Tatínkovi vděčím za to, kým dnes jsem
Když bylo Heleně devět let, její rodiče se rozvedli a táta se odstěhoval. „Ale měli jsme mezi sebou strašně pěkný vztah. Byla jsem nejmladší ze sourozenců, jeho jediná dcera, která se narodila po dvou klucích, takže se ke mně choval výjimečně,“ vzpomíná. Byly i chvíle, kdy s tátou bojovala, dovolila si k němu víc, než její sourozenci. „Byla jsem rozmazlovaná a zároveň držená zkrátka a fungovalo to,“ vypráví o tatínkovi, jemuž vděčí za to, kým dnes je. Ponoukal ji, aby šla na gympl a na vysokou, aby sportovala, šlo mu o to, aby ji to, co dělá, bavilo. „Byl štědrý, ale i přísný a spravedlivý,“ dodává.
Když její tatínek před 13 lety nečekaně zemřel, docházelo jí to v momentech, kdy se na něj najednou nemohla obrátit. Už jí nevyprávěl příhody z mládí, nepovídal si s ní o dějinách, neradil jí s kluky… „Musela jsem se spoléhat sama na sebe a zjistila jsem, jak nesamostatná ve svých tehdejších 22 letech jsem. Dodnes si v mnoha situacích říkám, jak by je řešil táta, jestli by se mnou souhlasil. Snažím se o to, aby na mě mohl být pyšný,“ říká Helena.
Otcové ovlivňují naši ženskost i výběr životních partnerů
Vztah dcery a táty je speciální. Podle psychologů jako děti více tíhneme k opačnému pohlaví, tedy kluci k maminkám a holky k tatínkům.
„Obecně platí, že díky mužům si ženy více uvědomují vlastní ženskost. Proto si i díky tatínkům formují svou ženskou hodnotu. Zároveň tátové utvářejí vnitřní představu o budoucím partnerovi. Ať se jim to líbí nebo ne, jsou předobrazem, vzorem mužů, kteří budou hrát v životě dcery zásadní roli. Empatický, podporující, komunikativní otec se pravděpodobně promítne a zhmotní v podobném typu muže v partnerství. Lhostejný nebo věčně nespokojený, nepodporující otec může vytvořit předobraz stejného mužského typu po boku dospělé dcery,“ vysvětluje psycholožka Jana Růžičková.
Nemusí to platit vždy a za všech okolností. I špatný vzor je možné překročit a najít si dobrého partnera. „Je to však složitější proces než první instinktivní volba, ke které mají lidé sklony,“ dodává Jana.
Stejně přínosný je vztah s dcerou pro táty, kteří z něj těží v emoční a komunikační oblasti. „Objevují protipól svého mužství, obohacují svůj svět o jiný pohled a jiné barvy života. Výrazný vliv má otcovská láska a budování vztahu hned od narození dítěte,“ dodává Jana Růžičková.
Být odvážný a silný
Když se narodí holčička, začnou tatínkové pomalu pronikat do ženského světa. „Pozitivní efekt to může mít i na jejich vztahy se ženami, s partnerkou, manželkou. Zároveň si musí udržet své mužské hodnoty a těmi naopak obohacovat život své dcery,“ upozorňuje Jana. Podle jejího vysvětlení maminky pečují a chrání své děti, vytvářejí v dětském životě pocit bezpečí. A tátové dětem pomáhají vrůst do širší společnosti, ukazují jim, jak dosahovat cílů, jak na sebe klást nároky, překonávat sám sebe, být odvážný a silný, zvládnout neúspěch. „To je i jejich role při výchově dcer,“ popisuje.
Každý vztah táty a dcery je zároveň jedinečný. Pokaždé není idylický, v našich končinách, kde je vysoký podíl rozvodů, může být mnoho životních etap a okolností, které se mu staví do cesty. Přesto jde o vztah, který má smysl pěstovat a piplat, když to jen trochu jde, i když tatínkova holčička nemusí se svým rodičem v pubertě nebo v dospělosti ve všem souhlasit.
Jak moc pestré to bývá mezi dcerami a jejich tatínky, ukazují i další osobní příběhy.
