Dnes mám dvě dospělé dcery a každá z nich dostala za celé dětství jediný výprask, a to když lhaly. Lež prostě netoleruji. Po letech mi obě řekly, že díky tomu pochopily, že lhát se opravdu nemá. Jinak jsme vždy vše vyřešily domluvou a dohodou. Možná mám výhodu v tom, že sama nejsem vznětlivá, takže i pro mne byla domluva nejjednodušší způsob, i když občas to vyžadovalo dost trpělivosti a důslednosti.
2⁄3 českých rodičů nevadí fyzické trestání dětí
Přes dvě pětiny Čechů nepovažuje facku či plácnutí za fyzický trest. Tyto poměrně šokující údaje vyplývají z loňského průzkumu Ligy otevřených mužů a výzkumné agentury Nielsen Admosphere. Jsme jedna z posledních zemí v Evropě, která ještě neuzákonila zákaz tělesných trestů dětí.
Přitom podle loňské studie Americké pediatrické komory by rodiče měli úplně ustoupit od fyzických trestů. Dětský psycholog Václav Mertin s tímto doporučením souhlasí a ve Výzvě Seznamu říká: „Když dítě dělá něco špatně, je to chyba rodičů.“ Co s tím?
Dítě není hromosvod
Pokud se do něj naopak dokážeme vcítit, předejdeme mnoha konfliktům a ono samo bude „méně zlobit“.
Děti nejsou z podstaty zákeřné, jen prostě myslí jinak než my dospělí. Například hra je pro ně stejně důležitá jako pro nás pracovní úkoly. Pokud tedy dítě vytrhnete ze hry, dojde ke konfliktu jen proto, že si „potřebuje“ dostavět park z lega, kdežto vy už „potřebujete“, aby okamžitě odešlo do školky. Jestli ale víte, kdy je potřeba odejít, stačí mu s předstihem sdělit, že brzy odcházíte a že má ještě těch pár minut na dokončení stavby.
Mimochodem: když s dítětem mluvíte, navažte s ním oční kontakt, děti bývají tak zabrané do hry, že vás doopravdy neslyší.
Malé děti většinou nezlobí. Spíš reagují (křikem, vztekáním, neposloucháním) na situaci, která je jim nepříjemná. Je na nás, na rodičích, abychom ji předvídali a nenechali dítě dojít až ke konfliktu, s nímž si neví rady. Trestat přetažené či unavené dítě je absolutně nesmyslné, protože není v jeho moci své chování ovlivnit, a nemůže tedy pochopit, proč bylo potrestáno.
U větších dětí je potřeba si uvědomit, co je trestem učíme. Že máme nad nimi moc a že až jednou vyrostou ony, budou se tak chovat k těm mladším a slabším. Dítě je také člověk, i když ještě malý. Chovejte se k němu tak. Na své přátele či kolegy také nekřičíte, že už měli jít na oběd a kde se courají… :-)
V pubertě už je výchova poněkud náročnější. Spíš než tresty funguje nastavení zrcadla. Slyšela jsem nespočet příběhů, kdy rodiče např. sprostou mluvou před spolužáky dítě odnaučili mluvit sprostě či odebráním kapesného na určitou dobu mu ukázali hodnotu peněz. Návodů je bezpočet, ale vždy je potřeba dítě respektovat, i když se zrovna nechová na jedničku.
Moje dcera dodnes vzpomíná, jak jsem jí kdysi řekla, ať dělá jen to, co mi později bude moci vyprávět. Dle jejích slov ji tato věta zachránila během jejího poněkud bouřlivějšího dospívání od mnoha průšvihů.
K čemu vede „cukr a bič“?
S tématem trestů úzce souvisí i téma odměn. Jestliže používáme systém trestů a odměn, dítě učíme, že pracuje či se dobře chová jen proto, že bude odměněno, pokud se tak nechová, je potrestáno. Jaký je ale výsledek? Dítě, a později dospělý, nemá žádnou vnitřní motivaci, nedělá věci z přesvědčení, ale proto, aby se zalíbilo rodičům, učitelům, později nadřízeným.
Jestliže totiž dítě potrestáme, může mít pocit, že jsme vyrovnáni. Udělalo něco špatně, dostalo trest a jede se nanovo. Pak ale chybí ten rozměr dalšího vývoje. Dítě bychom měli už od útlého dětství vést k tomu, aby dokázalo samo zhodnotit své chování. Již tříleté děti velmi dobře vědí, jestli se chovaly správně, či dělaly nějakou neplechu. Pokud s nimi toto téma dostatečně často probíráte, zjistíte, že většina trestů už není nutná.
Dítě je velmi brzy schopné pochopit smysl jednotlivých činností a také princip příčiny a následku. Naším cílem by přece mělo být to, aby se dítě dokázalo rozhodovat a chovat správně bez ohledu na to, zda je čeká trest či pochvala. Jeho jediným kritériem by měl do budoucna být dobrý vnitřní pocit z toho, že jedná podle hodnot, kterým věří (a které jsme mu jako rodiče vštípili).
