme zažitý nástroj jiný a dochází k patové situaci, kdy se hrozně moc snažíme vymyslet něco odlišného. A skončíme v principu kyvadla, vychýlíme se do druhé strany extrému: „V životě nebudu doma křičet na děti, v životě se doma nebudu hádat, nikdy je neuhodím.“ Začneme přemýšlet příliš černobíle. A ve chvíli, kdy se dostaneme do nějaké extrémně náročné situace, vrátíme se na tom kyvadle zpět. Dítě stejně ze zoufalství uhodíme a pak je nám to líto.

Iva Kyselá a Katka Novotná | Foto: Tchibo Blog

A když už nám ty nervy v hádce s dítětem ujedou, křičíme či ho uhodíme a mrzí nás to v podstatě okamžitě – co s tím?

Katka: Omluvit se. Uznat chybu. Pokud se rodič pohybuje v extrémech – moc hodný, nebo moc přísný, je to pro dětí náročné. Cesta z černobílého výchovného přístupu ven vede někudy uprostřed. Výchovné vzorce, které jsme se jako děti naučili od svých rodičů, nevygumujeme, ty nám zůstanou. Pomoct si ale můžeme sebereflexí. Uvědomit si, jakého člověka chceme ze svého dítěte vychovat a zda nám zvolený přístup pomůže.

Iva: Rodič je v každé chvíli vzorem dítěti, dítě vnímá více činy než slova. Spokojený člověk, který žije svůj spokojený život, totéž nabízí svému dítěti. Naše kurzy jsou hodně postavené na tom, aby rodiče věděli, koho chtějí vychovávat. Pomáháme jim sladit jejich výchovný přístup s jejich cíli. Nemusí to být pro ně ani náročné, nemusí na sobě nějak „hodně pracovat“, stačí pozvat dítě do svého života, prožívat ho s ním.

Mezi sobectvím a sebeobětováním je respekt vůči sobě i dítěti

Znamená to, aby člověk myslel sobečtěji víc na sebe? Taková ta poučka – „spokojená matka, spokojené dítě?“

Katka: A teď jste nám prakticky ukázala to zhoupnutí na kyvadle do špatného extrému! Neznamená. Navrhujete: Buď budu sobec, nebo se budu obětovat dítěti. My z naší generace právě často vyrůstali v modelu: „Tak se rozděl, přece se musíš dělit, nikdo tě nebude mít rád, budeš ošklivá holčička, když budeš sobec.“ A dneska proti té sebeoběti, v níž nám není dobře, bojujeme extrémem: „Budu tedy sobec, budu více myslet na sebe.“

Teď co s tím?

Iva: Co je mezi sobectvím a sebeobětováním? Respekt vůči sobě i dítěti. Přemýšlení o potřebách všech. Starání se o sebe. To, že se o sebe starám, neznamená, že jsem sobec. Větu spokojená máma, spokojené dítě vnímám tak, že „existuje možnost, kdy budeme spokojení oba současně, ne chvíli já a chvíli ty“. A pozor, klidně si můžeme říct i „Dneska jsem se pro děti obětovala a je to moje vědomá volba, chci to.“ Ale vědomě, reflektujeme, co děláme a proč.

Iva Kyselá a Katka Novotná | Foto: Tchibo Blog

Existuje vůbec bezchybný rodič?

Katka: Vy jste bezchybná?

Rozhodně ne! Známý psycholog mě utěšil tím, že to je dobře, že to by byla pro moje dítě beztak tragédie.

Iva: Nejsme stroje, dokonalí nikdy nebudeme ani my, ani naše děti. Když mi ujedou nervy a zařvu na dítě, tak se mu omluvím a nabídnu model toho, že můžu jako rodič někde selhat, pokazit to, ale umím to napravit. Nejsem dokonalá, ale umím si poradit. To si má dítě odnést. Společnost je postavená na výkonu, ale v tom se hrozně blbě žije.

Mám pocit, že jakmile se (především) z ženy stane matka, jakoby ji neustále někdo hodnotil: co by měla dělat jinak, lépe, co „si za nás teda děti nemohly dovolit“. Jak se k přehnaně kritickým komentářům postavit? A proč si to vlastně navzájem děláme? Je v tom závist, nepřejícnost, hojení si vlastních rodičovských traumat?

Katka: Já v tom paradoxně vidím vlastně dobrou snahu toho cizího člověka pomoct. Vidí cizí dítě, jak se někde vzteká na zemi, což je snad nejčastější adrenalinová rodičovská situace u menších dětí. A už je takový národní sport „pojďme se podívat, co ta matka udělá“. Matka je úplně hotová, neví kudy kam a mezitím přijde radit nějaká cizí paní. A radí přes dítě, mluví na něj, ale vlastně cílí na matku: „Ty dostaneš asi na zadek, to přece nebudeš mamince dělat takovou ostudu.“ Chce zachránit celou situaci, ale hrozně nešikovně. Já věřím, že to dělá v dobré víře, jen neví jak jinak.

A co je lepší řešení?

Iva: Když se dítě vzteká, ale my mu začneme říkat „nebreč“, vůbec jsme se nepřipojili na jeho emoci, na to, co prožívá. Nevyřešíme to tak, jak by potřebovalo samo. A stejný princip je i s maminkou. Když přijde ta cizí paní, měla by se napojit na ni, zeptat se třeba, co potřebuje, co by jí pomohlo, ale hlavně: zda pomoc vůbec chce. Vrátit otěže situace do jejích rukou a nebrat jí je bez svolení. Respektovat ji.

Katka: A to samé má matka udělat i tomu vztekajícímu se dítěti. Uznat jeho emoce a zeptat se, jak mu lze pomoct. A je důležité oddělit emoce od chování. Že se dítě vzteká nebo pláče, na to má přece vždycky právo, ale že u toho kope do dveří, nebo dokonce do mě, to už nejde, tam už vede hranice.

Iva Kyselá


Narodila se v roce 1966 ve Vítkově. Vystudovala střední pedagogickou školu, Systemické koučování a poradenství, Systemickou terapii, Systemickou supervizi v Institutu systemických studií v Praze. Má devatenáct let pedagogické praxe, patnáct let provozuje poradenství a terapie. Je autorkou projektu pro dospívající z dětských domovů Koučování k samostatnosti a spoluautorkou Akademie rodičovství. Má dvě děti (17 a 25 let).

Kateřina Novotná


Narodila se roku 1978 v Praze. Vystudovala PEF ČZU v Praze, má tříletý systemický výcvik koučování a poradenství, dvouletý výcvik systemické supervize v ISS a pětiletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik umění terapie. Spoluautorka projektu Akademie rodičovství se živí jako rodinný poradce a systemický rodinný supervizor. Je členkou České systemické společnosti a poradkyní při občanském spolku Ve spojení sdružujícím dětské domovy. Má dvě děti (7 a 10 let).

Čtěte také

Vánoce v dětském domově byly krásné. Ale víc než dárky jsme potřebovali city
Vánoce v dětském domově byly krásné. Ale…4173
Co všechno patří do příprav k porodu?
Co všechno patří do příprav k porodu?…2790
Jak se připravit na porod? Základ je odbourat strach
Jak se připravit na porod? Základ je odb…11137
Další články