Když jsou lidé otevření, na vztahu se dá pracovat
Magda byla zvyklá, že je její otec víc v práci a máma se doma stará. Svou nepřítomnost jí táta vynahrazoval o dovolených, kapesným i tím, že jí skoro všechno dovolil. „Můžu s čistým svědomím říct, že by pro mne táta udělal první poslední. Zařídil mi doučování z matiky, když jsem na střední propadala, čekal na mě do rána v autě po stužkové, jel se mnou sto kilometrů na přijímačky na vysokou a čekal na mě celý den,“ vzpomíná a zároveň přiznává, že mnohé jeho poznámky ji také dokázaly srazit sebevědomí. Jeho slova byla tím, co ji nejvíc ranilo. Mívala pocit, že někdy upřednostňuje rodinné kamarády před ní a jejím bráchou, nebo že se jí nezastal, když to potřebovala. „Jenže být rodičem je kurňa těžké a já mu nechci nic zazlívat,“ dodává smířlivě.
I když to mezi ní a tátou není stále růžový, mnohé se díky němu naučila. Třeba být soběstačná, spoléhat na sebe. Také to, že na vztahu se dá pracovat, i když to někdy nejde hned. „Je potřeba na to mít dva otevřené lidi,“ připomíná. Je ráda, že si teď může s tátou normálně, v klidu popovídat.
Tátu s dcerou spojuje i legrace
Ester se líbilo, že se její táta nebál být s ní sám. „Občas jsme spolu jezdili na výlety i na vodu, ve velké partě, tátové a děti. A zvládali jsme to parádně. Vymýšlel pro mě bojovky, šipkovanou, vyřezával mi z kůry lodičky a pouštěli jsme je po vodě. Jako dítě jsem dělala sportovní aerobic, což je dost holčičí sport, ale táta jel na každé závody a pomáhal lepit kamínky na dresy a sypat třpytky do vlasů,“ přibližuje Ester své dětství. S jejím tátou je sranda, dodnes spolu sdílí vtipy, kterým nikdo jiný nerozumí. Přes legraci jsou na sebe napojení a vědí, že se mají rádi. „A taky musím zmínit blešák, kam jsme chodili v sobotu, a na box v neděli! Vím, že by si to užil víc sám, protože je takovej tichej introvertní typ, ale bral mě s sebou a dával si záležet, abych si to užila,“ usmívá se.
Táta ji učil, aby si věřila, nebála se zkoušet nové věci, aby na sobě makala a nevzdávala se. „Byl taková tichá podpora,“ popisuje s tím, že jí sice bude třicet, ale jejich vztah se nezměnil. Pořád se spolu umí smát. Zároveň připouští, že do partnerského vztahu hledá někoho trochu jiného, než je její táta, klidný, nekonfliktní, pasivnější člověk. „Hledám partnera, který by se ve vztahu víc zapojoval,“ uzavírá.
Kámoš a hodný člověk, který by se pro druhé rozdal
Pro Aničku byl táta od malička spíš kámoš. Ji a její sestru vedl k manuální práci, aby se o sebe uměly postarat a nespoléhaly ve všem na chlapy. Anička si v podstatě nevybavuje žádné situace, kdy by to mezi ní a tátou nějak zásadněji skřípalo, když pomine klasickou pubertu. A tak i dnes, v dospělosti, je pro ni táta kamarád, o kterého se může opřít, který se jí snaží pomoci, když to potřebuje, který poradí.
„Dřív jsem si myslela, že mezi sebou ani žádnej extra vztah nemáme. Ale zpětně mi došlo, že když čerstvě po dvacítce musíš uživit čtyřčlennou rodinu, vztahy se budujou a udržujou hrozně těžko a trvá to. Když se ohlédnu, v jakých podmínkách jsme jako rodina začínali, oba rodiče obdivuju za to, co z nás dokázali vychovat a kam jsme se všichni čtyři posunuli. A to je to, co mi náš vztah dal – když člověk maká, může vybudovat parádní zázemí a dosáhnout na věci, o kterých se mu v začátcích ani nesnilo,“ sdílí své přesvědčení. Jako výjimečnou vidí rovnocennost, která mezi nimi panuje. Táta jí nikdy nic nediktoval, ale vždy se jí snažil podpořit, nebo nakopnout k něčemu, co dlouho odkládala.
Tátův vzor se odráží i v jejích partnerských vztazích. „Táta je hodnej člověk, kterej by se pro lidi rozdal. Zároveň na sobě dovede pracovat, když mu na něčem a na někom záleží. A to hledám i u svého partnera. Nemusí být dokonalý, ale musí mít vůli měnit věci kvůli sobě a svým blízkým. A být hodný tak akorát. A tmavý vousy i vlasy!“
Prozkoumat neznámý holčičí svět
A teď: Jak to vidí tátové? Jak reflektují své vztahy ke svým, zatím nedospělým, dcerám?