Myslím, že pochopení příčiny a následku je absolutně klíčový princip tohoto tématu. Bohužel ho nemají zpracovaný ani mnozí dospělí. Pokud něco udělám nebo řeknu, vždycky tím vzbudím protiakci. Takže vlastně záleží na mně (na mých činech a slovech), jak se situace vyvine, jak se ke mně okolí zachová. Pokud toto naučíme děti už odmala, vyhneme se mnoha konfliktům, „zlobení“, a tím i trestům.
Důsledný vs. přísný rodič
Přísný rodič
Hlavním prostředkem výchovy přísného rodiče je strach, manipulace, často používá tresty, příp. odměny – prostě chce, aby bylo po jeho, a motivaci ani myšlení dítěte nechápe.
Důsledný rodič
Dobře ví, že je vzorem svému dítěti, a pokud se sám chová špatně či nestandardně, dítě jeho chování okopíruje. Za to se na něj nelze zlobit, je to jen nastavené zrcadlo.
Pro důslednost ve výchově platí jednoduché pravidlo – říkejte dětem jen to, co jste schopni dodržet, a zákazy kontrolujte. Jaký má smysl školnímu dítěti zakázat počítač nebo televizi, když je celé odpoledne samo doma a rodiče přijdou z práce až k večeru? Tímto zákazem vlastně dítě vystavujete těžkému morálnímu dilematu, moc se chce dívat a moc dobře ví, že nemáte šanci zjistit, jestli zákaz dodrželo, či ne. Tomu by odolal málokdo. Když dítě přece jen televizor zapne a nikdo na to nepřijde, naučí se lhát a dělat věci za vašimi zády, zvolí cestu nejmenšího odporu.
A ještě jedna věc, která opravdu funguje: nedělejte to, co dítěti zakazujete. Pokud si setrvale hrajete s mobilem, ale na dítě se zlobíte, že ho má pořád v ruce, nemáte šanci ho naučit, aby si s ním stále nehrálo. Když je potrestáte, bude to cítit jako velkou nespravedlnost.
Trestná pravidla
- Trest by měl být přiměřený situaci a věku dítěte a měl by následovat bezprostředně po prohřešku.
- Trest by měl být srozumitelný, dítě by mělo chápat, za co jej dostalo.
- Trest by neměl vzbuzovat v dítěti úzkost a strach.
- Netrestejte dítě, jste-li sami v nepohodě. V afektu vyřknete trest, který bude nepřiměřený a který pak stejně nedodržíte.
- Netrestejte dítě za něco, za co nemůže.
Výjimky jsou možné
Každý den je jiný. Vy jako rodič byste měli vědět, kterým směrem chcete své dítě vést, kvůli tomu ale není nutné vyžadovat absolutní poslušnost – to jen provokuje nekonečné konflikty.
Poruší-li dítě pravidla, zkuste zjistit, proč k tomu došlo. Například dítě se do školky již obléká samo, ale někdy mu to nejde, nebo se mu nechce. Není žádný výchovný prohřešek, když mu s oblékáním pomůžete a přitom dáte najevo, že je to výjimečné („Pojď, pomůžu ti, zítra se už zase oblékneš sama“), podobně uklízení hraček atd.
Vyspělý rodič neskrývá své chyby, ale otevřeně se k nim přiznává, tím dítěti umožní přiznat i jeho chyby. Nemá problém s tím se dítěti omluvit. („Vím, že jsem ti slíbila, že odpoledne půjdeme na pouť, ale musela jsem ještě něco dodělat do práce, děsně se to protáhlo, a teď už to nestihneme. Moc mě to mrzí.“) Trvá na uzavřených dohodách, dopředu řekne, co nastane, pokud se daná dohoda nedodrží.
Většina dětí ocení předvídavost. Pokud dopředu vědí, co se bude dít nebo jak věci budou, jsou méně často nepříjemně překvapené. A tím znovu předcházíte konfliktům.
Bez diskuse
I přes veškeré domluvy a pochopení je rodič rodičem, má ve vztahu s dítětem větší zodpovědnost, také větší zkušenosti, takže jsou věci, o kterých se nediskutuje (helma na kolo, přecházení přes silnici za ruku…). Děti většinou velmi brzy pochopí, že je pár situací, kdy prostě musí poslechnout bezpodmínečně, a nediskutují. Jen je zase potřeba být důsledný. Pokud jde někdy na kolo s helmou a někdy bez helmy, těžko ho pak přesvědčíme, že je helma nutná z bezpečnostního hlediska vždycky.
Jaké tresty jsou nepřijatelné?
Obecně platí, že pokud se nejedná o velké fyzické násilí, jsou mnohem škodlivější tresty psychické. Ty zanechávají na dětské duši celoživotní šrámy.
Konkrétně:
- zesměšňování, ironizace (Ty jsi ale trdlo. Pojď, sem ty tlouštíku. Ty seš úplně nemožnej atd.)
- výhrůžky (Takhle zlobivou holku už nechci. Se z tebe zblázním.)
- trestání mlčením, nevšímavostí, urážlivostí (Ty už za mnou ani nechoď. Nechci tě vidět.)
- vulgární nadávky, křik
- zastrašování (Jestli budeš takhle zlobit, odnese tě čert. Počkej, řeknu to tátovi, až přijde domů, ten si tě podá.)
