Jako rodiče jsme školkové „předbíhání“ neřešili – čtení, psaní i počítání jsme nechali až na první třídu. Pepinka šla proto do školy v podstatě nepolíbená. Uměla se podepsat, přečíst pár písmenek a napočítat do „nekonečně“, jak sama říkala, což v praxi znamenalo napočítat plus minus do třiceti s bůhvíproč vynechanou sedmnáctkou. Co ji ale rozhodně nechybělo, to bylo nadšení. Stejně jako většina prvňáčků vyrazila do školy s neutuchajícím entuziasmem v očekávání „něčeho“ velkého.
O to horší bylo, že po prvních dnech ve škole ji prvotní elán na chvíli lehce opouštěl. „Je to stejný jako ve školce,“ říkala obvykle. Tak jak jsme to od ní pochopili, si ve škole s paní učitelkou hodně hráli, povídali nebo kreslili – v porovnání se školkou tedy očima prvňáčka v podstatě žádný rozdíl od školky.
Problém byl nejspíš v nastaveném očekávání. A to nejen na Pepinčině straně, ale i na té naší, rodičovské. Když se nás dcera ptala, jaké to bude, až bude ve škole, sami jsme očekávali především spoustu pravidel, domácích úkolů a známkování. Nic takového se ale nestalo.
Všechno je úplně jinak
Škola, a první třída zvlášť, už zdaleka nefunguje tak, jak jsme si ji pamatovali. Především se obejde bez klasické (a dle mého dryáčnické) klasifikace na jedničky a pětky. Jednou za dva měsíce dostaneme hodnocení nebo se můžeme kdykoli zeptat, jak si dcera vede, a to je všechno.
Má to rozhodně své plusy. Třeba že si Pepinka teď nebo v budoucnu nemusí dělat hlavu, že je horší či lepší než ostatní. Pro rodiče je na druhé straně zase trochu obtížnější zorientovat v tom, jak na tom dítě vlastně je.
A také v podstatě chybí úkoly. Každá škola to má nejspíš jinak. V našem případě máme jedno velké cvičení na celý týden. Takže žádný každodenní dril, ale když máme náladu a čas, tak si sedneme a společně pracujeme.
Kolik je jeden kůň?
Já mám první třídu v paměti zafixovanou zhruba jako scény ze seriálu My všichni školou povinní. Pro dceru je oproti tomu vyučování vlastně jedna velká hra a povídání. Došlo mi to, když Pepinka jednou po škole nadšeně vykládala, jak museli opravovat stavebnice, které jim poslali z továrny – „představ si, tati, oni to celé popletli a poslali nám je úplně pomíchané!“ Jasně, na první pohled nesmysl. Pak mi to došlo. Děcka počítala, zkoumala geometrické tvary, kreslila ke stavebnicím návody. Super škola, která se ani v nejmenším netváří jako škola.
Matematiku mají ve škole podle Hejného. Čili úplně jinak, než si ji pamatuji já nebo žena. Pro sčítání nebo odečítání si pomáhají krokováním nebo hracími kostkami. Abstraktní matematické úlohy mají zasazené do prostředí, které je dětem blízké tak, aby se s nimi lépe sžily a pochopily je. A co je pro mě nejnepochopitelnější, pro počítání používají zvířátka, takže jsem se musel znovu „naučit matematiku“.
Co je Hejného metoda?
Metoda je založena na respektování 12 klíčových principů, které vycházejí ze vzájemné spolupráce, nového vedení dětí, kdy učitel funguje jako průvodce, a ne jako nositel absolutní pravdy. Dále se staví na dětské zkušenosti a práci s chybou.
Na Tchibo Blogu jsme o matematice podle Hejného před časem psali.
Klidně se přiznám, že ne všemu úplně rozumím. A ani v nejmenším nehodnotím, jestli je to takhle lepší, či horší. Každopádně Pepinka matematiku miluje. A já už vím, kolik je dohromady kůň a kráva. Ale to předbíhám, složitější počty nás čekají až v dalších ročnících. :-)
E-m-a m-a-s-o n-e-m-e-le
Pepinka už pár týdnů čte. Asi bych se tedy zdráhal tvrdit, že čte plynule, každopádně si přečte všechno, co chce. Svým způsobem je to srandovní. Jednak ji pozorovat, jak se před ní najednou objevil popsaný svět, který se dá číst a vstřebávat, z čehož je vpravdě naprosto ohromená, a hlavně proto, že vůbec neslabikuje.
