Některé studie ukazují, že ve standardních denních situacích s dítětem vyjednáváme až 6x denně zhruba 8 minut. Každá maminka tuší, že je mnohdy vyšší dívčí přesvědčit děti po dobrém, aby jedly „zelenou zeleninu“. Jde to, ale chce to čas, prostor a respekt. Kdy tedy začít vyjednávat? Začínat vůbec? Co se osvědčilo a co je ztráta energie?
Ptali jsme se Martina. Táty od tří dětí a také psychologa zaměřujícího se na byznysové vyjednávání. Doufáme, že vám jeho tipy a triky pomohou nebo se v nich minimálně najdete.
Základem vyjednávání je svoboda říci, že něco chci nebo nechci. Platí to stejně u dětí jako u dospělých. Autonomní rozhodování a respekt tedy hrají zásadní roli a proto je logické, že u dětí lze vyjednávat až tehdy, jakmile budou tuto logiku chápat. Nelze generalizovat, nicméně má se za to, že podle schopností dítěte můžeme v různé míře vyjednávat od 2 let. Je nutné zohlednit věk, situaci a obecný mentální vývoj dítěte.
Základní pravidlo: Mít čas, vyčlenit si prostor a klást otázky.
Udělat si čas
Mít čas na vyjednávání (nejen) s dětmi je to nejzásadnější. Pokud ho nemám a dostanu sebe i dítě do časového presu a dopadá to většinou tak, že se buď přizpůsobíme dítěti nebo jednáme jemu navzdory. To je pak často situace oboustranné prohry a frustrace.
Pokud mám 5 minut a vím, že když přijdu do školky pozdě, tak už mi tam dítě nevezmou, ale dítě zrovna v tu chvíli začne vzdorovat, že „tyhle botičky si nevezme“, musíme dělat ústupky nebo jednat navzdory dítěti. Někdy to jinak nejde. Vezmeme dítě přes rameno a jdeme. Když čekáme, že dítě bude vzdorovat, je potřeba připočítat čas na smlouvání. Připravit se.
Dalším příkladem za všechny mohou být svačiny. Mnohdy nás může vytočit, že se s nimi ráno připravujeme a dítě je pak odmítá. Ráno ve stresu a časovém presu nic nevyjednám. Udělám ústupek. Pokud ovšem připravíme svačinu večer se souhlasem dítěte, nemůže druhý den říct, že tohle do školy nevezme. Domluvili jsme se na tom a my tak můžeme vymáhat plnění naší dohody.
Kladení otázek
V práci jsme zvyklí klást spousty otázek na různá témata. Je to proto, že lidi okolo sebe neznáme a netušíme, co si mohou myslet. U rodiny předpokládáme, že ji známe jak své boty, a proto postupem času otázky klást přestaneme.
Jenže to se jeví jako základní chyba při vyjednávání s dětmi. „Táto, já si ten svetr prostě nevezmu.“ Než se začneme zlobit a řešit situaci, musíme si promyslet, co je cílem našeho snažení. Jde nám o to, aby dítěti bylo teplo? Je to nutnost mít právě tento svetr? Když se dítě zasekne, argument „svetr je krásný, teplý a alespoň nenastydneš“ nebývá funkční.
Když je čas a prostor, zeptáme se, proč ten svetr nechce. Naše domněnka může být úplně špatně. Můžeme si myslet, že tento svetr se dítěti nelíbí nebo že ho kouše. Nemusí nás napadnout to, že dítěti třeba vadí cedulka, který má svetr na krku a že řešením je ustřihnout štítek a problém je vyřešen. Nebo že svetr zakrývá jeho tričko s obrázkem a že řešením bude obléct svetr a až na něj jeho oblíbené tričko. Hlavním cílem je teplo dítěte. Bohužel se u vyjednávání těžko hledí na estetiku a rozumnost řešení. Hledí se na vítěznou situaci pro obě strany a je třeba smířit se s tím, že dítě nebude vypadat zrovna jako ze žurnálu.
Buď a nebo
Samozřejmě musíme brát v potaz zralost dítěte. U tříletého dítěte v období vzdoru těžko nalezneme řešení otázkou. I zde však existuje technika, která vám může pomoci.
