Jsem holka z vesnice. Miluju jídlo, miluju sladké a nejlépe hodně mouky, cukru a másla. Knedlíky, kynuté šneky, koláčky, ale i slanou klasiku ‒ svíčkovou, vepřo-knedlo-zelo, bramboráky… Jako malá jsem vždy tančila, milovala jsem hudbu, běh a hlavně mažoretky. Ale když mi bylo 10 let, přestala jsem skoro vše dělat a popravdě si už ani moc nepamatuji proč. Najednou se koláčky, knedlíčky a sladkosti odrazily na mé postavě. Začala jsem se zakulacovat a měla jsem větší zadek ‒ i když ten mám tak trochu do teď. :-) Prostě najednou bylo vše jinak.
Co je ti opakováno, to si vezmeš za své…
Asi by mi to tak nevadilo, kdyby nebylo mého táty… Od malinka mojí mamce říkal, že je tlustá a má velký zadek. Když se rozvedli, byly mi 3 roky… Všechen jeho vztek a nějaký jeho problém, který sám se sebou měl, nepřehazoval jen na mamku, ale i na mě a na bráchu. Nikdy jsme nebyli dost dobří.
Já byla sice chytřejší než brácha, ale zase o dost silnější. Takže brácha byl za troubu… pamatuji si tátova slova: „Jsi úplně hloupej, proč se to jako nenaučíš, proč máš takový známky…“ To, že byl brácha nejšikovnější manuálně, táta nějak nechtěl ani vnímat.
A já? Já byla sice chytrá, měla dobré známky… ale měla jsem podle otce doslova „prdel jak havajskej buben“. No, teď se tomu i zasměju, ale řeknu vám… nebylo mi do smíchu. Často jsem proto brečela a nikdy jsem sama sobě nebyla dost dobrá. Když vám někdo denně říká, jak jste tlustá, máte velký zadek, přirovnává vás ke koblížku… tak si tohle všechno nesete z dětství do dospělosti.
Máte se rádi takoví, jací jste?
Myslela jsem si, že tohle mám jen já. Držela jsem se ve své bublině a zjistila jsem, jak strašně moc jsem si pomohla, když jsem zjistila to svoje proč. Ale na to „proč“ můžete přijít i vy, protože skoro každý ho máme. A myslím, že bez toho se nehneme z místa.
Vše začíná v hlavě
Nyní s manželem provozujeme program (silové tréninky a výživové poradenství), ve kterém klientům pomáháme k vysněné postavě. Vždy ale v první řadě řešíme psychickou stránku. Tělo a hlava jsou propojené a fyzická změna začne hned po uvědomění si. Nemusíme to vyřešit hned ze začátku, ale postupně se k tomu vždy dostaneme…
Dostala jsem se ke cvičení, které mi doslova změnilo život
V roce 2014 jsem začala chodit cvičit k panu Šachovi. Vidíte shodu příjmení? Vidíte správně. Já si ho totiž potom vzala. :-)
Přišla jsem na charitativní trénink, který se konal pro holčičku nemocnou leukemií. Honza se svýma koučema utvořili skvělý hodinový trénink, plně vedený, hlídali techniku cviků (což jsem do té doby neznala) a vytvořili neuvěřitelnou atmosféru. Výtěžek peněz ze cvičení odevzdali rodině nemocné Elišky. Byl to pro mě asi nejemotivnější zážitek v životě a v tu chvíli jsem si řekla, že musím do takového „fitka“ chodit.
Začala jsem s Honzou trénovat jako jeho klientka hned ten měsíc. Věděla jsem, že přesně to, co říká, je ono, ale že bude potřeba přenastavit moji hlavu.
„Nechci, abys držela žádný diety, zkus dělat to, co si dohodneme, budeš jíst dost bílkovin, dost zeleniny a uvidíš, jak se budeš cítit a jak váha půjde dolů.“ ‒ slýchávala jsem na trénincích od Honzy.
