Člověk je tvor sdílný a má to svůj význam. I tím, že se chlubíme nebo si sdělujeme tajnosti a drby, se od sebe spoustu věcí učíme a hlavně si potvrzujeme sebe sama. Když najdeme pochopení, víme, že jsme „normální“ a nehrozí nám tak vyloučení z tlupy a smrt v pustině. Sdílené starosti nevypadají tak hrozivě a naopak, radost se násobí.
Stejně tak je úplně normální sdílet se světem, co se u nás doma děje. Když na svět přišlo dítě, uspořádaly se křtiny, aby o novém človíčku všichni věděli. Sdílení, to jsou i maturitní tabla za výlohou ovozelu. Stejně tak dřívější svatební ohlášky, svatební průvod, někde rozvážení koláčů. Fotky novorozených dětí v místních novinách. Ostatně, i takové parte na vývěsce místního pohřebního ústavu. To všechno je způsob, jak informovat „svůj kmen“. Jen v době sociálních sítí se to lehce zkomplikovalo. Z dvojnásobné radosti se snadno můžou stát velké starosti.
Se sociálními sítěmi přišel „sharenting“
Ze slov share = sdílení a parenting = rodičovství.
Pojem vznikl už před nějakým časem v anglicky mluvících zemích. V roce 2016 se dokonce stalo jedním ze „slov roku“. V českých médiích se začal skloňovat až letos s výzkumem UJEP a projektem E-bezpečí, ale všichni už tak nějak víme, o co jde. V širším pohledu je to sdílení každodenních rodičovských radostí a strastí prostřednictvím on-line nástrojů. Mnohem častěji se však používá v užším smyslu coby oversharenting: přehnané sdílení obsahu týkajícího se dětí na sociálních sítích.
Tak, a kde je hranice? Stanovit si ji musíme každý sám, samozřejmě. Víte, že už padla první žaloba dítěte na rodiče, že sdíleli jeho fotky bez jeho souhlasu? I to možná budeme v budoucnu řešit, kdo ví.
Víte, co sdílíte?
Osobní údaje
Mezi osobní údaje patří jméno, příjmení, datum narození, rodné číslo a čísla průkazů. Stejně tak adresa, pohlaví, informace o zdravotním stavu. V současné době sem můžeme zařadit i biometrické údaje, tj. otisky prstů, informaci o DNA, krevní skupině, fotografické „otisky“ oční duhovky nebo obličeje, případně rentgeny chrupu. To vše jsou věci, které v jednotlivosti anebo kombinaci spolehlivě identifikují konkrétní osobu.
Fotografie a videa
Asi netřeba dlouze vysvětlovat. Do této kategorie patří všechny obrázky, na kterých je člověk identifikovatelný podle svého vzhledu.
Textový obsah
Hlášky, příběhy, deníkové zápisky, blogy… prostě jakýkoli text, který se týká dané osoby nebo osob.
A tak zatímco fotka s bříškem je ještě jenom „vaše“, sdílením fotky dítěte teoreticky zasahujete do jeho osobnostních práv. Už když hrdí rodiče vystaví i jméno a datum narození, posílají do světa také citlivé osobní údaje. I na mém Instagramu se můžete seznámit s mým dítětem dřív, než mi k tomu ono samo dalo svůj výslovný souhlas. Dělám to dobře? A je vůbec správná cesta? Chybí mi zkušenosti, žádná generace před námi to ještě neřešila. Ale je načase se zamyslet nad tím, co všechno je ve hře. I přes právo být zapomenut totiž existují různá rizika, která si možná neuvědomujeme.
Desetkrát zvaž, jednou sdílej
Jsou lidé, kteří ctí právo na vlastní digitální stopu svých dětí natolik, že ani nepoznáte, že jsou rodiči. A jsou lidé, kteří to vnímají opačně, tedy jako něco, co dělají pro dobro svých dětí. Anebo je sdílení natolik součástí jejich života (nebo i práce), že je to pro ně bez diskuse běžná a neodmyslitelná věc.
Myslím, že ve výsledku nejde ani tak o to, ŽE sdílíme, ale CO a JAK sdílíme.
Internetová a bezpečnostní gramotnost nás dospěláků se posouvá kupředu. Už vesměs víme, že Hesl0 není dobré heslo, že číslo karty se ve zprávách neposílá, a svoje (ne)sexy fotky ze studentských večírků už jsme taky z Facebooku smazali. Víme, že tyhle akce nás vystavují odpovídajícímu riziku, a třeba i známe někoho, kdo na ně doplatil. V případě dětí nejde zdaleka jen o to, že můžeme sdílet něco, za co se budou v dospělosti stydět nebo co se už za pár let na základce může stát důvodem k šikaně. Jde i o jejich základní bezpečnost.
Rizika přílišného sdílení, seřazená podle závažnosti
Když jsem přivedla na svět – a později i do online prostoru – dítě, shrnula jsem si ty nejhorší možné scénáře. Uvažovali jste nad nimi taky?