Nazýváme ji nucenou volbou. Dáme dítěti na výběr z našeho předvýběru svetrů. Dítě cítí autonomii a volnost, ale zároveň jsme mu vybrali oblečení my. Výhra pro obě strany.
Analogicky to funguje u jídla, procházek nebo koupání. Na otázku „Dal by sis zeleninku?“ uslyšíme radikální ne. Když však větu položíme jinak: „Dal by sis rajče, papriku a nebo okurku?“ dostáváme dítě do pozice výběrčího. Má svoji autonomii a my máme na jeho talíři zeleninu. Neptám se dítěte, jestli se chce koupat. Nabídnu mu, jestli chce do vany a nebo do sprchy. Neptám se na to, zda chce jít ven, zeptám se, jestli chce jít dneska na procházku nebo na písek.
Nechceš? Tak nesmíš!
Do určitého věku může výborně fungovat paradoxní reakce.
„Nechci se koupat, tati.“ „Dobře, tak já ti zakazuji se koupat.“ „Nechci jít zeleninu. Nikdy. Fuj.“ „Dobře, tak já ti zakazuji jíst zeleninu.“ Dítě to bere jako hru, kterou chce prolomit, a chce vždy opak toho, co rodič. Tato technika funguje jenom v některých situacích a do věku, než dítě vyzraje a začne této hravé techniky využívat ve svůj prospěch.
Druhorozené děti jsou napřed
U druhorozených dětí se často děje, že rychleji prolomí „balamutící techniku“ rodičů, protože se učí nápodobou starších sourozenců. Vyžadují formu jednání, kterou aplikujeme na staršího sourozence. „Chceš si jít vyčistit zuby po večerníčku nebo před večerníčkem?“ „A co kdybych si místo čištění zoubků dneska snědla jablíčko, jak říkala babička ségře.“ Dítě má sice nucenou volbu, ale už na ni přestane reagovat. Nepřijde mu to jako výhra.
Vyjednávání s více dětmi naráz
Od jisté chvíle se začnou děti hádat o to, kdo měl víc, kdo měl míň. Kdo byl první a kdo zase druhý. „A to není fér“ slyšíme pak častěji, než bychom chtěli. A někdy se jednoduše nedopátráte, kdo byl první nebo kdo měl víc.
Jednou možností je si detailně zapisovat, kdo byl posledně první a kdo poslední, což není často reálně možné a akorát to rodiče zatěžuje. Pokud si nepamatujete, kdo z vašich dětí je na řadě, skvěle funguje losování. Kámen- nůžky-papír, losování sirek, brček nebo čehokoliv jiného může být férovým řešením. Podstatné je vymyslet takový systém, aby starší sourozenec nepřechytračil toho mladšího.
Rozdělte se bez hádek
Když musíme řešit dělení věcí, můžeme využít techniky jeden to rozdělí, druhý si jako první vybírá. Příkladem může být dělení čokolády nebo dortu. Jeden kousek je s větší částí polevy a ještě k tomu s třešní navrchu. S technikou „jeden dělí, druhý vybírá“ si ten, kdo dělí, sakra rozmyslí, jak moc férově dort rozdělí. Může na něj totiž zbýt ten „horší kousek“.
Mohou nastat situace, kdy se jako rodina nejsme schopni domluvit. Každé dítě chce něco jiného. Jiný výlet, jinou aktivitu, jiné jídlo. Zde je funkčním modelem vytvoření rodinných zasedání. Důležité je, abychom zachovali férovost a byli si všichni rovní. Hlasování a nebo tahání sirek je jednou z férových variant, která zanechá sice zklamání, že se nejede cestou jednoho nebo druhého dítěte, ale nezanechá pocit nespravedlnosti. A to je mnohdy větší výhra. S tím se dítě vyrovnává mnohem hůř než se samotným faktem, že nebylo po jeho.
Pochlubte se nám s vašimi tipy a triky, jak vyjednáváte s dětmi vy?
Udělejte radost vašim nejmenším
Oblečení, hračky i doplňky do pokojíčku najdete na Tchibo.cz
