Právě čtete

O dětské kreativitě a dvou přístupech k malování

5731  
Sdílet: 

O dětské kreativitě a dvou přístupech k malování

Že děti malují tak nějak pořád a samy od sebe, to jsem bral jako samozřejmost. Pak dcera začala chodit na kroužek, kde k tomu mají jiný přístup, než my kdysi na základce, a její vlažné nadšení se změnilo v kreativní smršť.

23. 2. 2019 3 min. čtení Martin Pistulka
O dětské kreativitě a dvou přístupech k malování

Dcerka maluje od mala. Postupně se stalo zvykem, že kamkoli jsme šli, i když to bylo jen na chvilku, brali jsme s sebou pastelky a kus papíru, protože se spolehlivě zabavila.

Zdálo se, že ji malování baví, a tak jsme jí našli klasický malovací kroužek pro malé děti. Na hodině vždycky dostali předlohu nějakého skutečného mistra a podle ní se učili různé přístupy a malířské techniky, přizpůsobené jejich věku. Někdy děti kreslily zátiší, někdy se vyjadřovaly jen pomocí geometrických tvarů. Na první pohled to dávalo smysl a hlavně jsem na takový přístup sám zvyklý, co si ještě pamatuju ze školy. A nejspíš by byl fajn, kdyby se dcerka cíleně chtěla zlepšovat v technice – a nebyly jí čtyři roky.

Jak poznat dobrý kroužek pro předškolní děti


Nejlépe to poznáte na samotném dítěti. Pokud se do něj těší a vypráví vám, co zažilo a naučilo se, plní svůj účel.

Pro předškolní děti je takový přístup asi trochu přísný. Nedivím se, že Pepinu tu nebavilo (a zkuste nutit dítě, aby si vsugerovalo nadšení tam, kde není). Chtěla malovat roboty a příšery, a hlavně používat růžovou, kterou považuje za barvu všech barev. Až nakonec proti kroužku, který ji měl bavit, začala protestovat, a já nejsem zrovna zastánce toho, nutit dětem jejich koníčky.

Začali jsme malování používat jako nástroj, jak rozvíjet přemýšlení

Narazili jsme kurz kreativního malování, a to je vlastně důvod, proč celé tohle píšu. Jejich přístup mě totiž nadchl a jako rodič vidím, že má hrozně pozitivní vedlejší efekt: rozvíjí nejenom Pepinčinu lásku k malování, ale taky ji učí přemýšlet, vymýšlet a obhájit svoji práci. Ona tuhle „malířinu“ upřímně miluje a já jsem zase nadšený, že má úplně nenásilně i další výhody.

Základní rozdíl je v celkovém přístupu. Už samotná volba a seznámení s tématem je součástí kreativního procesu. O tématu se nejprve povídá – vymýšlí se, co a proč se bude malovat. Dítě se tak učí spojovat skutečnosti a předměty, které na první pohled nemusí mít souvislost, používá je neobvyklým, ale smysluplným způsobem. Já jí pak pomáhám dát všechny nápady na papír, ale to je jenom takový pomocník. Výsledné dílo pak namaluje celé sama.

Je to postup, který si v Ateliéru kreativního malování vyladili podle sebe, ale inspirovat se můžete třeba i pro domácí tvorbu. V praxi to vypadá tak, že se vybere téma: třeba zima, nebo lépe konkrétněji, Vládce zimy. A děti si následně povídají, co znají ze zimy: lyže, vločky, sněhuláka atd. přičemž postupně skládají svůj obrázek. V případě Vládce zimy tedy vymýšlejí postavu tvořenou ze známých fragmentů. Tím odpadají problémy typu „co mám malovat“ a „neumím to namalovat“, které jsem si ze školy odnesl třeba já.

Samotné malování je pak stejné jako každé druhé a záleží na možnostech. Střídáme temperky, vodovky, pastelky, různé materiály… A třpytky. Ty jsou u nás v poslední době hit číslo jedna.

Novinka pro mě byla poslední část, kde děti svůj výtvor hodnotí a prezentují. Ano, i čtyřleté dítě ví, proč malovalo to a to, a umí to vysvětlit, pokud ho nikdo neopravuje a nebere mu jeho fantazii. Na Pepinčině kroužku tak místo toho, aby učitelka zhodnotila: „Ty to máš dobře, ty špatně,“ hledají odpovědi, proč namalovali právě to, co namalovali, učí se tím ostatním vysvětlovat své myšlenky a klást otázky. Za pár let se jí to bude ve škole víc než hodit.

Rodičovské zhodnocení

Minimálně ze začátku to chce maximum pozornosti při zadávání tématu a čas a ochotu povídat si, co se s ním pojí. Stejně tak to ode mě vyžaduje víc než jenom: „No jo, hezké,“ ale snažím se být pozorný při celkovém zhodnocení. Jako táta mám tenhle čas moc rád.

Je to zkrátka trochu náročnější přístup než dát dítěti papír a pastelky „na, maluj a neotravuj…“ ale taky nikdo neříká, že tak musíte malovat úplně vždycky.

Vynaložená energie se podle mě rozhodně vyplatí. Z Pepi asi nikdy nebude Picasso, i když samozřejmě kdo ví. O to ale nejde. Malování ji baví a posun je vidět ve všech rovinách, ať už v práci s fantazií, přemýšlení nebo na technice malování. Obrázky jsou každopádně parádní a já jsem na ně rozhodně pyšný.

PS: Pokud bojujete s tím, že vám se naopak děti pastelkami projevují všude možně, přečtěte si, jak je naučit malovat bez nepořádku & jak odstranit skvrny, když se netrefí na papír.

Čtěte také

Další články