Skutečné ohrožení života
Chlubili byste se před odjezdem na dlouhou dovolenou novým supervelkým televizorem, fotkami letenek a adresou bydliště? To byste ohrozili „jenom“ svůj majetek (a v případě té letenky mimochodem třeba i informace o bankovním účtu). V případě dětí to může být mnohem horší. Adresa školy, rozvrh hodin a kroužků, bydliště a podoba dítěte, vše na jednom místě? Sledování pohybu potomka v nezabezpečené aplikaci? Ani si nechci představovat, co se může stát, pokud by to někdo chtěl ošklivě zneužít – i kdyby to byl případ jednoho dítěte z milionu. Myslete na to.
Krádež identity
Osobní údaje jsou cenná komodita. Na jejich základě můžete postavit celou umělou identitu a na tu například nakupovat a neplatit. Podle bezpečnostní skupiny Trend Micro se osobní údaje dětí oproti těm dospělým prodávají za dvojnásobné částky. Dětské údaje totiž často nemají žádnou minulost, identita je tak „čistá“. A zároveň mají delší životnost, protože to, že identita byla zneužita, zjistí dítě často až za deset patnáct let…
Z tohoto důvodu je důležité dávat na osobní údaje dětí bedlivý pozor – a to nejen na sociálních sítích, ale i při používání interaktivních hraček a podobně. Zadávat informace o dětech do hraček neznámých výrobců je stejně bezpečné jako strkat debetní kartu do podivně vypadajícího bankomatu. I „značky“ mají občas problém s únikem dat. Proto buďte opatrní. Ať vaše děti v 18 letech nezjistí, že mají kdesi v Číně nebo Nigérii kybernetické zlé dvojče.
PedoHub
Ať už máte na pedofilní orientaci jakýkoli názor, málokdo chce, aby řešením byly zrovna fotky jeho dětí. Sdílet malé naháčky ve veřejných albech už dnes napadne snad jen internetově nezkušené prarodiče, málokdo ale tuší, že ani omezený dosah nebo fakt, že je dítě oblečené, neznamenají dokonalou ochranu.
Jednak nikdy nevíte, kudy tečou data a kdo se dívá – protože fotky se dají ukrást třeba i při přenosu na wi-fi v kavárně. Používáte pro posílání fotek šifrované aplikace? Připojujete se jen z bezpečných wi-fi? Máte zabezpečený e-mail? Kvalitní heslo do sdíleného fotoalba z dovolené? Znáte všechny on-line „přátele“ osobně a dost dobře? Pokud si nejste jisti, nahé fotky dětí prostě nikam nedávejte. Dokonce ani tam, kde byste klidně zveřejnili vlastní nahé fotky. Fotka ze Stories se dá ofotit, odkaz a heslo na Rajče se v relevantní komunitě rychle rozšíří.
A proč si dávat pozor i na oblečené fotky a videa? S dnešními programy není problém namontovat obličejík vašeho krásného děťátka na nějaké jiné, nahé a zneužívané tělíčko. Ano, ten obličejík, se kterým soutěžíte o dovolenou u moře…
Záminka k šikaně
Děti rády testují hranice a v diskusích na internetu se i my odvážíme k věcem, které by nás naživo nikdy nenapadly. Nejen fotografie, ale i „pikantní“ a vtipné texty, kde je dítě k rozpoznání, jsou ideální municí pro šikanu – ať už virtuální, nebo skutečnou. A nahé obrázky, ať už reálné nebo cizí fotomontáže, se mohou stát i zdrojem vydírání.
Než cokoli zveřejníte, stojí za to se zamyslet, co na to za pár let řeknou sarkastičtí puberťáci. Na škodu není ani jméno sebe a svého dítěte čas od času zadat do vyhledávače. Zejména na maminkovských fórech jsou běžně sdílené nejrůznější explicitní detaily. A je otázka, které dítě o pár let později zajímá popis vlastního početí…
Dítě politické
Je skvělé učit děti aktivnímu občanství. V dospělosti ale můžou mít diametrálně jiný názor než rodiče, nebo se může radikálně změnit samotný systém. Budoucnost neznáme, ale co internet schvátí, nikdy nenavrátí. Proto opatrně s fotkami dětí na politických akcích a demonstracích. A převelmi opatrně se zveřejňováním politicky radikálních videí, kde hraje roli dítě. V sociální bublině to může vyvolat nadšené ovace, mimo ni možná i zájem sociálky.
