Jak jsem se dostala z klubu hodných holek, které neumí říkat NE

Po kávě do sebe soukám už druhý dort a každé sousto mi v puse trochu hořkne. Kamarádka už více než hodinu popisuje své vztahové peripetie. Nebylo by na tom nic špatně, kdybych teď zoufale nepotřebovala být někde jinde. Poslouchám už jen na půl ucha a začínám být trochu nervózní z toho, co všechno jsem za tu dobu mohla zařídit. Jenže odmítněte kámošku, když vám večer posílá uplakané smajlíky. To se přece nedělá.

Je vám ta situace povědomá? Pokud se i vám stává, že děláte věci, které vás netěší, vítejte v klubu. V klubu hodných holek, co neumí říkat ne.

Možná jen trávíte čas děláním věcí, které vás netěší. Možná se potkáváte s lidmi, co vám den spíše pokazí než prozáří sluncem. Možná dokonce „pro dobro světa“ děláte věci, které vám samotným ubližují. Doma, v partnerství, v práci i na ulici je spousta situací, které přímo prosí o velké NE. A ve kterých se my, hodné holky, zmůžeme jen na nevýrazné a tiché ano.

Že takové situace neznáte?

• Je to třeba ta, kdy sedíte v práci přesčas a už poněkolikáté doděláváte tabulky po kolegyni, protože „Ten pes zase blázní, je to neuvěřitelné, jak minule zničil byt, jé, to už je tolik hodin?“
• Když se zatnutými zuby přetrpíte víkend u rodičů, i když byste zrovna potřebovali být aspoň den jen sami se sebou.
• Když se na sebe zlobíte, že jste už zase přispěli pouličnímu „žebrákovi“ na nějaký nesmysl.
• Pokaždé když přijmete pozvání na rande a strávíte tam celý večer, i když vás protějšek nudí už z fotky.

Ve všech podobných situacích věnujeme čas, emoce a prostředky do něčeho, co nám nic dobrého nepřináší. Touhle snahou vyhovět okolí si ale zavíráme dveře k něčemu lepšímu. K něčemu, co nás dělá opravdu šťastnými. A nejsmutnější na tom je, že si to velmi dobře uvědomujeme. Jenže říct ne? Odmítnout požadavek? „To těžko…“

A tak sedím na kafi s kámoškou, která možná ani není kámoška, a tvářím se už trochu kysele. Hlavou se mi honí, co všechno jsem za ten čas mohla udělat – a jak bych mohla utéct. Kroutím se na křesílku jako žížala, a když děvče vyskočí s tím, že jejda, už musí běžet, spadne mi kámen ze srdce. Hurá. Možná že až zase napíše, budu „toho mít hodně v práci“, třikrát posunu čas a pětkrát změním místo. A když to nepomůže, tak na to kafe zase půjdu… Když neumím říct NE, nic jiného mi ani nezbývá.

Jak se říká, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Když není možné někoho odmítnout přímo, snažíme se to nějak narafičit. Říct ne, aniž ho vyslovíme. Kličkujeme jako zajíci, hledáme všemožné výmluvy… máme pocit, že to tak je pro náš protějšek lepší. Přívětivější. Bohužel, je to právě naopak. Vůči okolí je tento přístup krajně nefér. Pasivní odmítání vztahům nijak nepomáhá. Naopak – ty nadějné vztahy se kvůli „laskavé lži“ místo upřímnosti překlopí do něčeho jen málo hezkého.

Říct NE je fér pro obě strany

Je fér odmítnout pozvání na rande, když to necítíte – protože dotyčný tak může jít s někým jiným. Je v pohodě odmítnout „přispět na pejsky“, pokud vám to nepřipadá jako dobrý nápad. Ostatně, kdyby vás hryzalo svědomí, hned doma můžete poslat dárek nějakému útulku. Rodiče či přátelé pochopí, že pro zachování duševního zdraví potřebujete i nějaký čas jen pro sebe. A co s kolegyní? Máte plné právo jít domů. Nejste na světě od toho, abyste řešili cizí problémy.

Kamarádka byla neoblomná. Jenomže já se o víkendu stěhuju, nevím, kde mi hlava stojí, a spíše než další kafe a společnost bych potřebovala naložit se do vany se sluchátky na uších. A tak jsem se nadechla. Vydechla. A napsala jí, že se omlouvám, ale tentokrát potřebuju čas pro sebe. Neuvěříte, jak se mi ulevilo!

Vím, že říct NE není nic jednoduchého. Znamená to být dospělý, stát si za svým rozhodnutím a vyrovnat se s tím, že nevyhovím každému. Když jsem se to naučila, odměnou mi byla svoboda a život ve vlastních rukou. Už za mě nerozhodují ostatní, už nejsem pasivní příjemce nalinkovaného života. Můj čas a moje energie patří jenom mně – a je jen na mně, jak s nimi naložím. A to za to stojí, ne?

