Psí pěstounka: vy pomůžete zablešenému voříškovi, on vám to tisíckrát vrátí

Co máte na pejscích nejraději?

Že nikdy nepřestávají věřit. Máte před sebou stvoření, kterému někdo každý den ubližoval, nestaral se o něj, nedával mu jíst, nechal ho měsíce uvázaného na řetězu. Ale vy vidíte, jak se den po dni zlepšuje a začíná opět věřit lidem.

Máte vlastního psa, nebo vám „stačí“ ti, kterým hledáte páníčky?

Teď mám čtyři své „osobní“ pejsky – dva anglické bulteriéry a dva malé křížence. Ale i tyto čtyři chlupáče už jsem zachránila z nevhodných podmínek a vím, že teď žijí díky mně. Skoro před rokem mi odešla moje fena Vendulka, kterou jsem měla 13 let, byly jsme spolu od jejího prvního dne na světě, a tu jsem brala úplně jinak.

V čem se ten odlišný vztah projevoval?

Ostatním psům jsem byla schopna píchat injekce, dávat kapačky, a když se nedalo nic dělat, tak jsem je nechala uspat, aby se netrápili. U Vendy to byl naprostý opak, byla jsem hysterická, i když jí jen stříhali drápy. Dnes už vím, že si žádného dalšího „osobního“ psa nepořídím, protože je pořád strašně moc těch, kteří potřebují pomoct.

Jak obvykle vypadá pes, který se k vám dostane?

Pejsci většinou přicházejí z velmi špatných podmínek. Dlouho žijí bez styku s člověkem. Pokud tam ten kontakt je, bývá většinou negativní. Psi často postrádají hygienické návyky, neumí chodit na vodítku, ze strachu mohou být agresivní, leckdy trpí i separační úzkostí.

V čem vidíte nejzásadnější rozdíl mezi dočaskou a útulky?

V útulcích je klidně i sto psů, o které se stará pár lidí, kteří jim zajistí jídlo, vyvenčení, základní péči. Nemají ale čas pejsky socializovat a zjistit, jestli se snesou s jiným parťákem, kočkou, babičkou, nebo čeho se bojí. Pokud tohle majitel neví, často končí adoptovaný pejsek znovu v útulku. Zatímco my psa poznáváme celkem důkladně i několik měsíců, snažíme se ho socializovat a připravit na to, že bude mít nového páníčka, který ho bude mít rád. A páníčky vyloženě vybíráme.

Spálila jste se někdy s umístěním psa k lidem?

Hned několikrát, nejčastěji když jsem dostala doporučení od někoho známého. Říkali: „To je můj nejlepší kamarád, je úplně super a pes se tam bude mít jako v ráji!“ Jenže z 50 procent to byl průšvih, protože jsem přestala být ve střehu a neprověřovala jsem je tak, jak jsem zvyklá. Další riskantní skupinou jsou rodiny s hodně malými dětmi, kde se vše točí kolem dětí, takže na výchovu a socializaci psa už není dostatek času. Proto vybíráme většinou zajištěné lidi, s dětmi kolem sedmi let, ideálně s vlastním bydlením. Eliminujeme tím riziko rozchodu, rozvodu, stěhování, alergií u dětí a další. I tak občas nevybereme dobře a pejsek se nám z adopce vrátí.

Vzpomenete si na prvního psa, který přišel k vám do péče?

Samozřejmě, asi roční anglický bulteriér Atos, měl skončit na psích zápasech… Bylo s ním hodně práce a vyžadovalo hodně trpělivosti z něj udělat normálního psa. Velmi se bál a útočil ze strachu. Nakonec u nás zůstal a dodnes žije s mojí sestrou. Po Atosovi přišli další pejsci Butch a Gucci, kříženci Filip a Marta a nakonec středoasijský pastevecký pes Badzaj.

Ty všechny jste měla doma najednou?

Neměla jsem na to je dát někomu dál. Při čísle 8 jsem si řekla, že takhle to dál nejde, nemůžu si je všechny nechat. Založila jsem spolek a začala jsem aktivně pomáhat psům z nouze do nových domovů, ne jen ke mně na gauč. I k tomu musí každý dočaskář dospět. Znám hodně lidí, kteří si vezmou jednoho psa do dočasky a už ho nejsou schopni poslat dál. Je to přirozené a naprosto to chápu – pes, kterému jednou pomůžete z nouze, vás bude strašně milovat a hodně dočaskářu má pocit, že když ho dají „dál“, tak ho zase zradí. I proto ne každý může být dočaskářem.

Na co se má člověk připravit, když si bere psa do dočasky?

Je toho spousta – psi mohou štěkat v nepřítomnosti majitele, kousat věci, demolovat zařízení bytu či domu. V krajních případech si i sami ubližují. Plaší psi zase umí zmizet během vteřiny. Základ je spousta trpělivosti.

Jaký by měl dočaskář být?

Dočaskáře nesmí rozhodit pár zničených bot nebo počuraných koberců. Musíte se umět vcítit do psa, který nikdy nic pěkného nezažil. Nenaučí se vše za 14 dní a nezačne důvěřovat lidem, kteří ho doteď jen zklamávali.

Jak jste se vy o psy začala starat?

Asi před osmi lety jsme se přestěhovali do prostorného rodinného domu. Nejdříve jsem fungovala jako dočasná péče a pracovala pro různé organizace. Zaregistrovala jsem se do internetové databáze, a když nějaký pes potřeboval najít přechodný domov, vzali jsme si ho.

Co bylo dál?

Časem jsem zjistila, že ne vždy souhlasím s podmínkami některých spolků. Proto jsem založila organizaci Tlapky na cestě a rozhodla se pomáhat víc, protože mě to naplňuje, dělá šťastnou a dává to mému životu smysl. Tak jsme předělali většinu domu na pokojíčky pro psy a začali jsme pomáhat zhruba 20–30 pejskům.

Co obnáší vaše práce teď?

Ocitla jsem se ve fázi, kdy já hledám „dočasné majitele“. Ale i po pěti letech působení máme dočaskářů málo. Na druhou stranu jsou dokonale prověření a dlouhodobě s nimi spolupracuji. Vím, že mají svatou trpělivost a že tato činnost je pro ně svým způsobem poslání.

Proč jich není víc?

Asi to bude i financemi. Náš spolek hradí dočaskářům veterinární péči a krmivo, ale pokud pejsek zničí sedačku, vyhrabe díru do zdi, zničí muškáty nebo dokonce sousedské vztahy, to vám nikdo nezaplatí.

Vídáte psy, které najdou své konečné páníčky?

Adoptované pejsky vídáme na srazech, píšeme si s páníčky přes sociální sítě. A když nějakého adopťáka vidím, většinou dělá, že mě nezná. Ale mě to vlastně svým způsobem těší, protože si na výběru nových rodin dáváme opravdu záležet a prioritou je, aby šel pejsek do lepšího prostředí a podmínek, než mu můžeme nabídnout my.

Chtěla byste dělat jinou práci?

Říkám si, že kdyby to bylo jednoduché, dělal by to každý. A vím, že se mi to tisíckrát vrátí. Ze začátku máte pocit, že pomáháte psovi, na kterém už nikomu nezáleží. Lidé si vás dobírají, že stejně nezachráníte všechny. Ale pak zjistíte, že stejně jako vy pomáháte tomu zablešenému nechtěnému vořechovi, on pomáhá vám. Je to prudce návykové a nikdy bych neměnila.