Základem pro mě bylo sama najít klid a podívat se na věci tak trošku s nadhledem. Protože to, co si děti budou pamatovat, nebude perfektně vyluxovaný koberec a linecké jako od cukráře, ale atmosféra a zážitky, které jsme si doma vytvořili.
1. Já na prvním místě: Připustila jsem si, že pohodová atmosféra závisí hlavně na mé dobré náladě. Znáte to pravidlo z letadla, že kyslíkovou masku si vždy nasazuje nejdřív rodič a až potom děti? S přípravami na Vánoce je to stejné. Těžko mohu očekávat usměvavé děti plné nadšení, když jsem sama ve stresu.
2. Vrhnout se do toho s dětmi:Nečekám na „správný“ moment, až bude prostor a čas zapojit děti. Ten totiž nejspíš nenastane nikdy. Nejlepší je se na věci prostě vrhnout a děti k nim přizvat. Stejně chtějí pořád s něčím pomáhat. To, co nám často chybí, totiž není čas, ale trpělivost. Třeba takový předvánoční úklid se dá dělat průběžně a pojmout ho formou her, díky kterým nás to všechny bude navíc i bavit.
3. Nedělám to na poslední chvíli: S přípravami začínám co nejdříve, protože děti a spěch, to nejde dohromady. Ne nadarmo trvá advent 4 neděle. Čím dříve v prosinci začnu, tím větší pohoda doma je. A díky tomu nemusíme ani nijak složitě plánovat. Ráno dám dětem prostě na výběr z několika aktivit a vrhneme se na to, na co mají zrovna chuť.
4. Nesnažím se o dokonalost:Své nároky a očekávání se snažím snížit na minimum, ideálně na nulu. S malými dětmi už zkrátka nebudou vánoční přípravy jako dřív. Právě my, rodiče, se ale můžeme zasloužit o to, že si z těch všech nedokonalých výsledků odnesou dokonalé vzpomínky. Nejlepší je oprostit se od všech ambicí na počty, množství, design nebo estetickou hodnotu. A pak už to jde skoro samo. Dětem totiž stačí mnohem méně než nám dospělým. Většinou je to náš čas, naše přítomnost, plná pozornost a možnost být součástí toho vánočního kouzla.
Zachovávám chladnou hlavu
Typicky u nás děti chtějí pomáhat s pečením. Ve výsledku je to po pár minutách přestane bavit a kuchyň vypadá jako po výbuchu. Dřív by mi to zkazilo náladu, teď jsem se naučila udělat dva kroky bokem a pozorovat to malé hemžení. Mouka z podlahy se vyluxuje a je to jen malá daň za to, že se malí pomocníci budou moci pochlubit příbuzným vlastními výtvory.
5. Neporovnávám se s Instagramem: Na sociálních sítích hledám inspiraci, ne porovnání. Zlaté pravidlo, které se mi osvědčilo nejen o Vánocích. Na Instagramu, Pinterestu i dalších kanálech hledám jen nápady, co a jak bychom mohli vytvořit. Vědomě se vyhýbám sledování prvoplánově načančaných profilů, které mě ve výsledku akorát stresují.
6. Děláme to pro naši radost:Netlačím sebe ani děti do ničeho, co nám nedělá radost. Vánoce jsou krásná příležitost ukázat jim, že si vše v životě mohou dělat tak, aby jim v tom bylo dobře, a ne jen podle zažitých konvencí a očekávání. Já třeba moc neumím péct cukroví, takže tradičně dostávám výslužku od šikovnějších kamarádek výměnou za dekorace a výzdobu, které jdou zas mně.
7. Počítám s alternativou: Vždy se snažím být před dětmi o krok napřed. Zabere to trochu času navíc, ale ušetřím nám tím všem spoustu nervů i případných zklamání. Ať děláme cokoliv, osvědčilo se mi mít v záloze vždy víc variant pro případ, že děti nebude bavit celý (často zdlouhavý) proces tvorby a budou chtít dělat něco jiného.
Když plánujeme péct cukroví, připravím si dopředu do lednice i jedno hotové těsto (klidně i koupené). Jakmile děti přestanou bavit přípravy, vytáhnu to hotové k vykrajování a já si v klidu dodělám to své :-) Podobně mám při výrobě ozdob v zásobě už hotové, se kterými si děti mohou hrát, nebo nějaké polotovary, které mohou vybarvit, nazdobit.
Také dodržuji zlaté pravidlo každého spokojeného rodiče – co mám já, mají i děti. V ideálním případě se snažím, abychom mohli s dětmi vše dělat souběžně a ony nemusely čekat, až jim půjčím vařečku/vykrajovátko/nůžky/hadřík. Když mají k dispozici vše, co já, víc tvoří a míň se dožadují věcí, které mám v ruce.
8. Pokud nejde o zdraví, snažím se nezasahovat: I když to někdy stojí sebezapření, dětem nechávám volné ruce, aby mohly tvořit, objevovat a experimentovat. Ideálně jim jen lehce asistuju (nastříhám, co samy nezvládnou / odměřím suroviny apod.), zbytek pak už nechám na nich. Většinou z toho nevzniknou perníčky jako od babičky a vše je trochu šišaté, nedotažené nebo naopak překombinované, ale právě takové tvoření si děti užijí mnohem víc, než když je 10× za minutu opravuju, co mají jak udělat, aby bylo vše tip top. A výsledky mě většinou navíc velmi mile překvapí!
Co s nedokonalým cukrovím?
Za těch pár let, co jsem mámou, jsem zjistila, že téměř jakkoliv nepovedené cukroví se dá zachránit. Jedna možnost je namočit ho do čokolády (prospěje hlavně lineckému a obecně všemu „placatému“). Druhou možností jsou zapichovací očička – ta sluší veškerému kulatému a jinak plastickému cukroví a zaručeně rozesmějí každou návštěvu. ;-) Navíc, babičky se nad nedokonalým cukrovím od dětí vždycky dojmou, obzvlášť když ho zabalíme do krabičky s mašlí.
9. Když to děti nebaví, nenutím je:Snažím mít v rukávu několik různorodých aktivit a her, kterými se mohou v mezičase zabavit (knížky s vánočními příběhy, pexeso s vánoční tematikou, vánoční omalovánky, vánoční audiopohádky apod.) A pokud už to nebaví ani mě, uvařím nám kakao, zalezeme si všichni pod deku a pustíme si pohádku. ;-) Ono nám to připravování nikam neuteče.
10. Děti se snažím vánočně zabavit i mimo domov (a získat tak trochu času): K adventu se pojí spousta krásných tradic a akcí, na které se snažím posílat děti s manželem nebo prarodiči. Zatímco oni si užívají jeden druhého na vánočním koncertě, dětském divadle nebo procházce, já můžu doma v klidu a v pohodě udělat věci, které s dětmi nejdou (nebo je s nimi prostě dělat nechci).
A především si každý den snažím připomínat, že nic z adventu ani Vánoc nemusí být dokonalé. Hlavní je, aby nás to všechno bavilo a bylo nám dobře. Koneckonců, vánoční čas spolu trávíme doma jen a jen my a může být přesně takový, jaký si ho uděláme.
