Právě čtete

Nejtěžší je připustit si smrtelnost blízkých

26471  
Sdílet: 

Nejtěžší je připustit si smrtelnost blízkých

Smrt je u nás pořád trochu tabu. Neumíme o ní mluvit, neumíme se s ní vypořádat. Otázky, které s koncem života souvisí, řešíme, až když to přijde… A vůbec nemusí jít o nás, ale třeba o naše nejbližší. Marie Svatošová, zakladatelka českého hospicového hnutí, se tohle snaží už desítky let změnit.

27. 10. 2018 8 min. čtení Kristýna Kašpárková
Nejtěžší je připustit si smrtelnost blízkých

Marie Svatošová opustila kariéru praktické lékařky a začala – zprvu vlastně ilegálně – pečovat o umírající. A taky o ty, kterým blízcí umírali.

Z umírání se stalo po revoluci vaše životní téma, předtím jste působila jako praktická lékařka. Jak se to stalo?

Po maturitě na zdravotnické škole jsem rok pracovala na neurochirurgii v Hradci Králové jako sestra. Z téhle zkušenosti – možnosti profesní dráhu začít od píky – těžím dodnes, a věřím, že z ní později, když už jsem byla praktickou lékařkou, profitovali i moji pacienti. Často jsem se setkávala s rodinami ochotnými svým blízkým doma dosloužit, ale z různých důvodů na to ti lidé sami nestačili. Ke konci totality jsem se v samizdatu Salus dočetla o hospicích ve Velké Británii. Úžasný model, zohledňující nejen všechny potřeby smrtelně nemocného (tělesné, duševní, sociální i duchovní), ale i potřeby jeho blízkých. S chutí bych se do toho hned pustila, ale nešlo to, stát měl ve zdravotnictví monopol.

Po revoluci už to šlo…

S příchodem svobody, ne všemi z nás dobře chápané, mi v hlavě zvonilo jako na poplach, že jednou může někdo přijít s nápadem uzákonění eutanazie, a místo aby mým nemocným solidně dosloužil, bude se jich chtít zbavovat. To byl můj druhý pádný motiv opustit vlastní praktickou ordinaci a pustit se do boje za práva smrtelně nemocných. V lednu 1990 jsem nastoupila na ústředí Charity a s rizikem, že mě za to zavřou, rozjela službu, kterou bychom dnes nazvali domácím hospicem. Po roce této ilegální činnosti – stát měl stále ten monopol – jsem se šla přiznat ministru zdravotnictví Klenerovi a požádala ho o povolení experimentu. Vyhověl a poskytl nám i první dotaci. Na jaře 1993 už těchto středisek Charitní ošetřovatelské služby bylo v Čechách a na Moravě jednačtyřicet a jasně se ukázalo, že potřebujeme i lůžkovou formu hospicové péče. V té době jsem pro to v ústředí Charity nenašla pochopení, tak jsem si založila občanské sdružení Ecce homo, spojila síly s hradeckou Charitou a na konci roku 1995 jsme otevřeli Hospic Anežky České. Na jednom malém vzorku jsme chtěli ukázat, že když se chce, všechno jde.

Umírání už není takové tabu jako před pětadvaceti lety.

Povedlo se?

Povedlo. Dnes už má alespoň jeden lůžkový hospic každý kraj, tedy kromě Vysočiny. Celkem jich je osmnáct.

První hospic jste otevřela v roce 1995. Jak se od té doby u nás posunulo vnímání smrti a péče o umírající?

Umírání už není takové tabu jako před pětadvaceti lety. Velkou zásluhu na tom mají média, ale největší – možná vás to překvapí – mají pozůstalí po našich pacientech. Udělali s hospicovou péčí osobní zkušenost a ve svém okolí o ní svědčí, nemlčí. U cíle ještě nejsme, ale taky už nejsme na začátku. Mluvit o smrti v obecné rovině, ve smyslu „každý tam jednou musí“, většině lidí už dnes problémy nedělá. Těžší je připustit si svou vlastní smrtelnost, a často ještě těžší bývá připustit si smrtelnost svých blízkých.

Statistiky jsou neúprosné: nejčastěji se v Česku stále umírá v nemocnici a v osamění, ale díkybohu už je větší povědomí právě o hospicích, nebo dokonce o domácích hospicích. Jak se stavíte k té poslední zmíněné službě?

Domácí forma hospicové péče je nejpřirozenější a nejchtěnější, proto jsem od ní začínala. Jenže není pro každého. Podmínkou je, že se alespoň jeden člen rodiny zaváže zajistit nepřetržitý dohled u pacienta. Pro příklad nemusím chodit daleko. Jsem bezdětná vdova. Po kom mohu chtít, aby na sebe vzal závazek postarat se o mne? Nebo další příklad: Rodina pečuje, ale když to trvá dlouho, mohou dojít síly. Nebo pečující sám onemocní. Obě formy – domácí i lůžková – jsou stejně důležité. Vzájemně se nevylučují, ale doplňují.

Dá se vlastně připravit na vlastní smrt? A dá se připravit na odchod blízkých?

Protože nevíme, kdy smrt přijde, je nutno být na ni připraven kdykoli, nejen ve stáří. Předpokladem je, že si smrtelnost, svoji i svých blízkých, připustím. To nejhloupější, co člověk v této věci může udělat, je „pštrosí politika“. Strčit hlavu do písku. Říká se „jaký život, taková smrt“. Neplatí to vždycky, ale často ano. Smrt k životu zákonitě patří, a život je především o vztazích. Proto radím přijmout svou smrtelnost jako fakt a investovat do vztahů.

