Dělat něco, co dítě baví a u čeho vydrží, to je ideál, který (myslím) všichni hledáme a který bychom si u svých dětí přáli. Sportů je ale nepřeberné množství. Jak pro své dítě vybrat ten správný? Podívala jsem se na názor jednoho z nejlepších českých sportovních psychologů Mariana Jelínka a také jsem se zeptala vrcholového sportovce a nejlepšího českého lezce Adama Ondry. Adam je zároveň ambasadorem značky Mazagrande – právě teď jsou v prodeji limitované plechovky s jeho podpisem.
„Děti by měly dělat to, co je baví. Ke sportu se totiž donutit nedá. Nechal bych dítě vyzkoušet spoustu věcí. Myslím si, že ony si ten svůj sport, který je bude bavit a naplňovat, najdou samy.“
– Adam Ondra, čtyřnásobný mistr světa ve sportovním lezení
Jenže jak si ho „najdou samy“? Nebojte, poznáte to. Pokud dítě něco chytne, chce to dělat pořád. Naopak mu nejde přikázat, co ho má bavit, nemůžeme mu dát racionální pokyn a čekat, že ho pochopí a udělá. V dětství často vůbec nepřemýšlíme o tom, jestli nás něco baví, nebo nebaví, či jestli bychom to chtěli dělat dlouhodobě.
Zamyslete se ‒ jak jste si „svůj sport“ vybrali vy?
Za to, jaký vztah ke sportu jsem měla v dětství já, můžou hlavně okolnosti: to, co jsem viděla doma, u kamarádů ve škole, ale i to, co bylo dostupné. U mamky jsem viděla, že chodí každý čtvrtek na aerobic a hned od 1. třídy jsem začala chodit s ní. Mezi dospělými jsem se snažila stejně jako oni, a když jsem pak v pubertě začala chodit cvičit s kamarádkami, bylo pro mě sportování naprosto přirozené.
Na to, jak začal se svým sportem, jsem se zeptala i Adama. Taky u něj to byla právě přirozenost, co ho k lezení přivedla:
„Rodiče oba lezli a brávali mě do skal od malička. Že jsem začal lézt i já, bylo přirozené, protože všichni naši známí lezli taky. Kdybych byl ten jediný, který neleze, tak bych se do určité míry cítil divně. Tehdy jsem neřešil, jestli mě to baví, nebo nebaví. Byla to aktivita, kterou prostě dělali všichni.“
Práce rodičů je ukazovat, nechat objevovat, hrát si…
Marian Jelínek, odborník na sportovní psychologii a mentální koučink, říká, že velmi důležité a u dětí v dnešní době často opomíjené, je implicitní učení – tzn. učení, které vychází z člověka samotného. Dítě tak zkouší a objevuje činnost samo, prokazuje, že o ni má zájem. Až pak by podle něj mělo na řadu přijít explicitní učení – to znamená učení návodné, přesně popsané, předepsané někým z vnějšku. Rodičem nebo trenérem.
„Ukažte dětem pohyb, nechte je si hrát, objevovat. Do 5–6 let je implicitnost (zkoušení aktivity bez přísných pravidel) velice důležitá. Až pak jde na řadu explicitní učení (jasně a podrobně vysvětlené), ale i to vždy na základě toho implicitního.“
– Marian Jelínek, odborník na sportovní psychologii a mentální koučink
Co to znamená v praxi? Dětem je potřeba pohyb ukázat a nechat je, ať si ho nejdříve zkouší samy – a ne hned od začátku popisovat, jak přesně pohyb udělat.
Chyba je naopak dát jim balón nebo tenisovou raketu a jít pryč. Dohled někoho, kdo „ví, co dělá“, je důležitý, aby si dítě nezafixovalo chyby. Má to ale svoji míru. Na technický dril je času dost, když se dítě rozhodne do sportu pustit naplno. Do té doby by mělo víc zkoušet a hrát si, aby ho aktivita hlavně bavila.
