Bolelo ji kojení. Dnes i kvůli tomu radí ostatním.

Když se vám syn narodil a kojení nešlo, nikdo vám s tím v porodnici neporadil?

Po porodu mi syna sebraly sestřičky, a když mi ho později přinesly na kojení, nevěděla jsem, jak na to. A velmi mě to bolelo. Ale řekly, že to tak má být. Chtěla jsem poradit od lékařů i sester v nemocnici, potom od pediatričky, gynekologa. Ale bolest se po jejich radách jen zhoršovala. Ani máma a kamarádky neuměly poradit. Nakonec jsem na internetu našla laktační poradkyni z občanského sdružení Mamila a pozvala si ji domů. Přišla a zachránila mě.

Kojení není „jen“ pití mléka.

Jak?

Naučila mě zkrátka kojit bezbolestně, základ je asymetrické přisátí (viz box). Ukázala mi taky, jak poznám, že syn pije dost – tedy sledovat bradičku. A doporučila webovou stránku Mamily, kde se dočtu další tipy. A já si to četla a postupně zjišťovala, že kojení není „jen“ pití mléka.

A pak se stala laktační poradkyně z vás…

Postupně se mě kamarádky, členové rodiny, ale i cizí lidé, kteří mě viděli kojit, ptali na různé věci. Radila jsem, co jsem věděla, ale samotné mi to nestačilo. Tak jsem se před pěti lety přihlásila na kurz sdružení Mamila. Je to sto hodin teorie i praxe a následné písemné a ústní zkoušky a komunikační trénink. Certifikát laktační poradkyně se navíc obnovuje každý rok.

Co všechno tedy laktační poradkyně umí a pro maminky dělá?

Úplně nejčastěji řešíme bolestivé bradavky a děti, které se nepřisávají nebo nepřibírají. Poradkyně nicméně připravují ženy na kojení už v těhotenství, třeba skrze různé předporodní kurzy. Organizujeme i podpůrné skupiny pro kojící ženy. Ženám pomáháme s otázkami kolem kojení, ale i spaní či nošení dětí, pláče miminek. A také radíme ženám, které jsou už z kojení unavené, mají chuť to vzdát. V občanském sdružení pracuje mnoho odborníků – od lékařů přes zdravotní sestry – kteří umí poradit v různých, často i neobvyklých situacích. V Česku, na Slovensku i v zahraničí.

Co radíte těm unaveným?

Nejdřív je potřeba si říct, proč jsou unavené. V naší společnosti není dlouhodobé kojení do samoodstavení běžné. Ženy bývají unavené kolem jednoho nebo dvou let dítěte. Když se jich zeptám, z čeho konkrétně, vyjmenovávají s kojením nesouvisející věci: sociální izolaci, monotónnost života s malým dítětem, nedostatek ocenění. Nedostatek pomoci od rodiny, málo prostoru pro seberealizaci. A v neposlední řadě, že ženám jejich okolí čím dál častěji radí, aby už odstavily a že si za únavu můžou samy. To musíme změnit.

V diskuzích – třeba na sociálních sítích – se často opakuje, že dřív bylo kojení přirozené, zatímco dnes se ho ženy musí učit…

Kojení je přirozené, mělo by být velmi lehké. Ale to neznamená, že to platí automaticky pro všechny ženy. Přirozenost rozbíjí třeba to, že tu máme celou generaci žen, které nekojily a nebyly kojené. Neviděly kojit nikoho jiného. A babičky jim neporadí, nebo jim poradí lahev s umělým mlékem. Ztratila se kontinuita zručnosti. Naopak je tu velká propagace umělého mléka, všude, v časopisech, na internetu, v televizi. Také porody ovlivňují, jak snadno se ženě bude začínat s kojením. Dnes máme třeba hodně císařských řezů, které to komplikují. No a pak existuje spousta protichůdných informací o kojení, například každá sestra v nemocnici poradí něco jiného a ženy nevědí, co s tím. To jsem sama zažila. Ženy se dnes zkrátka musí učit, jak řešit problémy s kojením a jak jim předejít.

Není paradoxně to, že se z kojení dělá velké téma, někdy kontraproduktivní? Nenervujeme budoucí matky předem?

