Po příchodu ze školky či školy vyprávějí příběhy plné vybájených postav nebo zcela vymyšlených zápletek, často se dostanou do takové ráže, že je ještě všelijak domýšlejí a dotvářejí. „Péťa má pejska a ten pejsek je velkej jako dům. A představ si, že včera sežral večeři a pak přišel domů jejich tatínek a ten pejsek ho taky snědl! A nakonec si ještě dal celou jejich garáž i s autem!“
Někteří rodiče se bojí, že z jejich dětí vyrostou lháři, ale to v tomto případě opravdu nehrozí. U malých dětí se jen velmi těsně prolíná svět fantazie a reality a ne vždy jsou schopny odlišit jeden od druhého. Tyhle příběhy jsou tedy jen známkou obrovské fantazie, kterou děti mají. Podle psycholožky Angely Crossmanové ze serveru Parenting bývá dokonce větší sklon ke lhaní u předškoláků známkou jejich vyššího IQ.
Mezi jednotlivými věkovými skupinami jsou však přirozeně rozdíly.
Batolata
Často řeknou něco, co není pravda. V tomhle věku nemá smysl je trestat za ohýbání pravdy, protože jim často splývá realita a fantazie, jak uvádí americký psycholog Michael Brody. Takhle malé děti nechápou, že popisují své myšlenky, a nikoliv realitu, takže případný trest nemá žádný význam.
Předškoláci
V tomto věku žijí děti ve světě plném vybájených přátel, zvířat a strašidel. Vymyšlené příhody jsou jen hra, která podporuje rozvíjení jejich fantazie. Často nám smyšlenými příběhy chtějí něco říct – vyjádřit svá přání nebo trápení. Holčička má kamarádku (vymyšlenou), která může každý den sníst tolik zmrzliny, kolik chce.
Mladší školáci
Často se pod tíhou dotazování přiznají i k něčemu, co vůbec neudělali, jen aby byl klid. V tomto věku je při zjišťování pravé podstaty věcí třeba velkého taktu, abychom neotřásli vírou dítěte ve spravedlnost. To se pak velmi těžko a velmi dlouho napravuje. Školáci jsou již schopni pochopit příčinu a následek a lhaním se někdy snaží vyhnout situacím, které jsou jim nepříjemné. Pokud je však atmosféra v rodině otevřená a klidná a děti zjistí, že se nemusí bát, je velmi pravděpodobné, že se naučí být upřímní. Nejprve je důležité zjistit, co dítě ke lži vedlo, vždy bychom se měli snažit podívat se na danou situaci jeho očima. Jestliže děti nápadně často opakují nějakou lež či fantazii, může to být signálem určité nepříznivé situace, ve které se nacházejí. Holčička pořád vypráví, jak má poddané, kteří ji nosí na rukou, ve skutečnosti však vyjadřuje své přání, aby ji děti ve třídě braly mezi sebe.
Starší školáci
Jsou uzavřenější než mladší děti, začínají si hlídat své soukromí. Rodiče by ho neměli násilím narušovat, ale samozřejmě by měli mít přehled o tom, co a proč děti dělají. Při společných aktivitách se dozvíte mnohem víc než při cíleném „výslechu“. Děti v tomto věku ještě nedokáží převzít plnou zodpovědnost za své činy, takže pokud jim věříte, že celý měsíc pracují na seminární práci do školy, aniž byste je průběžně kontrolovali, je dost možné, že na konci měsíce zjistíte, že ještě nezačaly. Vždy je lépe lži předcházet (průběžnou kontrolou), než nechat věci dojít až tam, kde už není jiné řešení než křik a trest.
Teenager
S postupujícím věkem počet lží narůstá. Problematické je především období puberty, kdy dospívající mají velkou potřebu soukromí a rodičům se už zdaleka se vším nesvěřují. Občas i zalžou, protože jim to ulehčí život. O to je třeba většího taktu, aby si dítě uvědomilo, že lež narušuje jeho vztahy s okolím a že ztrácí kredibilitu. Je potřeba, aby si mnohokrát vyzkoušelo, že se mu „vyplatí“ být upřímný.
Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat
Problém nastává, když dítě lže v situacích, kdy prokazatelně něco udělalo a lží se chce vyhnout trestu. Velmi malé dítě (dvou až tříleté) na krátkou dobu své lži opravdu věří a hádá se, že má pravdu a nic neprovedlo. Je pak už jen na taktu rodiče, jak ho dovést k tomu, že je škoda, že se ta krásná váza rozbila nebo že kočička nemá ráda, když ji děti tahají za ocas. Dítě neponižujeme, raději mu vysvětlíme, proč se daná věc nemá dělat. Lež v těchto případech bývá úlekovou reakcí na situaci, kterou dítě nezvládlo. To, co se mu stalo (rozbilo vázu, málem zašláplo kočku), neudělalo schválně. Samo je vylekané, co provedlo. U starších dětí volíme přístup adekvátní jejich věku a rozumovým schopnostem. Nicméně vždy je lépe předcházet situacím, kdy se dítě cítí zahnané do kouta a z jeho pohledu mu nezbývá nic jiného než lež.
Naschvály ne!
Rozdílný přístup je třeba volit v případě, kdy vidíme, že dítě dělá nějakou věc opakovaně, schválně, ačkoliv moc dobře ví, že ji dělat nemá, a svádí vinu na někoho jiného. Pak je třeba zasáhnout mnohem důrazněji, vysvětlit mu (ano, již po desáté), proč to dělat nemá a příp. je potrestat odnětím něčeho příjemného. „Když pořád ubližuješ té kočičce, ji to bolí a mě to moc mrzí, že to děláš. Vím, že ses těšil, že půjdeme odpoledne na zmrzlinu, ale zůstaneme doma, protože se o ni teď musíme hezky postarat.“
Jak na to?
Důležité je budovat mezi rodiči a dětmi atmosféru důvěry, a to již od prvních let dítěte. Pokud dítě ví, že se může svěřit i s velkým průšvihem, protože není nic, co by nemohlo rodičům říct, nemá strach se svěřit. Věci nebývají černobílé, vždy je potřeba zjistit, proč k dané situaci došlo, zda si dítě uvědomuje svůj prohřešek a co ho vedlo k tomu, že neřeklo pravdu. Minimálně je důležité ocenit pravdomluvnost. Nemá smysl každou drobnou příhodu rozpitvávat, ale pokud dítě nechápe mechanismus, jak k věcem dochází, proč se rozhoduje, jak se rozhoduje, není v jeho silách svůj přístup změnit. Již malé dítě ví, co je správné. Dvouleté dítě se po očku dívá, jestli ho vidíte, když dělá něco, co nemá. Čili již od útlého dětství je potřeba dávat dětem najevo, co je správně a co nikoliv, ale hlavně proč. Nemá smysl říkat: „Nekousej do slupky od banánu!“, když mu nevysvětlíme, že na ní mohou být bacily, které mu mohou způsobit vážnou nemoc.
Trest? Ano, ale…
K trestu přistupte jen ve chvíli, kdy jste si stoprocentně jisti vinou dítěte, zejména jeho vědomou akcí. Potrestáte-li je nespravedlivě, navždycky otřesete jeho důvěrou ve spravedlnost, což budete později velmi dlouho napravovat. Moje dcera mi zrovna nedávno řekla, že jedna z nejdůležitějších vět, kterou jsem jí v dětství řekla, byla: „Kdybys mi to nemohla vyprávět, tak to nedělej.“ Prý ji v pubertě uchránila před mnoha situacemi, které se mohly vyvinout velice nepříjemně.
Lež jako únik
Pokud dítě lže často i v drobných věcech, je potřeba se důkladně zamyslet, proč to dělá. Ve většině případů to bývá následek velice přísné výchovy a drobné lži dítěti pomáhají přežít. Nejsou správné, ale rodiče by se měli především zamyslet nad tím, zda svými neustálými příkazy a zákazy vůbec umožňují dítěti žít, zda ho netrápí zbytečnými sankcemi a výčitkami.
Vlastní příklad je nejvíc
Nemá téměř žádný smysl vysvětlovat dětem, že lhát se nemá, pokud nás pak dítě slyší, že lžeme babičce, že máme moc práce a nemůžeme se za ní zastavit, ale přitom vidí, že jsme celý den v nákupním centru za zábavou, nebo když lžeme revizorovi, že je dítě mladší, než je, abychom nemuseli platit jízdenku. Těžko je pak můžeme trestat za to, že nám neříká pravdu. Děti jsou jako opičky a učí se nápodobou. Klíč je v laskavé důslednosti, trpělivém vysvětlování a zejména ve vlastní pravdomluvnosti. Chceme-li děti naučit čestnosti a upřímnosti, nezbývá nám, než začít u sebe.
