Právě čtete

Máte řidičák, ale bojíte se vyrazit do ostrého provozu? Žádnou paniku – vyjezdit se můžete i v klidu

8582  
Sdílet: 

Máte řidičák, ale bojíte se vyrazit do ostrého provozu? Žádnou paniku – vyjezdit se můžete i v klidu

Většina nových řidičů strach za volantem důvěrně zná, ale s najetými kilometry ho dokáže postupně setřást nebo přetlačit. Problém nastane, když k tomu z nějakého důvodu nedojde. Rodiče nechtějí půjčit auto nebo v páru řídí pouze partner, který nedá volant z ruky. Pro všechny, kdo chtějí získat zdravé řidičské sebevědomí nebo si osvěžit své schopnosti po letech neřízení, je tu projekt Vyjezdi.se Petra Šulce. Ten se před lety trochu netradičně rozhodl spojit kondiční jízdy s prvky terapie.

22. 2. 2023 7 min. čtení Martin Kužel
Máte řidičák, ale bojíte se vyrazit do ostrého provozu? Žádnou paniku – vyjezdit se můžete i v klidu

Jak Vyjezdi.se liší od běžné autoškoly?

Mám pocit, že v autoškole vás zvládnou dobře naučit mechaniku, tedy fyzickou část řízení, ale vůbec se nevěnují duševní části celé věci. Jak se člověk cítí, jakým způsobem se učí, co je za typ osobnosti a jak k němu přistupovat. To je něco, co tak trochu supluji já. 

Takže podporujete své klienty v řízení, jak je pro ně individuálně nejlepší?

Důležité je, aby se člověk při řízení cítil bezpečně, aby to dělal podle sebe „správně“ a aby se přitom cítil dobře. Aby se z něčeho, co v něm probouzí strach, stala běžná činnost, kterou bez větších potíží zvládne. Někdo jezdí na kole, někdo se kola bojí. Někdo jezdí autem, někdo se zase bojí auta. Přijde mi to na podobné úrovni, ale zdá se mi, že řízení auta bereme víc jako samozřejmost – jako věc, kterou umí každý a na které není nic těžkého.

To mnohdy bereme i to kolo.

No vidíte! A těm nebohým lidem, kteří se bojí jezdit na kole, se nevěnuje už vůbec nikdo. Existuje tu určité společenské stigma – že řízení auta je něco, co by člověk jednoduše měl umět. Prostě proto, že by měl. Jako zavázat si tkaničky. A z toho pramení spousta tlaku.

Jak probíhá taková hodina s vámi, od začátku do konce?

Začíná to tak, že mě dotyčný člověk někde objeví nebo mu o mně někdo řekne. Třeba na Instagramu nebo na mém webu, kde už je nějaký úvod o tom, co dělám, co budeme dělat společně a k čemu chceme dospět. Pak si domluvíme datum první jízdy, sejdeme se a následně už je to hodně individuální. Vždycky stejná je jenom úvodní část, během níž si klidně první půlhodinu jenom povídáme. Stojíme v autě před domem a mluvíme o tom, jaké strachy, obavy nebo nejistoty v sobě ten člověk má. Kde a z čeho vznikly nebo jestli se v minulosti nějak potvrdily. Někdo mi řekne: Bojím se toho a toho. A já se zeptám: A stalo se to někdy? A on řekne: No ne, ale mám strach, že by se to stát mohlo. Když si je rozebereme, naplánujeme si, co s nimi budeme dělat. A podle toho se zase rozhodneme, kam pojedeme, aby to dávalo smysl.

Důležité je, že lidé získají nový úhel pohledu. Že mohou začít v klidu, bez nátlaku a vlastním tempem. Protože často nemají v okolí nikoho, kdo by jim řekl něco jiného než: „To bude dobrý.“

Třeba taky nikam?

Třeba. Můžeme jet klidně na parkoviště zkoušet rozjezdy a práci se spojkou. Anebo vyrazíme rovnou do města. To všechno záleží na domluvě – musí to dávat smysl pro toho konkrétního člověka. Pak jezdíme a na konci všechno vždycky shrneme – jaký byl rozdíl před a po, jaké jsme si na začátku nastavili cíle, jestli se něco změnilo a co se dělo průběžně. Mluvíme o tom, co se v lidech odehrává a jak řeší jednotlivé situace.