Váha dolů šla. A bylo to super! Ale já po nějakém čase vztahu s Honzou brzy začala toužit po miminku. Mám Lynchův syndrom ‒ podle doktorů mám dědičnou skoro každou rakovinu víc jak na 50 %. Už tomu ale nevěřím. Věřím, že je nejlepší, když si tohle vůbec nepřipouštíme k tělu a hlavně se o sebe staráme. Před čtyřmi lety jsem si to ale nemyslela a bála jsem se, že nám ani nepůjde miminko mít. Nakonec jsem otěhotněla hned první měsíc, co jsme se o něj začali pokoušet.
S těhotenstvím jsem vše nabrala i s úroky zpět
Moje těhotenství byla „jedna velká špatná“. Samozřejmě ‒ byla jsem šťastná, že čekáme miminko a moc jsem si to přála, ale naše dítě mě doslova vyšťavilo.
Celých devět měsíců jsem zvracela, a to nepřeháním. Třikrát jsem byla hospitalizovaná, protože jsem nebyla schopná udržet v žaludku ani čaj, vodu, nebo lok coly. A když mi bylo chvilku dobře, cpala jsem se jen čokoládami, rohlíky s Májkou, uherákem a kyselýma okurkama. Prosím pěkně ‒ nabrala jsem 25 kilo. Ano. Já, která měla doma to nejlepší. Honza mě rozmazloval a kupoval mi nejlepší ovoce a zeleninu, ale nemohl to ovlivnit. Těhotenské chutě mému tělu vládly.
Možná si říkáte, nebo jste zažili, věty typu: „Porodíš, necháš to tam“ nebo „Porodíš a s kojením jsi za chvilku zpět na své váze.“ Přestala jsem kojit po čtyřech týdnech. Chtěla jsem hned cvičit, absolutně jsem neposlouchala svoje tělo. Někdo může kojit, trénovat a cítí se hned skvěle. Každá máme tohle období jinak. Já jsem to tak ale fakt neměla. Kromě „dietaření“ jsem začala běhat. Ano, teď už vím, že s mou nadváhou to byla chyba ‒ doteď se svým kloubům a hlavně kolenům omlouvám. A děkuju jim, že to zvládly, protože to musel být záhul. Půl roku po porodu jsem ale pořád byla na stejné váze, se kterou jsem vyšla z porodnice. Tedy na 88 kilech. Nefungovalo to, nehubla jsem.
Měla jsem doma toho nejlepšího kouče, ale neposlouchala ho
Občas se mě Honza nenápadně zeptal, jestli nechci dělat v klidu to, co jsem dělala předtím. Vůbec! Byla jsem na něj tak naštvaná, že mi radí. Tohle přece dokážu sama, bez jeho pomoci!
Chtěla jsem změnu hned. Nejlépe zhubnout deset kilo za týden. Psychicky jsem na tom byla fakt špatně. Kamarádky, co byly těhotné a rodily v podobném termínu, byly všechny štíhlé a já se fakt necítila dobře.
Začala jsem držet bezlepkovou dietu ‒ ano… byla jsem zpět ve svém dietním bludném kruhu. Nepomáhalo to. Tak jsem začala držet paleo dietu. To pomohlo, ale fakt jen malinko. No prostě a jednoduše, stála jsem dalších půl roku na místě. Byla jsem se sebou nespokojená, i když jsem byla zdravá. Často jsem doma brečela. A to nebyl úplně nejlepší příklad pro dcerku Lily… cítila jsem se vážně bezmocně. A o pomoc jsem si prostě říct nemohla ‒ ano, jsem ve znamení býk. Tvrdohlavá až na půdu.
Jak to máte se sportem?