Podle toho, jak se ve škole učí číst, tak každé slovo nejprve přečte po jednotlivých písmenkách a ta následně slepí dohromady jako slovo čili: „Z-á-k-a-z v-j-e-z-d-u – zákaz vjezdu.“
Princip slabik a čtení triviálních slovíček ve slabikáři už se tedy (minimálně v naší škole) nepoužívá. V praxi to tedy vypadá tak, že můžeme číst v podstatě cokoli. Včetně knížek pro starší děti, než je Pepi. Jen to tím „písmenkovacím“ způsobem trvá o něco déle.
Nevázané psaní
Poslední, zásadní změnou, kterou jsme si nicméně jako rodiče na prvních třídních schůzkách odsouhlasili, je psaní. Respektive forma, kterou se ve škole děti budou učit.
Učí se totiž Comenia Script, formu nespojovaného psacího písma namísto písma psacího, jak si ho ze školy pamatuji určitě nejen já. Je to rozhodně trochu nezvyk, ale sám subjektivně musím říct, že mi to přijde mnohem praktičtější. A s Pepinkou si rozumíme. Píše sice s chybami, ale jako drak.
Je to tak na všech školách?
Odpovídá Veronika Křepská, školní psycholožka:
Rozdíly mezi náplní dne prvňáčka dnes a před dvaceti nebo třiceti lety rozhodně jsou. Tou největší změnou však není nic konkrétního, ale spíše samotný fakt, že to může být všude jinak. Zatímco rodiče dnešních třicátníků se mohli celkem spolehnout na to, že látka i učební postupy budou velmi podobné u jejich dětí jako u dětí sousedů a kamarádů z jiných škol, tak dnes mnohdy i souběžné třídy na jedné základní škole mohou učivo probírat zcela jinými způsoby. Existují třídy s matematikou podle Hejného, třídy pro nadané děti, ale i třídy zcela klasické. Je to díky pokroku v metodice a didaktice, širší nabídce učebnic, popularizaci alternativních výukových metod a větší svobodě učitelů.
Právě na třídní učitelce (případně učiteli) záleží často nejvíce. Vzhledem k tomu, že má prvňáčky standardně na všechny předměty, tak právě její výukový styl je klíčový. Pokud má důvěru vedení školy, má skutečně velkou volnost. Kdy začne dávat známky, jak přistoupí k domácím úkolům, jak moc bude využívat projektovou výuku, nebo zda zůstane věrná klasickému frontálnímu uspořádání. I dnes se tak prvňáčci mohou setkat s podobnými postupy, jako zažili jejich rodiče, ale hned ve vedlejší třídě může být všechno jinak. Je potom na nás, rodičích, abychom se snažili zjistit si dopředu co nejvíce informací. Trochu to ztěžuje fakt, že mnohé školy zveřejňují třídní učitele až na poslední chvíli. Dny otevřených dveří však mohou hodně napovědět o celkovém ladění školy.
Co bylo dneska ve škole?
Jako rodič bych si asi přál, abych všemu rozuměl. Bez vytáčení se přiznám, že vůči moderním metodám výuky jsem byl ze začátku trochu skeptický. Ze zvyku. Asi by mi původně přišlo lepší, pokud bych měl jistotu, že se dítě drtí a bude umět. Ale nakonec, není to vlastně jedno? Nejdůležitější vždycky je, že Pepi umí, co má, a škola ji baví.
Jen se člověk musí smířit s tím, že novější metody na rodiče kladou o trochu víc nároků. V našem případě ani ne tak ve smyslu času, jako spíš pochopení. Přece jen, všechno je jinak, než bylo za nás. Jediné, co se rozhodně nezměnilo, je odpověď na otázku, co bylo dneska ve škole. Tu má Pepina stejnou, jako jsem ji vždycky měl já: nic.