Můžete mi dát příklad nějakého konkrétního strachu, se kterým za vámi někdo přišel?

Vždycky to začíná velmi podobně, ale pouze na povrchové úrovni. Lidé řeknou: „Bojím se řídit.“ Nebo: „Bojím se křižovatek.“ Úplně klasické je: „Bojím se, že zdržuju. Bojím se, že překážím a že jako začátečník na silnici nepatřím. Že tam nemám co dělat, dokud to neumím.“ Tohle se snažíme rozebrat trochu hlouběji. „Bojím se křižovatek“ může znamenat „bojím se, že zůstanu uprostřed a nebudu vědět, co mám dělat“. Oukej. Co to znamená, že zůstanu uprostřed? Buď že jsem udělal nějakou chybu, což se nesmí – protože všichni musíme dělat všechno dokonale, nebo prostě nevím, co mám dělat, nevím, jak odtamtud. V křižovatkách se přece nesmí překážet, takže musím honem rychle pryč. Takže se bojím toho, že tam zůstanu, nebudu vědět, co mám dělat, a nepůjde mi to, protože se mi všechno v hlavě zacyklí a někdo si o mně bude něco myslet… Protože mě všichni ostatní vidí, jak jsem to tady zablokoval.

A budou troubit.

Budou na mě třeba troubit. Budou mi dávat najevo, že jsem udělal chybu, že to dělám blbě. Což jsou mimochodem věci, které si člověk taky domýšlí. Že někdo troubí, může znamenat, že už je zelená a měli bychom jet. Nemusí to automaticky znamenat „děláš něco blbě – zmiz odsud“. To je všechno práce naší hlavy. Když si tohle všechno uvědomíme, můžeme pak adresovat jednotlivé kousky našich obav. Proč máte pocit, že zdržujete? Proč si myslíte, že překážíte, že nepatříte na silnici, když – objektivně řečeno – máte řidičský průkaz a prošli jste autoškolou? A s tím pak různě pracujeme dál.

Vzhledem k tomu, že lidem poskytujete vlastně psychologickou poradnu nebo koučink, máte nějaké vzdělání v tomto oboru?

Já tomu říkám koučování s prvky terapie, krizové intervence, párové terapie a tak dál. Formálně na to vzdělání nemám, ale už patnáct let se zajímám o psychologii. Nejdříve to bylo v rámci marketingu a poslední roky se zajímám o to, jak funguje terapie a nejrůznější její směry. Například pro páry, kde to má každý nějak jinak, potřebují si něco sdělit a neumějí si to říct. Z krizové intervence si zase můžeme vzít, jak jednotlivé situace zmapovat a co klient v té chvíli potřebuje. Směrů je zkrátka víc a já se snažím je kombinovat dohromady podle jednotlivých lidí a jejich individuálních potřeb. Ne vždycky vede cesta přes koučování – protože to je pohled od teď do budoucna, který neřeší, co se stalo v minulosti. Že mám nějakou zkušenost z autoškoly, od rodičů, že se něco děje s partnerem – nezájem. Zatímco terapie se orientuje většinou spíš do minulosti a pak pomaličku do budoucnosti. Taky je určitě fér zmínit, že projížďky se mnou samozřejmě nenahrazují plnohodnotnou psychoterapii, která vyžaduje roky a roky odborného studia.

Proč zrovna řízení? O podobné poradenství bude jistě zájem ve spoustě jiných oborů…

Mě to hrozně baví. Mám své vysněné auto a opravdu mě to těší. Zároveň mě ohromně zajímá práce s lidskou hlavou, s přemýšlením. Když můžu rozplétat, jak věci, včetně strachů, fungují. Takže důvod je kombinace těchto dvou věcí a taky fakt, že já sám jsem žádnou podobnou možnost konzultace neměl a v osmnácti jsem jako brigádu u rodičů rozvážel po Praze. Z malého města a pojď! Najednou skok. Byly tam chvíle, kdy jsem měl namále, něco se mohlo stát, protože jsem řízení dostatečně nezvládal a udělal nějakou chybu. Časem mi došlo, že i tohle je jeden z důvodů, proč dělám to, co dělám. 