Jak se naučit říkat NE

Krok 1: uvědomit si, že já jsem já, ty jsi ty

Zkuste si uvědomit, v jakých situacích to NE prostě nedokážete říct. Co vám před ne-odmítnutím bleskne hlavou? Co v tu chvíli cítíte a kde? Vaše tělo se vás snaží varovat. Naučte se ho poslouchat. Já jsem se tak naučila rozeznávat, kdy říkám ANO z vlastní vůle a kdy bych to dělat neměla.

Slyšíte varování? Než dáte najevo svůj (ne)souhlas, zastavte se a zapojte hlavu a chladný kalkul. Co vám přinese přijetí nabídky? A co dostanete, když odmítnete? Někdy je výhodné vyměnit oběd za hodinu keců. A jindy ani spousta peněz nestojí za obětovaný čas a emoce.

Tři body pro mě byly opravdu důležité:

1. Co není psáno v zákoně, to není moje povinnost a nikdo to po mně nemůže vyžadovat. Mám svobodu rozhodnout se sama – a také plnou odpovědnost za takové rozhodnutí.
2. Můj důvod, proč říct NE, je můj – nikdo nemá právo ho zpochybňovat. Ani já sama. ;-)
3. Nejsem zodpovědná za životní štěstí druhých. Pokud se o sebe dokážou alespoň z části postarat (a to jsou v tomhle směru už půlroční děti), nejsem povinna jim plnit každý výmysl, na vlastní úkor.

Jen aby bylo jasno: mateřství a péče o nemohoucí jsou výjimečné situace, ve kterých to funguje trochu jinak, a je to celé jedno samostatné téma.

Krok druhý: nádech, výdech

Dejte si čas. Neodmítat jste se učili možná i desítky let. Nenuťte se do zázraků na počkání. Postupujte pomalými krůčky, od pozorování situací přes drobnosti až k velkým a těžkým věcem.

Doba internetová leccos usnadňuje a pomůže i tady. Pokud po vás někdo chce rozhodnutí hned, poproste, ať vám vše sepíše do zprávy nebo mailu. Psaným textem se odmítá mnohem snadněji než tváří v tvář.

Je těžké odmítat někoho, kdo je vám blízký, na kom vám záleží. Zkuste si vysledovat situace, kdy vás dotyčný do něčeho tlačí – a předem se na ně připravit. Přehrejte si je v hlavě, zkuste si je před zrcadlem, nacvičte si formulace odmítnutí. Cokoli, co vám dodá sebejistotu.

Postavte se pevně, výdech, nádech a řekněte to. NE. NECHCI. NEMŮŽU.

Řekněte to jasně. Pokud vám to napoprvé nejde přes pusu, klidně to zopakujte. Pokud to děláte poprvé, váš protějšek pravděpodobně bude v šoku a vy tak získáte chvíli ticha na pocit opojného uspokojení z vlastního výkonu. :-)

Může se stát, že se protějšek s odmítnutím nechce smířit a začne vás ukecávat, nebo naopak útočit. Stůjte si za svým. Neomlouvejte se. Máte svůj důvod a o ten se můžete, ale nemusíte podělit. Neobhajujte se. Raději odejděte s hlavou vztyčenou.

Zopakujte to. Aspoň jedno Ne denně. A úspěchy si zapisujte do deníčku. :-)

Když mi přišla nabídka napsat tenhle text, dala jsem si půl dne čas na rozmyšlenou. Měla jsem plnou hlavu jiných věcí a sto chutí říct NE. Ale pak se mi to téma usadilo v hlavě a vzpomněla jsem si na všechna ta neodmítnutí, která mi kdysi notně zamotala život. NEukončené vztahy, NEodmítnutá žádost o ruku a následný rozvod, tichý souhlas se špatnými podmínkami v práci a špatným zacházením. Neschopnost odmítat toxické lidi i úkoly, které patřily někomu jinému. Postupně jsem začala říkat NE a pořád se to učím – je to mé hlavní předsevzetí pro letošní rok.

Každé NE mi přinese trochu času, spoustu spokojenosti a někdy i peníze. Narovnaly se mi vztahy – ty, které NE vydržely, jsou pevnější, stabilní a férové. Ty ostatní skončily a mně se mnohem lépe dýchá. Energii mohu investovat do toho, co za to stojí. Jsem sama svým pánem. A to je skvělé.

PS: Chronický pasivní nesouhlas může být i příznakem manipulativní osobnosti – zvláště pokud to NEdáváte, podobně jako já v příběhu s kamarádkou, svému okolí najevo. Jestli tedy máte podezření… otestujte se a zkuste se změnit. Být manipulátor není nic hezkého – a co hůře, lidi vám to neřeknou a sami to nepoznáte. Jestli jsem s tím ale něco dokázala udělat já, pak to tutově zvládnete taky. Držím palce ♥