S miminkem do piercingového studia Aneb jak propíchnout ouška co nejbezpečněji

Když začneme obecně u oboru piercingu, pro spoustu lidí je to stále kontroverzní téma. Co vy na to?

Za svou kariéru jsem zažil spoustu názorů na tento obor, které nebyly vždy pozitivní. Ani negativní názory neodsuzuji, protože většina z nich pochází z nevědomosti a omezených znalostí těch, kdo tyto názory prezentují. Přirozenou vlastností člověka je strach ze změn a nové věci přijímáme s obavami. Negativní názory na piercing byly zpočátku přiživovány médii a „odborníky“, obvykle lékaři, kteří se s piercingem setkali jednou či dvakrát v životě, a protože tento obor považovali za „nezdravý“, rádi ho při každé příležitosti strhali. Na jejich obranu musím přiznat, že počátky piercingu v ČR byly divoké. Legislativa žádná a možnosti vzdělávání v oboru minimální. Já sám jsem většinu zkušeností získal „na vlastní kůži“. Teprve po objevení Čihákova anatomického atlasu, zahraničního serveru BMEzine a provedení několika tisíců piercingů jsem měl možnost dostat své znalosti na dnešní úroveň. Ani současnou úroveň vzdělávání a legislativu nepovažuji za optimální a Hellí pierceři (pozn. pierceři v salonu, který Miloslav provozuje) za sebou nemají jen několikavíkendový kurz (který je dostačující z pohledu živnostenského zákona, nikoli však z pohledu bezpečné práce v oboru), ale mnohaměsíční dennodenní dril pod dozorem svých zkušenějších kolegů.

Při rozhodnutí rodičů o propíchnutí uší dětem je většinou nenapadne, že by s tím mohli, nebo dokonce měli, jít do piercingového studia. Jak to vnímáte?

Když se bavíme o propichování uší u malých holčiček, ne každému dojde, že se jednoznačně jedná o piercing. Toto spojení je jasné současné generaci rodičů, ale ne vždy jejich prarodičům. Naši zákazníci nás často baví názory starší generace, z nichž většina začíná „Za nás to vždycky píchala obvoďačka…“ Bohužel, druhá část vyprávění často pokračuje „… a mám každý ucho píchnutý jinak.“ V každém oboru existuje specializace a podobně, jako se neurochirurg neplete do práce dentistovi, by se neměl plést do práce piercerovi. Důvod je jednoduchý – zkušenosti. Běžný lékař za celý svůj život ani neuvidí tolik piercingů, kolik jich zkušený piercer napíchá za rok. Tady mám krásnou paralelu se mnou – ačkoliv mám vystudovanou ekonomku (a tedy kvalifikaci), k účetnictví by mě pustil jen odvážlivec.

Úplně rozumím, jsem z generace, kdy nám všem píchal první náušnice pediatr. Spoustu let už se ale používá i metoda nastřelování, kterou rodiče z mého okolí rádi využívají. Je to lepší varianta?

Naopak, nastřelování je pro piercing mnohem větší hrozbou. Tuto metodu, která se začala objevovat někdy v devadesátkách, vnímám jako barbarskou. Porušuje snad vše, co porušit lze. Počínaje hygienou (pistoli nelze sterilizovat ani z ní odstranit usazený krvavý aerosol) přes nevhodnost používaných šperků až po samu násilnou techniku.

Násilná technika zní trochu tvrdě. Co tím myslíte?

Při piercingu je použita jednorázová sterilní a hlavně ostrá kanyla, která tkání projede jako horký nůž máslem. Při nastřelování je tkáň protržena tupým šperkem. Zde obvykle používám přirovnání „jako když krájíš maso tupým nožem“, protože je realitě nejblíž. Tato technika je bohužel dosud stále legální a změna je zatím v nedohlednu. APP (Asociace profesionálních piercerů) v tomto směru podnikla rozsáhlý výzkum (ve spolupráci s mikrobiologickými laboratořemi a jinými vědeckými institucemi) a výsledky byly alarmující. Správné provedení piercingu ale nepatří mezi priority legislativců (což tak trochu chápu), a tato technika bude tedy dostupná v ČR ještě asi hodně dlouho.

Myslím si, že většina rodičů toto pozadí nastřelování náušnic nezná. Co ale ti, kdo ho nabízejí?

