Když je učitelka druhá máma

„Prožívala s námi naše dospívání, první lásky i starosti. Nesnaží se nás převyšovat. Je naše druhá máma.“ Takhle popsali sami žáci Vyšší policejní školy a Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Holešově svou učitelku práva a kriminalistiky, když ji před třemi lety přihlašovali do celostátní soutěže Zlatý Ámos. Hana Pacíková tehdy vyhrála hlavní cenu, kterou uděluje porota, i dětskou cenu, o které rozhodují sami žáci. Dojetím plakala ona i celá její třída.

Pamatujete si z vlastního dětství nějakou učitelku nebo učitele?

Tu z první třídy, jmenovala se Marie Ondrušáková. Na takovou kantorku nezapomenete. Ideální osobnost pro vstup dítěte do školního období. Byla laskavá a vnímavá, využila našich talentů při tvorbě učebních pomůcek, já jí třeba malovala různé postavičky na pracovní listy. Zapojila nás, přišli jsme si důležití. Chtěla jsem být jako ona a přibližně v páté třídě se rozhodla, že budu učitelka.

Neptám se takhle náhodou, totiž vaši vlastní žáci vás v přihlášce do soutěže Zlatý Ámos popsali právě jako učitelku, kterou si člověk zapamatuje na celý život. Jak se vám to povedlo, tušíte?

Ono to bylo dost vzájemné. Maturovali právě v tom vítězném roce 2015, měla jsem je jako třídní od jejich patnácti do devatenácti let. Byla to pro mě výjimečná třída devětadvaceti osobností. Dodnes jsme v kontaktu, třeba na každé moje narozeniny mi vozí kytku a slaví je se mnou. Doba od patnácti let do maturity je věk krásný, ale i komplikovaný. Jsme lehkomyslní, máme často jednoznačné a mnohdy ukvapené názory, ale máme i dostatek energie měnit svět. Kdo z nás starších tohle nedokáže pochopit, tak má podle mě špatnou paměť nebo si hraje na něco, co není.

Chápu to dobře, že to byli puberťáci se všemi excesy, které k tomu v tom věku patří?

Jasně. Ačkoli mně právě moc zabrat nedávali.

To mě překvapuje, víte, působíte jako hodně mírný člověk. To bych zrovna tipovala, že u takového typu učitele žáci ty hranice zkoušejí.

Nestávalo se mi to. Nevím vlastně proč, prostě si to nedovolili. Těžko se to vysvětluje i kolegům a možná mě kvůli tomu někteří i nemají rádi. Vždycky jsem s každou třídou vyšla po dobrém, nemusela jsem třeba ani zvyšovat hlas. Kolegové mě i podezřívají, že žákům vše dovolím, ale tak to není. Prostě je jen respektuju. A taky jsem si vždycky říkala, že když někdo udělá v životě nějakou chybu, musí dostat šanci ji napravit. Zvlášť když se jedná o vyvíjející se mladou osobnost. Žáci u mě měli vždycky zastání. Já jim věřila a oni mně. Chodili za mnou i s osobními trápeními. To bylo možná kouzlo našeho vztahu.

Vy jste původně učila ve školce, jak jste se odtud dostala až ke kriminalistice?

V mateřské škole jsem začala učit hned po maturitě a vydržela tam patnáct let. Jenže když se po revoluci začala spousta mateřských škol zavírat, bylo to celkem krizové období. Učitelky přicházely o práci a já přemýšlela, jestli nezkusit něco nového. Nebyla jsem vyhořelá, ale už mi přišlo, že po patnácti letech nastává doba na změnu. Bylo mi tehdy šestatřicet a fyzicky jsem se na to cítila, tak jsem zkusila službu u policie.

A jak vás napadla zrovna policie?

To heslo Pomáhat a chránit si dneska hodně lidí bere do pusy z legrace, ale já tehdy vážně cítila, že chci být lidem prospěšná. Jenže už zhruba po roce a půl služby, tehdy jsem byla ve Zlíně, jsem zjistila, že mě stejně víc zajímá pedagogická činnost. Využila jsem pak první příležitosti a začala učit v Holešově na policejní škole. Podmínkou bylo, že si dálkově doplním pedagogické vzdělání. Bylo to trochu náročné období, protože jsem už měla děti, tehdy dvě dcery. A třetí dcera se narodila v roce 2002, nadělila jsem si ji ke čtyřicátým narozeninám. A u toho jsem dálkově studovala na vysoké škole.

V pětadvacetileté historii učitelské ankety Zlatý Ámos jste jediná vítězka z policejní školy. Je vaše výuka odlišná od toho, co většina z nás zná ze střední?