Na začátku roku 2018 mi Honza ukázal jednu opravdu krásnou ženskou na Instagramu. Já používám Instagram jako platformu pro inspiraci. Myslím, že je to skvělá věc, pokud ji umíte správně využívat a inspirovat se správnýma lidma a nenecháte se demotivovat. První okamžik, kdy mi ji ukázal, jsem skoro obrečela:
- „Kouká po jiných.“
- „Ta postava, ty vado, to bych chtěla… tak moc!“
- „Jestli takhle budu hysterčit, moc dlouho nám to nevydrží, pokud něco pro sebe nebudu dělat.“
- „To je v pytli, jak to mám udělat…“
Honza mě miloval a miluje mě takovou, jaká jsem, i kdybych měla pár kilo navíc. I teď je mám, ale miluje mě, protože jsem spokojená. A to jsem předtím nebyla. Chtěla jsem být příkladem Lily, chtěla jsem jí být inspirací a hlavně jsem ji chtěla stíhat a ne za ní funět, až začne běhat.
Vždy nevěřte tomu, co vidíte...
Žena, kterou mi tenkrát Honza ukázal na Instagramu, měla opravdu krásnou postavu, ale víte co? Občas je to hodně o úhlu, ze kterého se vyfotíte. :-) Klientky mi často ukazují na Instagramu hubené holky, ze kterých mají mindráky, a přitom často zjistíme, že se jen umí dobře „naštelovat“. Schválně, zkuste to samy, až si někdy postesknete, že slečna někde na fotce má krásně ploché břicho.
Jednoho dne jsem se naštvala a přišla jsem za manželem s větou: „Řekni mi, co mám dělat, abych vypadala jako ta ženská na Instagramu, a já to udělám. Máš rok. A schválně, jak to bude fungovat.“ Poctivě jsem vše dodržovala a dodržuji dodnes.
Nejsem modelka z plakátu. Jsem šťastná máma, která nemusí držet diety, nemusí každý den dělat kardio, které ji absolutně nebaví. Zvládnu mnohem víc stresových situací, cítím se silnější. A i když si jdu zaběhat, nejsem úplně vyřízená, jako jsem bývala. Zvednu o 100 % víc vah na určitých cvicích. Zamilovala jsem si sport, jídlo a hlavně život!
Co je tedy ten „můj zázrak“?
- Jím dost bílkovin ‒ udržuju si tedy dost svalů. Proto jsem i teď těžší. Váha není nejlepší parametr, podle kterého se porovnávat.
- Trénuji silově 3‒4krát v týdnu ‒ svaly zlepšují metabolismus tedy zrychlují.
- Hodně piju ‒ neslazené pití. Tedy hlavně vodu a čaje.
- Kvalitně spím. V ložnici nemáme televizi, máme nejtlustší závěsy a úplné ticho.
- Chodím co nejvíc pěšky a nebo jezdím na kole.
- Jím čokoládu, koláčky od babičky a klidně si dám i prosecco, to miluju.
- Miluji trávit čas s rodinou aktivně, jakýkoliv pohyb se počítá. Procházky, jízda na bruslích, lyžování, sáňkování, cokoliv…
Nebudu vypadat jako kulturistka?
Jak jsem psala výše, trénuji silově. Když o tom začnu vyprávět ženám, které se mnou začínají cvičit, obávají se, že kdyby to také tak dělaly, budou vypadat jak kulturistky. No myslím, že já tak ani trochu nevypadám. :-)
Co dalšího dělám a je to snad ještě důležitější?
Starám se sama o sebe ‒ nikdy jsem si na sebe neudělala moc času. Snažila jsem se mít navařeno, naklizeno, vypráno, vše muselo být dokonalé.
Vždy jsem dala přednost všem, ale nikdy sobě. A tahle změna by pro nás ženské měla být ta nejdůležitější. V tom shonu, který dennodenně máme. Udělejte si čaj, přečtěte si knížku, kterou dlouho odkládáte. Vyražte sama na nákupy, při tom si odskočte do sauny. Prostě jednou dělejte absolutně to, co se vám zachce. Jděte sama do kina ‒ nebo s kámoškou, ale užijte si ten čas sama pro sebe. Začnete se mít víc ráda. Už jen tím, že se o sebe začnete víc starat. A to je ten nejdůležitější výchozí bod.