Bezpečnostní nerdi z řad mých kamarádů by určitě našli mnohem více rizik. Černé scénáře výše jsou pro mě ty nejvýraznější. No a když vím, co hrozí, můžu taky vymyslet, jak tomu předejít…
Když sdílet, tak s ohledem na dítě
I přes všechna rizika by podle mě byla škoda všechno rodičovské sdílení odsoudit k zapomenutí. Díky sharentingu ve veřejných profilech se daří uvádět do povědomí věci, o kterých by se jinak šeptalo. Autismus, problémy s imunitou i kojením, náročnost mateřství, IVF, duhové rodiny i samoživitelky, sexualita dětí i období vzdoru… Pro rodiny veřejně známých osobností navíc může být rozumné sdílení cesta, jak nakrmit bulvár, ale mít zároveň vše pod kontrolou.
Mám takové „zásady bezpečnosti práce“, které považuju za správné. Klidně se jimi inspirujte, až budete vytvářet ty svoje.
Kdyby šlo o mě, nevadila by mi tato fotka?
Na fotkách z výletu nebo společných aktivit nemusí být nutně vidět dítěti do obličeje. Když už dítě poznat je, lepší je vybrat takové, za které se nebude v budoucnu stydět. Pokud to dítě chápe, můžete ho nechat fotky spoluvybrat a cenzurovat ty, které už jsou venku. Čím dříve budou ty, s nimiž nesouhlasí, z online prostoru pryč, tím menší je šance na jejich šíření.
A co tato historka?
Máte plnou nůši děsně vtipných historek? Nechte si je na osobní setkání. Vyprávění o tom, kterak vaše dítko při koupání zděšeně a s pláčem objevuje některé orgány, se možná na párty zdvořile zasmějí. Vypustit to na internet, to si už koleduje o nesmrtelný meme.
V rámci možností vím, kdo se dívá
Je fajn vědět, jak je můj profil dohledatelný a jaké mám možnosti nastavení soukromí. I tak raději beru obsah, který nahrávám na internet, jako veřejný. Co se na něj jednou nahraje, to se může dostat kamkoli. I třeba ze soukromého (zamčeného) Instagramu mohou fotky uniknout, stačí, aby si někdo udělal snímek obrazovky, stejně tak se můžou rozšířit zmíněná hesla k fotoalbům.
Nastavení soukromí na nejčastějších sítích
Právě teď, v červenci 2019, můžete nastavení ovlivnit zhruba takto:
- Facebook: každý příspěvek může být sdílený zcela veřejně, s přáteli přátel a označených, s přáteli, s vybraným okruhem lidí nebo pouze pro vás. Nikdo nezaručí, že dříve nějak „zabezpečený“ obsah nebude jednou veřejný a že kdokoli cokoli nezkopíruje.
- Instagram: buď máte zcela veřejný profil, nebo dovolíte přístup jen profilům, které pošlou žádost o sdílení, a vy ji odsouhlasíte. I ze soukromého profilu může jeho divák udělat snímek obrazovky.
- Twitter: stejně jako v případě Instagramu
- Diskusní fóra: většina obsahu je dohledatelná a může se třeba objevit ve vyhledávání Googlu či Seznamu. I pokud je teď fórum uzavřené, v budoucnu to provozovatel může změnit.
- Služby pro sdílení fotek: obvykle můžete alba zaheslovat, ale jak už teď víte, poslat heslo dál není těžké…
- Blogy: i když dáte odkaz jen pár lidem, až na výjimky jde o obsah dohledatelný a veřejně přístupný.
Obsah, který smažete, může být dostupný přes služby web.archive.org a podobné, nebo se nacházet v archivu dané služby.
Citlivé údaje se dají vynechat
Místo jména používám přezdívku, místo „ona“ nebo „on“ neutrální rod. Datum narození nechávám pohyblivě neurčité. Nepřidávám adresy, a když sdílím místo, většinou raději jen obecně. A nejlépe nedávám více údajů do jednoho příspěvku.
Budoucí technologie neodhadnu, ale myslím na ně
Nikdo nevíme, co bude za 20 nebo 30 let. Kam se posunou technologie? Kam se posune svět? To, co dnes vypadá jako drobnost, se může stát rozhodujícím faktorem. Pokud už tedy svému dítěti vytváříte digitální stopu, myslete na to. Sharentingem mu můžete zajistit slávu a bohatství (příkladem budiž Mary-Kate a Ashley Olsen) stejně jako způsobit vážné existenční problémy (na to jsou specialisté v Číně).
Snažím se mít přehled, jak to řeší zbytek rodiny
Digitální stopu dětí nevytváří jen rodiče. Zatímco na školy a kroužky už byla uvalena klatba GDPR, tetičky, kamarádi a prarodiče hrozby vnímat vůbec nemusí. Není od věci vyjasnit si, co, kdy, kde a jak je možné zveřejnit – s kýmkoli, kdo zná osobní údaje dítěte, fotí ho, natáčí anebo má přístup k fotkám. Minimálně tak, abych měla přehled, co a kde se děje. Ignorování sociálních sítí („Já Facebook nemám, babi jo, ale ať si sdílí, co chce.“) v tomto směru není vždy tím nejlepším řešením.