Pár tipů k poslechu

Pro všechny, které by zajímalo zlehka nahlédnout do tajů toho, jak funguje naše hlava v nejrůznějších situacích, doporučujeme vyzkoušet podcasty Balanc nebo Moje terapie.

Pomáhal jste někdy s řízením někomu z rodiny, z blízkých přátel?

Ze začátku jsem to zkoušel na manželkách kolegů v někdejší práci i na svojí mámě, která se z neřízení posunula na, řekněme, sváteční řidičku. Takže ano, šel jsem na to postupně a nějak intuitivně mi to dávalo smysl. Až po čase jsem si uvědomil, že mám i hlubší motivace. 

Vyhledávají vaše služby spíše ženy, nebo koučujete i muže?

Tak devadesát sedm ku třem z mých zákazníků jsou ženy. Mužů taky pár přišlo a práce s nimi byla super, protože se vymykali tomu mužskému stereotypu, že každý chlap přece umí řídit od narození a musí jezdit rychle a agresivně. Ale naprosto převažují ženy. Je to tak ani ne kvůli nějakému stereotypu, ale spíš proto, že to na ženy většinou tak nějak zbyde.

Myslíte řízení?

Přesně tak. Často se třeba stane, že se rodina přestěhuje za Prahu, kde autobus jede čtyřikrát denně, ale maminka chce jet s dětmi do města třeba na plavání, když chce ona. A ocitne se v situaci, kdy si řekne: „Aha, musím začít řídit.“ To je jeden z prototypů.

Kolik je vašim zákaznicím v průměru let?

Nejvíce jsou to ženy od pětadvaceti do čtyřiceti. Pak tam jsou okrajové skupiny buď začínajících řidiček, nebo starších, které to dostaly darem od dětí.

 Strach z řízení u člověka opravdu nezmizí, když mu někdo řekne: „No tak se neboj.“

Takže když za vámi přijde zákaznice a řekne: „Třicet let jsem neseděla za volantem, měla jsem nějaké kondiční jízdy v autoškole, ale pořád se bojím,“dokáže jí pomoct?

Nejvíc jsem zažil asi dvacet let neřízení, přičemž průměr bývá nejčastěji deset – uděláte si řidičák v osmnácti, pak vám rodiče nechtějí půjčit auto, takže se nevyjezdíte, žijete v Praze, takže nemáte potřebu jezdit autem, ale najednou ve třiceti máte děti, přestěhujete se třeba za Prahu a potřeba je na světě.

Měl jste někdy nějaký vyloženě neúspěšný případ, kterému jste nedokázal pomoct?

Nestalo se mi, že bychom nepřišli na to, co se v tom člověku děje, kde to vzniklo a jak s tím pracovat a alespoň začít. Jestli to ten člověk pak následně vzdá, nebo se změní okolnosti, je další věc, ale vždycky jsme nějak začali, na něco přišli a někam pokročili. Takže si nemyslím, že existuje ztracený případ.

Jak dlouho vás lidé průměrně navštěvují?

Mám balíčky po šesti hodinách. Nejvíc si je někdo koupil třikrát po sobě.

Ten samý člověk?

Ano. Šlo o paní, která asi deset let neřídila, všichni z jejího okolí ji do toho samozřejmě z různých stran tlačili, ale neúspěch v řízení se jí nikdy nepodařilo zlomit. Pak mi napsala e-mail, ve kterém stálo: „Hele, já jsem se rozhodla, že to letos už konečně zlomím. Bude to přesně podle mě, nikdo mě nebude do ničeho honit, já si řeknu, co mi vyhovuje a co ne, je mi jedno, jak dlouho to bude trvat, ale bude to mým tempem.“ Já na to, že super – skvělé rozhodnutí, přesně takhle to má být. A taky bylo. Postupně jsme se posouvali a posouvali, až mi od ní v určité fázi začaly chodit fotky a zprávy o tom, kam dojela, co kam odvezla a jak ji to těší. A teď jezdí a jsem to já, kdo jí musí připomínat, jaké to bylo na začátku – všechny ty úspěchy, které si odpracovala. Jak jsme objeli třikrát kolem domu a jak z toho byla v nervu, a přitom teď jezdí normálně po Praze. To byl jeden z těch nejhezčích případů.