Když jsem nastupovala, kolegové mi říkali, že je jedno, jestli učím malé děti nebo velké. A měli pravdu. Na soutěži Zlatý Ámos jsme sice s žáky sehráli scénku policejní rekonstrukce na místě činu, ale klasická hodina takhle úsměvná není. Tehdy jsme prvoplánově chtěli především pobavit publikum. Ve skutečnosti vysvětluji látku, píšeme písemky. Ale je pravda, že kriminalistika je možná pro žáky záživnější už z podstaty. Třeba i proto, že televize je plná krimiseriálů. Pak jsou samozřejmě žáci zklamaní, že ta práce v reálu nevypadá vůbec tak akčně. Ale zážitkové hodiny taky míváme, v praktických zaměstnáních zajišťujeme stopy, provádíme kriminalisticko-taktické metody ve speciální učebně a podobně.

A odlišují se nějak žáci, kteří si sami vyberou studium na policejní škole?

Ve třídách mám třetinu dívek a zbytek hochů, není to půl napůl jako jinde. Je pravda, že k nám přicházejí ti, kteří u policie pracovat chtějí, filtruje se to předem samo. Ale to neznamená, že jsou to vzorní Mirci Dušíni. To by snad ani nešlo, jsou to mladí lidé v pubertě. Nechce se jim učit, někteří mají i kázeňské problémy jako všude jinde. My jsme jiná škola v tom, že je za to přece jen přísněji postihujeme, předpokládá se, že když půjdou do uniformy, musí mít kázeň více vrytou pod kůži.

Bývá s nimi boj?

Měla jsem třeba žáka, který míval docela vážné kázeňské potíže na internátě. Ale věřila jsem mu. Věděla jsem, že je inteligentní, že má smysl pro spravedlnost, že dokáže být férový. Nedávno se mi přijel, po všech těch letech, ukázat v uniformě Hradní stráže, pyšný. Já už tehdy věděla, že nemá smysl ho hned odsoudit jako ztracený případ, že prostě určité excesy patří k věku. A naopak je potřeba lidi podržet. Pokud si to zaslouží. Ne za každou cenu je tahat z potíží, ale dát jim vědět, že i přes chyby s nimi počítáme. Ony ty chyby člověka většinou posunou dál.

Co vám učení dává?

Neumožňuje mi stárnout, senilnět. Moc ráda s mladými lidmi debatuji o životě, zajímají mě jejich názory, jaké užívají technologie. Psaní textu je pro ně třeba ztráta času, oni se učí z mobilu, nafotí si stránky z učebnice a pak na ně koukají do telefonu. Kdyby mohli, ani taháky si nepíšou ručně. Ve výuce máme ale mobily zakázané, tak to mají smůlu (smích). Přitom všichni víme, že nejlíp se člověk naučil a zapamatoval učivo právě tím, že si to opisoval ručně jako tahák. Mně třeba mobily nevadí, třeba když potřebujeme okamžitě nějakou informaci důležitou pro výuku a neznáme odpověď, prostě se podíváme do mobilu a jede se hned dál. Ale mladí jsou zkrátka kvůli technologiím pohodlnější a ubližuje jim to. Mohou si vše zjistit sice hned, ale za hodinu si to už nepamatují.

Jaký má Zlatá Ámoska tip pro kantory?

Hrozně nerada bych vypadala jako někdo, kdo rozdává moudra. Jsem ve své podstatě skromná a neustále pochybující osoba, co se týká svých vlastních kvalit. Myslím si však, že dnešní doba je moc rychlá a chceme po žácích okamžité výsledky. Ale to není možné a my si musíme počkat, zvlášť v době, kdy dostaneme žáky jako třídní učitelé v pubertě a loučíme se s nimi po maturitě jako s dospělými lidmi. Nemohou být okamžitě všichni bez rozdílu vzorní a jedničkáři. To by bylo příliš jednoduché a jednotvárné. Chce to od nás kantorů hodně trpělivosti. Třídy hodnotíme podle prospěchu, je to tak nastavené, ale není to dobře. Má jít o práci s lidmi, máme se zabývat každým z nich individuálně. To chce strašně moc času a taky chuti. Obojího máme my učitelé nedostatek a to mě mrzí. Když si rodič uvědomí, kolik času stráví učitel s jejich dětmi, mělo by být učitelské povolání dobře ohodnocené. Ale také je důležité, aby ho dělali lidé, kteří jsou schopní žáky kladně ovlivňovat a mají k tomu patřičné předpoklady a odhodlání. Potom už jen postačí ke slušné motivaci taky odpovídající plat.