Jaké jsou z vašich zkušeností nejčastější nebo nečekané starosti, které umírání blízkých přináší a lidi zastihnou nepřipravené?

Někdy převažují starosti hmotné, jindy problémy organizační – jak to všechno stihnout, zvládnout, zkoordinovat, strach, co bude potom. Je rozdíl, jde-li o smrt očekávanou, nebo náhlou. Je rozdíl, umírá-li živitel rodiny, mladý člověk, neřkuli dítě, anebo senior, spokojený s prožitým životem a na smrt hezky připravený. Pokud se rodina až dosud tématu smrti vyhýbala, může ji nepříjemně zaskočit nejistota ohledně přání zesnulého, zda spočinout v hrobě, nebo v urně. I o tom je třeba mluvit včas.

Další těžká a samostatná kapitola je téma umírání a děti. Jak se o smrti bavit s dětmi? Je dobré je s ní seznámit, když někdo třeba v rodině umírá?

Doporučuji i malé děti brát s sebou na hřbitov, nechat je zapálit svíčku, odnést zvadlé květiny. Občas je vzít i na pohřeb cizího člověka. To je emočně nezatíží a zvyknou si, že smrt k životu patří. Nastane-li taková situace v rodině, mluvme s dětmi šetrně, ale pravdivě. Hlavně je nevylučujme pod záminkou, že tomu ještě nerozumí. Mnoho dospělých si mi stěžuje, že tuhle křivdu na nich kdysi rodina spáchala a jak těžko to nesli.

Slyšela jsem nedávno jednu silnou větu, kterou řekla psycholožka z hospice kamarádce: „Pamatuj, maminka neumírá, maminka žije s nevyléčitelnou nemocí.“ Samotnou mě překvapilo, jak taková věta může pomoci změnit vnímání celé situace. Měla byste nějakou podobně podpůrnou větu, říkáte něco podobného pacientům nebo jejich blízkým?

To je moc hezké a hlavně pravdivé. Já mám metodu „klika a rohožka“. Nikdy nemohu vědět, co zrovna nemocný potřebuje slyšet a kam stočí hovor. Proto nevpadnu do jeho pokoje rovnou z ulice, ale chvilku postojím na rohožce, podržím kliku v ruce a nabídnu se do služeb: „Pane Bože, jestli chceš, abych tam šla a něco mu řekla, tak mi řekni co, a já mu to řeknu.“ No a pak mě buď něco napadne a řeknu to, nebo nenapadne a v tom případě mlčím. Ono to mlčení má v těchto situacích taky svůj význam.

Pomáhá vám vaše profese při osobním setkání se smrtí, třeba u vlastních členů rodiny?

V nejbližší rodině jsem zažila jak úmrtí náhlá, včetně dvou tragických autonehod mladých lidí, tak i umírání na rakovinu. Ve všech těch případech mi ze všeho nejvíc pomohla skutečnost, že svůj život prožívám ve spojení s Bohem. Jsem praktikující křesťan. Co to pro mne, a potažmo pro mé pacienty znamená v praxi, o tom jsem se detailněji rozepsala v knize rozhovorů, která zrovna vychází. Aleš Palán v ní ze mě vytáhl i to, co jsem původně zveřejňovat nechtěla. Tento autor úspěšné knihy o šumavských samotářích mě roky uháněl o knižní rozhovor, až jsem podlehla. Vyšel v rámci Velkého knižního čtvrtku 18. října s názvem Neboj se vrátit domů. Pojala jsem ji jako odkaz, protože si ve svých 76 letech uvědomuji, že už další knihu nenapíšu. Doufám, že mě přežije a ještě někomu poslouží.

A jak vlastně vnímáte smrt, je to rutina? Někdo potřebuje k jejímu zpracování určitý cynismus, jiný má víru…

Tuhle práci nemůže dělat každý. Všichni jsme do vínku dostali nějaké hřivny, každý jiné. Ty jsou určeny ke službě druhým. Já bych například propadla u maturity z matematiky, ale u nemocných a umírajících se cítím potřebně. Kdykoli se mi podaří pomoci nemocnému, aby umřel dobře a šťastně, zažívám radost, která není z tohoto světa. Ta mě nabíjí. A v té knize rozhovorů je i kapitola věnovaná mému dlouholetému zpovědníkovi, který mě, než ho dva kluci brutálně zavraždili, spolehlivě před syndromem vyhoření ochránil.

Jak byste si přála zemřít sama?

V tom mám naprosto jasno. Dobře a šťastně, to znamená smířena s Bohem a s lidmi, tak, aby moji blízcí zažili onu radost, která není z tohoto světa.

MUDr. Marie Svatošová (20. 11. 1942)


Česká lékařka, spisovatelka a publicistka je zakladatelkou a vůdčí osobností českého hospicového hnutí. Založila občanské sdružení Ecce homo – Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí (1993). V roce 1995 otevřela první hospic v ČR v Červeném Kostelci. Napsala řadu knížek, čtenářsky nejúspěšnější je její publikace Hospice a umění doprovázet, která vyšla už popáté. Nyní s ní vychází i bilanční kniha rozhovorů, které s ní vedl Aleš Palán, jmenuje se Neboj se vrátit domů.

Čtěte také

Další články