Jak jsem se v 37 přihlásila na Spartan Race a dala to

Bylo mi 37, měla jsem pětiletého syna, se kterým jsem byla sama, vedla jsem firmu a měla pocit, že nic nezvládám…

A tak přišel můj první Spartan

Možná to byla krize středního věku, možná jenom podvědomá chuť najít něco, čím sama sobě dokážu nemožné, každopádně když jsem na Facebooku viděla, že se jeden z mých známých zapsal na Spartan Race, přihlásila jsem se taky.

V té době jsem tak nějak začínala běhat, abych ze sebe dostala stres. Z dvoukilometrových tras to šlo překvapivě rychle až na 5 kilometrů (po pár vyběhnutích to jde prakticky každému, kdo nemá nějaký vážný zdravotní problém), tak jsem přesvědčila sebe samu, že přece 5+ km a pár překážek k tomu zvládnu. Na trénink nebyl moc čas, tak jsem na svůj první závod odjela s tím, že do toho skočím po hlavě a vyzkouším si, jaké to je.

Před prvním závodem jsem se kamarádů, co už měli odběhnuto, zeptala na nějaké tipy. Trochu mě znejistěla jejich odpověď: „Pořádně si zavaž boty, ať o ně nepřijdeš.“ Pár minut po startu jsem tu radu pochopila – v prvním bahně už tenisky pár lidí lovilo…

Můj první závod měl 18 překážek. Některé jsem zvládla levou zadní, u některých mi pomohly rady kamarádů před závodem. Moc doporučuju se o Spartanu s někým, kdo už běžel, pobavit – ušetří vám to dost sil. U těch zbylých překážek jsem se trápila pěkně dlouho, než jsem si přiznala, že je opravdu nepřekonám, a šla místo nich dělat 30 angličáků. Prvních pár sérií bylo docela v pohodě. Ale až budete dělat svůj 105. angličák, věřte, že si budete pěkně nadávat za to, že jste netrénovali víc.

Celý závod pro mě byl jedna velká horská dráha emocí a posouvání fyzických i psychických hranic. Běžet je jedna věc, podlézat, přelézat, podlézat… je věc druhá. K tomu šplh na laně, překonávání zdí vysokých 4 metry, ručkování, plazení se pod ostnatým drátem v bahně, nošení pytlů s pískem nebo hod oštěpem a další disciplíny.

O rok později: neuvěřitelný druhý závod i se synem

Den před odjezdem na druhý závod mi „bouchlo“ hlídání syna a já volala kamarádům, že pardon, nemůžu s nimi jet. Odpověď? Vezmi ho taky, přihlásíme ho na dětského Spartana. Prokymu tehdy bylo šest. :-)

Na mém startu mi došlo, že abych stihla ten jeho, mám dost omezený čas. Byl začátek května, pěkná kosa, a nás hned na začátku závodu nahnali do ledové vody, až po krk – to moji morálku na začátku závodu zrovna nezvedlo. Ale měla jsem před očima svého milovaného malého kluka, kterého přece nemůžu zklamat a nestihnout jeho start. A to byl můj hnací motor po celý závod. Jeho start jsem stihla a se svým časem jsem se dostala do první stovky žen!

Do první stovky žen z počtu 1 700. A člověk si uvědomí, jak moc záleží na vaší hlavě. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli je překážka těžká, nebo ne. Jestli na ni mám, nebo budu muset dělat angličáky. Šla jsem do všeho naplno, moc nepřemýšlela, jestli to zvládnu nebo jestli to bude bolet. I těch 120 angličáků, kterými jsem se během závodu „odměnila“, mi tentokrát nepřišlo tak hrozných. Prostě jsem jen věřila, že ten start stihnu.

Od té doby jsem makat nepřestala, úplně mě to pohltilo. Začala jsem pravidelně cvičit jógu, chodit na hory a uběhla už několik půlmaratonů (21 km). Jde to prostě i kolem čtyřicítky a později, věřte mi. :-) Nikdy není pozdě, jde jen o to to zkusit. A nezáleží na tom, jestli je vám 25, 40 nebo 50. Nezáleží na výsledku. Spartan Race je zážitek, který stojí za to si dopřát :-)

Proč to všechno dělám?

Věta „To pochopíš v cíli“, kterou jsem slyšela na úplném začátku, je naprosto trefná. V momentě, kdy přeskočíte v cíli oheň a máte to za sebou, jste vyčerpaní a šíleně zabahnění, ale na krk dostanete medaili „finisher“, vám dojde, co všechno jste právě zvládli, a pochopíte, o čem je tenhle závod.

Je to o adrenalinu. Posouvání svých limitů. O vaší hlavě – protože to, jestli to zvládnete, nebo ne, je jenom tam. Pokud si chcete dokázat, že něco zvládnete, běžte na Spartan. Nezabije vás to, ani pokud předtím moc netrénujete (i když s tréninkem je to samozřejmě lepší; vzpomeňte si na ty moje angličáky). Na konci budete špinaví, úplně hotoví, sáhnete si na dno – ale velmi pravděpodobně TO DÁTE.

Spartan pro mě znamená neuvěřitelnou atmosféru, solidaritu (protože si závodníci navzájem na překážkách pomáhají) a smích (protože některým situacím se prostě nezbývá než smát). A pro některé znamená i strach (z výšek, toho, že něco nezvládneme). Je to prostě o VÁS. Šla bych do toho znova i jenom s tím, že si to jdu aspoň jednou v životě zažít.

Spartan Race mi dal:

• Sílu. Jak psychickou, tak i nakopnutí k vybudování té fyzické.
• Víru v sebe samu. Uvědomila jsem si, že každý je schopný dokázat neuvěřitelné věci, stačí to nevzdat.
• Vzpomínky a zážitky, které bych jinde nezískala.
• Mnohem snáz překonávám sebe samu a svoje hranice. Protože vím, že to jde. Nejenom na závodě.

Pár rad, jak zvládnout Spartan Race:

• Domluvte se s někým, ať běží s vámi. Třeba se na trase rozejdete, ale to, že vás někdo před startem a při závodě podporuje, dost pomáhá.
• Vezměte si věci na převlečení. V areálu jsou sprchy a šatny a určitě nechcete jet domů mokří a od bahna. Závod bývá dobře organizovaný a místo na uložení věcí tam je.
• Vezměte si oblečení, u kterého vám nebude vadit, že si ho zničíte. Třeba o ostnaté dráty… A pamatujte na to, že je tam dost vody/bahna, takže zvolte materiál, který rychle schne.
• Důležitá je taky pevná obuv; trasa je většinou na nerovném, nestabilním povrchu.
• Zapište se na pozdější vlny (starty). V těch prvních většinou běží ti ambicióznější. Na druhou stranu, trať po nich zůstane už trochu rozběhaná.
• Uvedená délka trasy je většinou orientační a počítejte s tím, že je to lehce víc. (Můj první Sprint na 5 km byl nakonec 7,5 km.)
• Pokud moc nesportujete, začněte nejdřív dvakrát týdně běhat. A cvičte: za mě nejlepší a nejjednodušší cvik, který můžete dělat doma – plank.

Pokud si stále nejste jisti, že do toho máte jít, tak tenhle článek berte jako znamení, že máte! V cíli totiž pochopíte proč. :-)