Kapacita profesionálních piercerů je omezená, získání zkušeností náročné a proto chápu, že někdy není jiné východisko. Na obranu nastřelování musím také říct, že ne vždy provází aplikaci komplikace – lidské tělo je zázračný mechanismus, pro který podobné rány neznamenají velkou překážku. Nastřelovací pistole má oproti kanyle jednu velkou výhodu – umí s ní zacházet každý. Většina „nastřelovačů“ si tato rizika neuvědomuje. Často je to tak, že si přečtou manuál výrobce, který samozřejmě svůj produkt označí jako dokonalý a bezpečný. Pokud dotyčný nastřelovač nedisponuje znalostmi z oblasti medicíny, nedojdou mu další souvislosti a považuje svoji práci za bezpečnou. To ale neomlouvá lékaře, kteří se nastřelování věnují. Právě ti by měli vědět, že jejich počínání je nebezpečné minimálně z pohledu hygieny (kde je porušování naprosto zřejmé) a pokud ne, doporučil bych jim praxi na operačním sále, kterou jsem si prošel i já.

Vraťme se ke správnému propichování dětských uší. Už chápeme, že se jedná o piercing. Předchází mu ale rozhodnutí, jestli do něj vůbec jít…

Rozhodně!  Dobře zvážit, zda ho chceme provést, musí být prvním krokem. Jedním ze zásadních principů piercingu je jeho dobrovolnost. Piercing má být formou sebevyjádření a o té v případě miminek nelze mluvit. To, že mám od dětství propíchlé uši já, podobně jako měla moje matka, neznamená, že tomu tak musí být u mojí dcery. Argument „je to tak zvykem“ byl historicky použit nesčetněkrát, počínaje obětováním ovce za lepší úrodu přes povinný křest až po vykání vlastním rodičům. Ačkoli já tento piercing provádím, považuji za svojí povinnost apelovat na rodiče, aby zvážili, zda chtějí v tomto směru rozhodnout za svoje dítě. Zde porušení pravidla „dobrovolnosti“ nepovažuji vyloženě za špatné, jen chci, aby se nad tím rodiče zamysleli předtím, než se k tomuto kroku rozhodnou.

Když se rodič rozhodne „pro“, kdy je vhodná doba přijít?

V tomto případě platí „čím dříve, tím lépe“ – ačkoli děláme piercing dětem až do 12 měsíců věku, optimálním věkem je 3–5 měsíců, kdy je pro nás snazší odvedení pozornosti dítěte, a tedy i minimální bolestivost zásahu. Výhodou propíchnutí uší u nemluvněte je fakt, že dítěti odpadne stres, který očekávání piercingu přináší a na který v raném věku ještě není vždy připraveno.

Co se týká stresu a bolestivosti, máte nějaké metody, jak s tím pracovat?

Základním principem snahy o snížení bolestivosti je minimalizace stresu provázejícího zásah. Tím nejhorším, co můžete udělat, je odebrání dítěte od rodičů a provedení zásahu bez nich. Matka dítěte je v tomto věku jeho jedinou „jistotou“ a její přítomnost je pro čistou práci nezbytná. V některých případech dítě u zásahu drží otec (jehož důležitost nechci shazovat), ale utěšení u matčina prsu je v tomhle věku prostě základ.

Umím si představit, že utěšit by někdy potřebovaly spíše maminky, protože ty na rozdíl od miminek vědí, co přijde…

Někteří rodiče to zvládají bez problémů, ale spousta maminek je ze zásahu vystresovaná už několik dní předem – a je nutné říct, že zbytečně. Proto se nám osvědčilo „nahustit“ lidi během dne tak, aby se navzájem potkávali. Když rodiče vidí, že předchozí miminko se obvykle už 2–3 minuty po zásahu směje, dost se jim uleví. To má přínos nejenom pro samotné rodiče, ale pro celou akci. Rodiče dostanou před akcí instruktáž od mojí asistentky, a když vidí, že to celé není nijak hrozné, lépe instrukce vnímají a méně zmatkují během zásahu.

Rodiče jsou připraveni a může se jít na věc – jak to vlastně probíhá?