Martin si dceru přál. Těšil se, že bude muset zkoumat úplně jiný svět. Ve výchově se učí za pochodu. „Je to intuitivní a otevřené. Každopádně se snažíme stát na nějakých pevných hodnotových základech a těch se držet,“ popisuje svůj přístup. I když má představu, jaká by jeho dcera mohla být, až vyroste, za důležité považuje něco jiného: „To nejdůležitější z pohledu výchovy vždycky bylo vytvářet prostor jak pro její rozvoj, tak pro budování našeho vztahu a pro společné zážitky.“ Věří, že až bude jeho dcera velká, bude prostě skvělá.
Jak být své dceři dobrým tátou?
Vezměte si k srdci doporučení psycholožky Jany Růžičkové:
- Otec byl měl být největší fanoušek své dcery. Měl by věřit v její potenciál, zároveň umět popsat i její limity a ukazovat, jak limity překonávat nebo akceptovat.
- Otec by měl být důvěryhodný rádce, který s maximální trpělivostí vysvětlí, poradí a ukáže, jak se co dělá.
- Otec by také měl být inspirátorem a motivátorem dcery, ukazovat jí, jak si stanovovat cíle a jak jich dosáhnout, jak být průbojnější, nebát se výzev, jak zvládnout i svůj neúspěch.
- Otec dává své dceři pocit výjimečnosti, tak důležitý pro rozvoj osobnosti. Mluvíme zde o respektu, sebereflexi, sebepoznání a víře v sebe.
„Pokud to všechno otec dceři poskytuje, je velká šance, že z ní vyroste zdravě sebevědomá, odvážná žena, která se umí poprat se svým životem,” předpovídá Jana.
Do své holčičky se můžete doslova zamilovat
Kuba si vysnil holčičku jako druhé dítě po klukovi a sen se mu také splnil. Když se měla narodit, řešil hlavně to, aby na ni starší brácha nežárlil a pochopil, že je jako táta miluje oba. Do role táty malé princezny se vžíval pomalu. „Během 14denní otcovské jsem byl mnohem více se synem než s maminkou a malou holčičkou. A bylo to skvělý,“ říká a přiznává, že jako ostřílený tatínek vsázel na to, jak už bude mít u druhého děcka vše zažité. „Opak byl pravdou,“ směje se. „Malá mi přišla neuvěřitelně krásná, křehká, bezbranná. Takže jsem ji pořád mazlil a zároveň se skoro bál ji přebalit, abych něco nerozbil.“
Dcerka si ho omotala kolem prstu a Kuba se do ní zamiloval. „Má ten nejhezčí úsměv, který jsem viděl, a když se na mě podívá, zažívám nejhezčí pocit plný lásky, ale taky ohromný strach, abych byl ten nejlepší táta,“ přiznává. Zatímco u kluka lépe odhaduje, co se mu asi odehrává v hlavičce, u holčičky to zatím zkoumá.
Už teď ale tvrdí, že ho děti převychovaly. „Kuba mě uklidnil. Nastavil mi zrcadlo a pomohl mi pochopit, kdo jsem. Klárka ze mě udělala lepšího chlapa a manžela. Protože jednou chci, aby si nevybrala žádnýho hejhuláka, snažím se být dobrý manžel a ukázat jí, že její maminku miluju a vždycky se o ní i o ně dokážu postarat. Hodnoty, které jsem si řekl, že předám Kubovi jako chlapovi, se snažím dát i jí, aby si našla někoho, kdo ji bude milovat a starat se o ni jako o princeznu,“ říká. Chce, aby jeho dcera věděla, že tady pro ni jako táta vždycky bude.
Culíky a parádění táta neumí
I Tomáš chtěl holčičku – a má ji, takže prožívá především velkou radost. Je to jeho třetí dítě, a tak mu jde rodičovství jako po másle. Jediné, co je pro něj komplikovanější, je holčičí oblékání. „Kluci si vzali, co bylo po ruce a ona je schopná se třikrát převléknout. To jsem pak na prášky,“ směje se. Jeho dcera ví, že copy a parádění táta neumí, tak ho tím netrápí. „A ještě s pexesem je ke mně tolerantní,“ tvrdí a přiznává, že s dcerou má víc trpělivosti než s kluky. „Budu se snažit, aby byla lepší než já. A na její nápadníky jednou samozřejmě budu žárlit, to je jasný,“ dodává Tomáš upřímně.