Takže vaši zákazníci s vámi zůstávají v kontaktu a chlubí se vám svými úspěchy?

Docela často. Já je k tomu i motivuji, protože mi přijde skvělé vidět na vlastní oči ten rozdíl mezi tím, jak se cítili na začátku a kam se zvládli dostat. Je to i skvělá připomínka pro ně, aby viděli, kam se posunuli. Protože klienti mívají tendence se dívat stále dopředu na to, co jim ještě nejde, a zapomínají na své úspěchy, které si odpracovali. Na začátku jim stálo auto před domem, koukali se na něj a byli v depresi, že s ním nemůžou nikam jet. Věděli, že můžou, že mají v ruce řidičák a klíče, ale ten strach jim to nedovolil. A teď jsou ve stavu, že sednou a jedou a jde to.

Jde to i online

Kromě face-to-face hodin poskytuje Vyjezdi.se i online kurzy. Fungují buďto formou přímé konzultace, která je velmi podobná tomu, co se děje v běžných hodinách, nebo předtočených kurzů s návody, jak správně parkovat a jak najít vlastní motivaci k řízení.

Co si myslíte, že je to nejdůležitější, co může lidem Vyjezdi.se nabídnout?

Důležité je, že lidé získají nový úhel pohledu a uvědomí si, že mohou začít v klidu, bez nátlaku a vlastním tempem. Že je úplně v pořádku udělat si věci tak, jak to vyhovuje jim. Protože často nemají v okolí nikoho, kdo by jim řekl něco jiného než: „To bude dobrý. To tě přejde. Sedni a jeď, ono se to stane samo.“ Nic z toho pochopitelně není rada. Když se bojím, nemůžu jen tak sednout a jet. Kdybyste neuměli plavat a někdo vám radil: „Skoč do vody, to přijde samo, začneš plavat,“ taky ho nebudete poslouchat. A v autě je to stejné. Člověk je často obklopen lidmi, kteří mu vlastně žádné užitečné a funkční rady nedávají. 

Existuje nějaká praktická pomůcka, mentální cvičení nebo něco podobného, co člověku v tomhle může pomoci?

Spoustě lidem pomáhá, když si uvědomí, že jsou to oni, kdo řídí, a že si to můžou a měli by dělat podle sebe a jak potřebují oni sami. Že se nic neděje samospádem kolem nich, ale že každou situaci přímo ovlivňují. Ukotvit se v realitě, uvědomit si, že já jsem ten, kdo má v tuhle chvíli kontrolu. Někdo může samozřejmě potřebovat jiný přístup, ale obecně si myslím, že převzetí zodpovědnosti, když si řeknu: „Hele! Já tady rozhoduju, já řídím a mám pod kontrolou auto a je na mně, jak se zachovám,“ může být oči otevírající. 

Uvědomit si, že to vy ovládáte vůz, a ne naopak.

A občas i vůči spolujezdcům. Protože ti často taky ovlivňují: „Dělej, teď to musíš rychle projet, přidej!“ Ne, nemusím. Já jsem ten, kdo rozhoduje, já nás nechci zabít, já to auto mám pod kontrolou. Takže já musím rozhodovat, co je pro nás nejbezpečnější v tuhle chvíli. 

Je něco, co byste vzkázal všem řidičům, kteří vlastní sebevědomí za volantem ještě hledají?

Nebojte si říct, co potřebujete, a nebojte se svoje potřeby sdělit i ostatním. Hezky to třeba funguje i v páru – sdělit si navzájem potřeby a očekávání, která ohledně řízení oba mají, což donutí jednoho nebo druhého podívat se na věc jinak, než že jde „jenom o řízení, což umí každej“. Ideálně bez ovlivňujících emocí a co nejvíc fakticky. Pokusit se pochopit, že strach z řízení u člověka opravdu nezmizí, když mu někdo řekne: „No tak se neboj,“ ale že za ním něco je. Konkrétně celý člověk se svými pocity. To mi přijde důležité. 

Udělejte si radost něčím hezkým na sebe

Udělejte si radost něčím hezkým na sebe

Oživte svůj šatník stylovými kousky z udržitelných materiálů, které lichotí každé ženě.

Pokud se vám článek líbil, mohlo by vás také zajímat
Další články