V naší kultuře jsou navíc už náušnice, prsteny nebo náhrdelníky nesmazatelně zapsané a přinejmenším jednou za čas si je oblékne každá žena a poslední dobou už i stále více a více mužů. Jenže není nic horšího, než když takové ozdobné předměty vypadají zanedbaně, protože pak jdou přímo proti svému smyslu bytí. Proto jsme se chtěli více podívat na zoubek tomu, jak s nimi správně zacházet a jak o ně pečovat.
Abychom to zjistili, zastavili jsme se u Alexandry Jelínkové na středním odborném učilišti zlatnickém Solunka. Sama jeho vedoucí začínala jako zlatnice a dnes se věnuje odbornému výcviku zlatníků a klenotníků už 35 let. Proto je v tomto oboru expertkou za slovo vzatou.
Když si nějaké šperky ze zlata pořídíme, je třeba se o ně nějak zvlášť starat?
Zlaté šperky pro běžné nošení, které nesundáváme v práci, ani když neseme těžké tašky, jsou většinou hladké a jdou rychle očistit. Stačí si vzít zubní kartáček, ultra soft, musí být velmi jemný, trochu teplé vody, v teplotě, kterou snese ruka, trochu jedlé soli, a mírně se to vyčistí, přetře. Tím se uvolní nečistoty, jako zbytky mýdla, prach, který se tam udržuje s potem, a jemným hadříkem, například flanelem, se to otře. To je taková domácí péče. Stačí to dělat jednou týdně a šperky dlouho vydrží.
A údržba stříbra se v něčem liší?
Pokud jde o stříbrné šperky, tak i ten hladký kroužek oxiduje, velmi rychle se váže na zplodiny v ovzduší, jako je síra, oxidy kovů, a povrchová vrstva stříbra začíná černat. Pokud je ta nečistota veliká, je už potřeba svěřit to zlatníkovi, aby na leštičce mechanicky strhnul povrchovou vrstvu, a znovu šperk naleštil. Stříbrný prstýnek vám může v nepříznivých podmínkách za půl roku zčernat.
V tom je tedy zlato lepší?
Tam je oxidace pozvolnější, tak třeba po pěti letech začíná ztrácet lesk a taky trochu černat, pak je už určitě nutné svěřit ho zlatníkovi.
Máte ještě nějaké rady?
U stříbrných šperků také doporučuji po příchodu domů je sundat z ruky, přetřít hadříkem a dát je do igelitového sáčku, odkud vyfoukneme zvuk, nebo je zabalit do hedvábného papíru, nebo alespoň do papírového kapesníku. A pokud jedete do vřídelních lázní, které obsahují síru, tak tam ihned stříbrné šperky zčernají.
Jak se můžeme starat o šperky s kameny?
Složitější prsteny s kameny nebo perlami se musí svěřit zlatníkovi hned. Tam nejde jen o kov, ale i o problematiku kamenů. Když ho dáte do horké vody a jsou v něm nějaké prasklinky, může se vám rozpadnout. Například u opálu stačí, když ho necháte položený na parapetu okna na sluníčku, a už za tři hodiny se může rozpadnout. Opatrně se musí i s perlami, korály. Zlatník ví, jak to vyčistit, jestli to může dát do ohně nebo do kyseliny. To je potom už věda.
Co vlastně v současnosti šperky podle vás znamenají? Dříve se nosily k ukázání nějaké prestiže, ale dnes jsou šperky už docela lehce dostupné…
Myslím, že stále ukazují na majetkové poměry. Proto si bohatí lidé kupují diamantové šperky, i když se jim třeba tolik nelíbí. Druhá věc je, že se ženy, i část mužů, rády zdobí a používají k tomu cokoliv – šaty, kosmetiku, šperky. A další věc je, že v nich lze uchovat peníze. Pokud si koupíme kvalitní šperk, ručně vyrobený s kvalitním kamenem, tak v něm stále máme uchovány peníze. Je to i lepší než mít samotný investiční kámen, protože ten se nedá prodat rovnou a zajímá jen sběratele kamenů. Ale šperk si koupí kdekdo, aukční síň, zlatník i normální lidé.
Odkdy se na jejich výrobu používá zlato?
Od té doby, co ho lidé našli. Zezačátku se zdobili vším – peříčky, lasturami, kousky kostí. Později nacházeli lesknoucí se kousky kovů a vázali je na kůže, než přišli na to, že se s tím kovem dá pracovat za tepla. To samé s kamínky, ty nacházeli omleté barevné v potocích, později se je naučili navrtávat, pojili je s kovem, až vznikaly šperky, které známe. Ve starém Egyptě už měli velmi vyspělé zlatnictví, používali tyrkysy, mořské korály, karneol. Později se naučili používat i smalt, kterým nahrazovali větší barevné plochy.
Dá se porovnat kvalita dřívějších šperků s těmi dnešními?
Samozřejmě zpracování je dnes důkladnější, ale oni na to měli více času, a tak byly šperky propracovanější. Později se už dělaly vynikající šperky, například v baroku, renesanční a secesní šperky byly krásné. Často se setkávám i s názorem, že dnes už by takový šperk nikdo neudělal. Není to pravda. My jsme tady dělali nádherný byzantský náramek, byl velmi pracný a je vyrobený velmi kvalitně, ale proč se tyto šperky dnes již nevyskytují? Protože na to zlatník potřebuje hodně času. Na tento by zlatník potřeboval tři týdny až měsíc, proto by bylo nutné, aby mu zákazník dal měsíční plat. To mu v současné době nikdo nedá. Kdyby mu ale zaplatil ten čas, tak dnešní zlatníci, zvláště ti čeští, kteří se učí podle osnovy z první republiky, to také zvládnou.
Takže si čeští zlatníci ve světě vedou dobře?
Naši zlatníci jsou v Evropě považováni za špičkové, protože se u nás udržela ruční výroba. V době železné opony jsme neměli tak výkonné stroje jako na Západě, takže u nás zůstala ruční výroba, což je dobře. Naši žáci jsou dost žádaní, v Americe, v německy mluvících zemích, i na severu.
Kolik jich ročně vychováte vy v Solunce?
V ročníku je asi dvanáct studentů, takže celkem asi třicet, pětatřicet studentů. Myslím, že více než polovina studentů se uchytí v oboru. Buď jsou ze zlatnických rodin, tak jen převezmou řemeslo. Učíme i zahraniční žáky, teď jich máme asi šest.
Všimli jsme si, že také nabízíte zážitkové kurzy pro veřejnost…
Máme dva druhy zážitkových kurzů. Jeden je takový, že se lidé přihlásí a dělají si vlastní návrh, nebo si nějaký vyberou, a my usoudíme, že by ho mohli zvládnout. A druhý je, že si snoubenci vyrobí vlastní snubní prsteny. Máme také formu tříměsíčního kurzu, po jehož zvládnutí dostanou lidé certifikát, a pak mají základ, aby mohli sobě nebo svým známým vyrábět jednodušší šperky.
Kdybych se chtěla přihlásit, potřebuji k tomu nějaké speciální vybavení?
Pro začátek toho není potřeba moc, stačí stůl, čtvery kleštičky, pilníček a pájecí pistole, pro začátek je možné pracovat i s bombičkou, s tím se dají dělat jednoduché věci. Pokud se tomu chce zlatník víc věnovat, je potřeba, aby měl vybavení na přípravu materiálu, jako je svěrák, průvlaky a tak. Na samostatnou práci toho není tolik potřeba, to je hlavně a především jemná práce.
