Právě čtete

Věk nehraje roli. I v padesáti můžete začít sportovat a procestovat svět, ukazuje nadšená cvičitelka

15066  
Sdílet: 

Věk nehraje roli. I v padesáti můžete začít sportovat a procestovat svět, ukazuje nadšená cvičitelka

Nespokojí se jen tak s něčím. Když už cvičit jógu, tak ty nejtěžší ásany, když do hor, tak do Himálaje, a když běhat, tak rovnou jako lektorka. Má kondici jako dvacetiletá a málokdo by jí hádal o tři desetiletí víc, ale cvičitelka a novinářka Drahomíra Bačkorová tvrdí, že sportovat se dá v každém věku.

2. 1. 2021 5 min. čtení Michaela Černá
Věk nehraje roli. I v padesáti můžete začít sportovat a procestovat svět, ukazuje nadšená cvičitelka

Denně cvičíte jógu, crossfit, běháte… Přitom tvrdíte, že v dětství jste byla spíš baculatá holčička. Kdy se to zlomilo?

Je to pravda, bývala jsem dítě, u kterého platilo, že kam ho posadíte s rohlíkem, tam ho zase najdete. V pubertě ale přišla motivace zhubnout sportem a tu mám vlastně doteď. Ve čtrnácti jsem začínala s aerobikem, pak zkoušela moderní gymnastiku a kondiční kulturistiku. Tam si mě všiml trenér a vybral mě jako lektorku. Tím začala moje sportovní éra.

A z nesportovního typu se stal sportovní.

Když jsem začala sportovat, uvědomila jsem si, že mám v sobě spoustu energie, která chce ven. Do té doby ve mně rodiče výchovou sportovního ducha trochu umlčovali. Dnes to vnímám jako hendikep, protože tělo má svalovou paměť, a když se něco naučíte v dětství, máte pak velkou výhodu. Já se učila stát na rukou až po čtyřicítce. To bylo daleko těžší.

Jak to, že vás sport tak chytl?

Neměla jsem úplně jednoduchou životní cestu a je důležité najít si něco, co vás udrží nad hladinou. Někdo zvolí alkohol, ale to se mi moc nechtělo. Já jsem závislá na endorfinech po cvičení. Jen pro ně musíte neustále zvyšovat zátěž. Dřív mi stačilo 20 minut aerobiku, dnes potřebuji hodinu intenzivního tréninku.

rozhovor backorova

Vyzkoušela jste toho už hodně, který sport vás momentálně nejvíc baví?

Teď se věnuji animal movement, to jsou takové cviky, kdy se hýbete jako děcko nebo imitujete pohyby zvířat. Válíte sudy, lezete po čtyřech… Jsou to pohyby, které dítě zvládá přirozeně, ale čtyřicetiletý chlap je nedá. Pomalu musí pracovat na svých pohybových dovednostech a rozšiřovat je. Cvičení pochází z Izraele, nepoužívá se při něm žádná zátěž, a navíc se jím rozvíjí i kreativita.

A je to cvičení vhodné i pro starší lidi?

Začátky můžou být obtížné. Třeba přebíhání různých dětských dřevěných prolézaček, provazových mostů. Měla jsem šedesátiletou cvičenkyni, pro kterou to bylo téměř nemožné, teď klády přeběhne jako nic a ještě si u toho povídáme.

Šedesátiletou? A takhle se rozhýbala?

Já věk nevnímám, pro mě nehraje roli. Pokud člověk není nemocný a nemá problémy třeba s klouby nebo vysokou nadváhu, tak překážky nevidím. Vždy na Nový rok nahrávám reportáž z novoroční jízdy cyklistů, bývají to staří pánové a já se jich ptám: „Jak to děláte, že pořád cvičíte?“ A oni odpovídají: „Nesmíte nikdy přestat, paní redaktorko.“

rozhovor backorova

Tomu rozumím, ale co když nemají žádné sportovní základy? Dá se opravdu začít v jakémkoliv věku?

Nikdy není pozdě. I z okolí znám lidi, co začali sportovat ve vyšším věku, zhubli a zbavili se zdravotních problémů. Rozcvičila jsem skoro každého. Jde jen o to, aby měl člověk ke svému věku a stavu přiměřenou zátěž. Ale opravdu pozdě na sport není nikdy. Když se rozhodnu v šedesáti, vždycky je lepší začít sportovat než zůstat ležet doma.

Začít asi není zas tak těžké, ale nesportovní typy si s věkem obtížněji budují návyk, ne?

Ze sportu je potřeba udělat rutinu, jako když si každý den čistíte zuby. Lidé si často stěžují, že začnou se sportem, ale vždy jim do toho něco vleze – jednou jsou nachlazení, jindy chce manžel vyrazit na večeři. Je nutné si ale říct: „Ne, tohle je rutina a přes to vlak nejede.“ Pokud něco chci, tak se musím učit. Nepřijde to samo.