Oblečení na ven i na sport
Vyberte oblečení pro děti na ven i na sport na Tchibo.cz
Neomezujte je, ale ani je do pohybu nenuťte
Ať už jde o sport, malování nebo ruční práce, děti mají obrovskou radost ze samotného procesu. Znovu se podívejte na ty nejmenší. Jak jsou nadšené, když zkoušejí něco nového, běhají, objevují. Naším úkolem by měla být jejich podpora, aby je to těšilo pořád stejně, i když budou starší.
Můj táta vyučoval sport na vysoké škole, pořádal lyžařské výcviky, pobyty v přírodě i sjíždění řek – a my s bráchou jsme dělali všechno s ním. Vždycky chtěl, abychom každý sport aspoň zkusili, ale když nás to nechytlo, netlačil nás do něj.
Někdy vám může připadat, že dítě „nemá dost“, že třeba přijde z fotbalového tréninku, popadne balón a jde si ještě na hodinku čutat před dům. Je samozřejmé, že bychom měli po očku sledovat, jestli má splněny všechny povinnosti do školy, ale pohyb bychom omezovat neměli. Přesně tak totiž poznáte, že něco dítě baví: dělá danou činnost samo od sebe, bez donucení.
„Lezení mě neskutečně baví ‒ ta aktivita, sám pohyb, pobyt v přírodě, cestování, potkávání nových lidí. Ambice a cesta za cílem mě nepochybně taky baví, ale je to jen malá část.“
– Adam Ondra
Co když sport pro dítě začne být víc než koníček?
Může se stát, že radost ze sportu a z pohybu člověka ovlivní tak moc, až se stane jeho životním cílem – jeho snem.
„Když jsem byl malý, říkal jsem si, že lezení je nejvíc cool věc na světě a že bych se tím chtěl někdy živit. Což se mi v podstatě vyplnilo a dneska si žiju svůj sen. Od mala jsme byli hodně aktivní rodina. Kromě lezení jsme dělali všelijaké další sporty. Lezení mě pak pořádně chytlo tak v sedmi letech, kdy jsem měl první závody. Pochopil jsem, že jsem celkem talentovaný, a začal jsem být, řekněme, ambiciózní. Začal jsem se v lezení zlepšovat a už to bylo jako lavina,“ popisuje své začátky Adam.
Začátky měl tedy podobně „obyčejné“ jako mnoho dalších. Zlepšování v lezení bylo, jak říká, „jako lavina“ ‒ a jako lavina se začaly dostavovat i úspěchy:
„V patnácti se mi podařilo vylézt legendární cesty v německé oblasti Frankenjura u Norimberku, ve své době nejtěžší na světě. Ale dělat vlastní cesty, něco, co nikdo ještě nevylezl, to byl pro mě neskutečně uspokojující proces. Něco jako objevovat bílá místa na mapě. Mým historickým milníkem pak byla cesta Change v roce 2012, která se stala první cestou obtížnosti 9b+.“
Adam tak poprvé posunul hranice sportovního lezení – a znovu se mu to povedlo i v roce 2017, kdy jako první přelezl novou nejtěžší cestu světa Silence (vlastní projekt obtížnosti 9c).
Mazagrande Ginger Orange
Nápoj s kávovou složkou s příchutí citrusů, pomeranče a zázvoru.
Sport – i ten vrcholový – může dát dítěti mnoho. Lásku k pohybu, přátele, vědomí, že vytrvat, pracovat na sobě, ale i prohrávat, pokud se z proher člověk poučí, vede k velkému vítězství. Díky sportu může dítě pochopit, že zlepšovat se a bojovat je lepší, než podvádět.
Jak ale řekl Marian Jelínek, u dětí je důležité jedno: nejde o to vytvářet další Jágry. Důležitější je, abychom děti přivedli k tomu, že budou sport milovat.
A to bych svým dětem ráda vštípila i já. Chtěla bych jim ukázat vše, co baví mě. Dělat s nimi „blbiny“, hrát si, ukázat jim to a nechat je, ať si to zkusí samy. Když je cokoli chytne, budu ráda.
Sportovní oblečení pro ženy
Oblečte se do sportovního na Tchibo.cz