Průběh zásahu je poměrně jednoduchý. Překvapivě nejnáročnější je obvykle vyměření a nakreslení teček na uši tak, abychom nevzbudili u dítěte podezření. Proto je ideální věk do pěti  měsíců. V tuto chvíli mi pomáhá asistentka Edna, která láká s pomocí maňásků dítě vlevo–vpravo, zatímco se já kolem něj pohybuji potichu a snažím se zbytečně nepřitahovat pozornost. Po nakreslení teček místo vydezinfikuji, navléknu si sterilní rukavice a jdu vyrobit šperk z bioplastového prefabrikátu.

To je pro mě novinka. Myslela jsem si, že první náušnice mají být zlaté nebo třeba z titanu…

U dětí na rozdíl od dospělých nepoužíváme titan (kromě případů, když chtějí rodiče diamantové šperky), ale bioplast. Výhod je zde více, od flexibility až po fakt, že ho v akutním případě (např. pro RTG hlavy) lze přestřihnout nůžkami a vyndat bez řešení mechanismu zapínání v nemocničním stresu. Po zkušenostech z listopadu, kdy ke mně přišli rodiče se zaseklým „nastřelovacím“ šperkem, který jsem musel přeštípnout kleštěmi, jsem za tento materiál ještě radši.

Vraťme se zpět k průběhu samotného propichování uší. Co je dalším krokem?

Samotný zásah (tedy doba, kdy je dítě ve stresu) je na celé akci to nejrychlejší, trvá přibližně 60–90 vteřin. Nejlepší (náhodou měřený) rekord mám sice 58 vteřin, ale většinou to odhaduju přes minutu. Rodiče dítě přidrží podle instrukcí, zatímco já pracuji, a to samé uděláme i na druhé straně. V této fázi honíme každou vteřinu, proto občas zmatkující rodiče dirigujeme, ať to má malá co nejdřív za sebou. Okamžitě po skončení rodiče posíláme zpět na recepci, kde dítě přestává obvykle do minuty či dvou plakat a vlastně už netuší, že se něco stalo.

Vím, že když má člověk čerstvý piercing, je důležité o něj pečovat a předpokládám, že u dětí to platí dvojnásob. Co by rodiče měli v tomto ohledu správně dělat?

Na prvním místě je zamezení vniku nečistot do rány a mechanickému poškození. To je v přímém rozporu s nejčastější fámou ohledně piercingu, která praví „protáčej si to, ať ti to tam nezaroste“. Tato fáma je bohužel hodně rozšířená a je příčinou 99% problémů s piercingy (nejen u dětí). Pro lepší hojení je dobré používat vhodný aftercare prostředek. Tyto prostředky je možné zakoupit přímo v piercingovém studiu. Levnější alternativou k aftercare spreji je slabý solný roztok. Nikdy ale nepoužívat líh, peroxid a jiné agresivní látky, které spálí čerstvě vytvořenou tkáň. S dítětem je dobré po dobu několika týdnů vynechat plavání a při koupání hlavu jen rychle omýt a uši dlouho nemáčet.

Když se ještě vrátím k náušnicím z bioplastu – po jaké době je případně mohou rodiče dítěti vyměnit za jiné?

Bioplastové (případně i titanové) náušnice doporučuji nechat v ráně minimálně tři měsíce. Je potřeba si uvědomit, že dítěti je v tomto věku úplně jedno, jestli má v uších náušnice za pár stovek, nebo za pár tisíc. Naopak by mu ale nebylo jedno, kdyby mu neopatrný rodič potrhal nedohojené uši nevhodným šperkem. Je potřeba používat selský rozum a uvědomit si, že dítě je živý tvor a má priority trochu jinde. Chápu, že babičky tlačí na urychlenou instalaci náušnic, které malé koupily, to ale není důvod dítěti zbytečně ubližovat. Doporučuji se raději předem s babičkou domluvit, ať vám místo náušnic koupí poukaz na piercing uší jako takový.

Je ještě něco, co byste doporučil rodičům uvažujícím o náušnicích pro miminko?

Co dodat na závěr? Sami si vyberte, jakou cestou se rozhodnete situaci řešit, vždy ale používejte rozum. Ač je piercing uší z našeho pohledu maličkostí, je to pořád zásah do integrity těla a jako takový ho nepodceňujte.

Pro sladké snění i pohodlné lenošení

Elegantní a něžné spodní prádla i pyžama, ve kterých se budete cítit hýčkáni.

Do e-shopu