Dobrá, představme si, že je mi padesát, nikdy jsem nesportovala a chci začít. Na jaký sport byste mě poslala?

Nejdřív je důležité ujasnit si cíl. Chcete zhubnout? Zpevnit tělo? Nabrat kondici? A potom v tom vytyčeném prostoru začít hledat ideální sport. Pokud nemáte zkušenosti, zvolte spíš cvičení pro začátečníky a rovnou i trenéra. Rozhodně nechoďte na rozjetou hodinu. Pak už to chce najít motivaci, koupit si permanentku, dát si nějaký cíl, říct kamarádce, s někým se vsadit, zkrátka oklamat lenost a nastavit rutinu.

rozhovor backorova

A jak by ta rutina měla ideálně vypadat, aby zapadla do života?

Sportovat můžete klidně pětkrát i šestkrát týdně. A nemusíte být jako fretka. Někdy si hodinu zacvičíte jógu, jindy si jdete zaplavat, popoběhnete… Důležité je, aby to pro člověka bylo komfortní, našel si sport, který ho baví, a k tomu i vyhovujícího lektora. Hlavně se mu nebát říct, co chci, jaký mám problém a jakou představu.

Vy za sportem také cestujete. Pravidelně jezdíte cvičit jógu do Indie, nebo na treky do Himálaje. Vyrážíte sama?

Teď už ano. Poprvé jsem byla v cizině jako čtrnáctiletá v Bulharsku u moře, podruhé jako čtyřicetiletá rovnou v Nepálu. Sama jsem šla i pouť do Santiaga de Compostela, což byl jeden z největších zážitků mého života. Do Indie na jógu jsem jezdila s kamarádkou, ale pak jsem si jednou omylem koupila letenku na jiný den a jak jsem seděla sama v letadle, uvědomila jsem si, že už tak chci cestovat i dál.

Po čtyřicítce začínat s cestováním do exotiky, ještě k tomu sama, to zní jako velké dobrodružství. Strach nemíváte?

V Indii jezdím pořád na to stejné místo a mám tam své učitele. Znám to tam, jezdím tam jako domů. To pomáhá. Ale to víte, že se bojím. Já se bojím všeho. Takže strach před cestou už beru jako její součást. Pak sednu do letadla a začnou se dít věci a už není prostor na obavy.

rozhovor backorova

Co považujete za svůj největší sportovní výkon?

Asi že jsem vylezla na himálajskou šestitisícovku Stok Kangri. To dodnes vůbec nechápu. Nejsem horolezec, poprvé jsem měla mačky, po každých deseti krocích jsem musela odpočívat. Chybí vám kyslík a je strašná zima. Navíc jsme šli v noci, nebyla jsem dobře oblečená a pořád jsem si říkala: „Co tady dělám?“ Ale potom jsem vylezla nahoru a viděla ten východ slunce a mohla si dát müsli tyčinku. To byla nádhera. Podobně těžká byla i pouť do Santiaga, protože jsem vyrazila v listopadu a málem zmrzla. A loni jsem ušla sedmdesátikilometrový výsadkářský pochod, to považuji za velký výkon, protože jsem ho zvládla v barefootových botách. Nevěřila jsem, že to dám. Myslela jsem si, že mám nějaké hranice, ale po takových zážitcích jsem si uvědomila, že jsou ve skutečnosti někde úplně jinde. Já si nikdy nevěřím, ale vždycky chci zjistit, co ještě dokážu, kam můžu zajít a jak mě to změní.

Hádám, že o Himálaji a cestě do Santiaga už ale neplatí, že věk nehraje žádnou roli. Nebo se mýlím?

Na treku jsem často potkávala seniory, kteří si v Himálaji užívali důchod. Problémem může být jen aklimatizace a nedostatek kyslíku. Taky nezáleží jen na kondici a věku, ale i na psychickém rozpoložení. Cesta do Compostely se může zdát náročná, vždyť je to 740 kilometrů! Ale na masáž ke mně chodí paní, které je přes sedmdesát a už ji šla dvakrát. Jde o to neříkat si, že na tohle už jsem stará. Místo toho rozložit síly, dávkovat si to, ale hlavně začít. Když se rozhodnu, tak začnu.

rozhovor backorova

Drahomíra Bačkorová se narodila v roce 1967 a pracuje jako vedoucí zpravodajství Českého rozhlasu Pardubice. K tomu je lektorkou a propagátorkou jógy a sportu obecně. Denně běhá, posiluje, cvičí crossfit, leze po horách a cestuje.

Čtěte také

Pomáhá ženám srovnat cyklus a říká: „Není normální, aby menstruace bolela.“
Pomáhá ženám srovnat cyklus a říká: „Nen…23289
Jak to, že jsem spokojená se svou postavou, i když mlsám čokoládu?
Jak to, že jsem spokojená se svou postav…8919
Fyzioterapie: terapie budoucnosti, nebo zbytečnost?
Fyzioterapie: terapie budoucnosti, nebo …5674
Další články