Existuje skupina žen, pro které je kojení přirozeně snadné. Tak by to mělo být. Ale hodně žen naopak zažije zklamání, myslely, že je kojení přirozené a půjde to samo, a pak je překvapí, co je po porodu potká. Děsná bolest bradavek. Dítě se nepřisává. Dozvědí se od personálu porodnice, že mají zdravotní problém, že nemůžou kojit. Přitom třeba dítě nemají celé hodiny nebo dokonce dny po porodu u sebe, to se pak není čemu divit, pro začátek kojení je nesmírně důležitý kontakt s miminkem kůže na kůži hned po porodu. V nemocnici jim pak vnutí umělé mléko místo toho, aby s kojením pomohli. Nebo každý radí něco jiného. Mám klientky, které dokonce slyšely, že by se měly víc snažit. Anebo že se mají hodit psychicky do pořádku a vše půjde samo. Všichni takoví rádci vůbec netuší, s čím taková žena bojuje, popírají její zkušenost nebo bolest. Nedokážou jí poradit a ona má pocit, že selhala. Kojení se dneska tak řeší proto, že současná realita je taková, že většina žen před porodem kojit chce, a navzdory tomu skončí tak, že kojí jen krátce. To je třeba řešit a napravit.

A jaké jsou tedy nejčastější problémy klientek? Lze jim předejít?

Mnoha se předejít dá. Často slýchávám, že je důležité, aby byla spokojená maminka, a pak je spokojené i miminko, ale to se říkává i v souvislosti s nekojením, a přitom by stačilo ženě pomoci, aby odstranila problémy s kojením. Klíčový je porod, jeho průběh kojení hodně ovlivní. Další „preventivní“ věc je včasný kontakt kůže na kůži. I to, že miminko má šanci se hned po narození plazit k prsu a samo se přisát, je důležité. Už při prvním přisátí by měly ženy dostat povzbuzení a první radu, jak poznat správné přisátí a že dítě dost pije. Důležité je i dávat pozor na věci, o kterých se ví, že kojení mohou zkomplikovat: dudlík, kojenecká lahev, kloboučky na bradavky. Později klientky často řeší také to, že už dokrmují umělým mlékem, ale chtěly by zase kojit výlučně. I s tím umíme pomoci.

Mezi lidmi panuje mýtus, že kojení buď jde, nebo ne. Přitom mezi těmito dvěma možnostmi je mnoho jiných podob kojení. A vždy má smysl kojení zkoušet.

Vidíte nějaké změny u maminek za posledních pár let, kdy jim radíte?

Obrovské. Díky Mamile na Slovensku kojí dlouhodobě mnohem víc žen, dřív si třeba myslely, že v roce dítěte se musí skončit. Dnes už je o dost větší povědomí o samoodstavení. Navíc už dnes ženy mají informace o tzv. bondingu, prvním kontaktu kůže na kůži, a v porodnicích si o něj říkají.

To znamená, že si dítě samo řekne, když už nechce pít? A jak rozlišit samoodstavení a třeba krátkodobé odmítání kvůli růstu zubů?

Samoodstavení je přirozené chování dítěte, kterému je víc než zhruba dva a půl roku. Pokud odmítá kojení dřív, nejde o samoodstavení, ale neřešený problém s kojením. Samoodstavení má různé podoby, některé děti se kojí třeba jednou za den a pak samy přestanou. Tak jsem to zažila se starším synem.

Co pro vás byl nejtěžší okamžik v dosavadní praxi?

Nejtěžší bývá, když mi ženy vyprávějí, jak před porodem hodně chtěly kojit, a co všechno se pak dozvěděly v porodnici. Že nemají dobré bradavky, že z takových prsů nikdy kojit nebudou – oboje není pravda, kojit lze z jakéhokoli prsu (tvar bradavky a velikost dvorce neurčuje, kolik bude maminka mít mléka). Takové příběhy ženy píšou právě i na web Mamily.

Neříkám, že by ženy nikdy nedostaly dobrou radu i v nemocnici nebo jinde. To, co jim kdo řekne, bývá nejednotné, a maminky pak neví, komu věřit. Mezi lidmi panuje mýtus, že kojení buď jde, nebo ne. Přitom mezi těmito dvěma možnostmi je mnoho jiných podob kojení. A vždy má smysl kojení zkoušet. A taky bychom měli odložit rivalitu a pracovat na tom, aby na prvním místě byla žena a miminko.

Těžké je taky pomáhat maminkám, které nemají podporu v okolí. Proto je dobré, aby při konzultaci s námi byl i tatínek, babička… Vidí, že to najednou funguje.