Právě čtete

Řeč těla naruby: co byste měli vědět o lidech, kteří (nejen) na Instagramu působí až moc dokonale?

25150  
Sdílet: 

Řeč těla naruby: co byste měli vědět o lidech, kteří (nejen) na Instagramu působí až moc dokonale?

Když se s někým vidíte osobně, automaticky na vás dělá dojem nejen tím, co říká, ale taky jakou používá řeč těla. Co ale když jste najednou v kontaktu jenom virtuálně? Pak přichází na řadu „řeč těla naruby“.

7. 9. 2018 4 min. čtení Zuzana Fryaufová
Řeč těla naruby: co byste měli vědět o lidech, kteří (nejen) na Instagramu působí až moc dokonale?

Určitě už jste někde četli, že je potřeba nebrat vážně všechno, co vidíte na sociálních sítích, protože „nejsou odrazem reálného života“. Obvyklý příklad? Retušování fotek nebo používání filtrů a aplikací k vylepšení reality.

O čem se ale zatím moc nemluví, je vylepšování toho, o čem ty příspěvky vlastně jsou. Antropologie pro to má speciální pojem – signalizace ctností, anglicky virtue signalling.

Co si pod tím představit?

Jednoduše řečeno je to snaha prezentovat svoje názory a postoje hlavně kvůli tomu, abyste vypadali lepší, nebo abyste se dočkali souhlasu a podpory svojí sociální bubliny. Znáte tu hlášku „Má smysl chodit do fitka, když to člověk nevyfotí na Instagram?“ Tak ta to vystihuje úplně perfektně.

Řeč těla (body language)

Vědomé nebo podvědomé používání gest, postoje těla, očního kontaktu atd. k tomu, abyste ostatním ukázali převahu, dobré úmysly, podřízenost…

versus
Signalizace ctností (virtue signalling)

Vědomé nebo nevědomé zdůrazňování názorů a aktivit, abyste ostatním ukázali morální nadřazenost nebo naopak soudržnost.

V osobním kontaktu má totiž to, co děláme a jak u toho vypadáme, o dost silnější vypovídací hodnotu než samotná slova. Na internetu je to přesně naopak. To, co říkáme, je pro okolí hlavní zdroj informací – a jejich názoru na nás.

Signalizace ctností se rozhodně neobjevila až se sociálními sítěmi (podle antropologů je „změna chování tak, aby se jedinec jevil přijatelnější pro skupinu“ běžná u spousty živočichů), ale má na nich perfektní podmínky přerůst do nevídaných rozměrů.

Ukazuje tahle instagramerka fotku z akce, kde se sbíraly odpadky v lese, protože je to ekologická aktivistka, která se snaží šířit povědomí o přístupu k životnímu prostředí, nebo proto, abychom všichni viděli, že je skvělá? Nebo ještě jinak: šla by sbírat odpadky, kdyby o tom pak nemohla vyprávět?

Ta hranice je dost tenká: prezentovat svoje hodnoty a stát za nimi, to přece všichni nějak děláme i mimo sociální sítě. Rozdíl mezi tím a signalizací ctností je jako mezi osobou s přirozenou autoritou a někým, kdo používá nadřazená gesta v řeči těla, aby vás zastrašil.

U řeči těla si hlídáme, aby někdo nepoužíval zastrašující gesta, když na nás přitom mluví hezky . U „signalizace ctností“ zase nekoresponduje to, co tvrdíme, s mírou reálné aktivity.

A je to špatně?

Může – a nemusí. Záleží na tom, jestli vám osobně vadí, když se někdo prezentuje nějakým způsobem hlavně kvůli lajkům. (Kdo by nechtěl lajky!)

Já mám na sociálních sítích moc ráda inspiraci od zajímavých lidí – a je úžasné, kolik jich takto můžu potkat. Sama občas věci sdílím, ale jenom ty, které mě učí něco nového nebo zajímavě a trefně pojmenovávají věci už známé. Snažím se vyhýbat instagramovým i jiným životním klišé.

Je moje osobní přesvědčení, že některé typy příspěvků na mém Instagramu nenajdete. Ukážu vám to na příkladu cvičení, fitness trenérky si prosím domyslí něco jiného :-) To, že každý den cvičím, dělám čistě pro sebe, a zároveň to nedělám tak speciálně, abych tím chtěla někoho jiného inspirovat nebo ho rovnou něco naučit. (Pro pořádek: konkrétně cvičení může mít někdo jiný jako cvičební deníček. Pak to opět signalizace ctností není.)

Tři typické signály, u kterých je lepší zpozornět

1. Přidávání se k hnutím, o kterých toho moc nevím, ale nechci působit jako… (doplňte si podle sebe)

To, že si někdo přidá na profilovou fotku symbol hnutí nebo aktivity, ještě neznamená, že se do ní nějak zapojil. Možná na ni ve skutečnosti ani nemá konkrétní názor.

Proč to lidé dělají: chtějí zapadnout do nějaké skupiny nebo naopak nechtějí vypadat jako někdo, kdo nepodporuje nějakou menšinu, kterou se „přece podpořit sluší“.

2. Nekonkrétní (!) negace a vyhraňování se proti jiné skupině

„Nesnáším lidi, kteří plýtvají plasty“ nebo „Nesnáším politika XY“.

Nikdo sice neví, co autor takové věty dělá pro zelenější planetu nebo co konkrétně by danému politikovi vytknul, ale automaticky se zařadil do svojí sociální skupiny ekologů nebo protivníků politika XY a to samo o sobě je považováno za morální hodnotu.

Proč to lidé dělají: tenhle způsob je zajímavý i tím, jak funguje jako maskování. Je to sofistikovanější cesta, jak vyzdvihnout sám sebe. Větou „Nesnáším lidi, kteří plýtvají plasty“ totiž autor taky beze slov říká, že on se o životní prostředí zajímá víc, a ani to nemusí vyslovit. (Berte to prosím opět jako ilustrační příklad.)

3. Ostentativní demonstrace

Jasně, nemůžeme všichni léčit děti v Africe, ale pokud bychom tam odjeli – a udělali to hlavně proto, aby bylo čím se chlubit na sítích, je to ostentativní demonstrace.

V online světě se totiž málokdo ptá, jestli byste si domů nastěhovali desetičlennou rodinu z válečné zóny, jestli jste někdy udělali něco pro rovnoprávnost žen nebo jestli přispíváte na děti v dětských domovech, i když o tom hodně mluvíte. Právě tady jsou sociální sítě nejpokřivenější, protože v osobním kontaktu, třeba mezi kolegy z práce, by taková otázka pravděpodobně přišla.

Proč to lidé dělají: umíte si představit, že za přiznání jednoznačných morálních kvalit by vás někdo uměl nepochválit (alias nedat vám lajk)?

Co jsem si ze signalizace ctností odnesla já

Než začnu někomu bezhlavě tleskat, případně pochybovat sama o sobě, že já toho tolik nestíhám a neobětuju, zeptám se: jak tahle fotka vznikla? Co mi má říct? Je náhoda, že tato situace je natočená a dotyčný si ji tu může zveřejnit?

Zkuste to někdy. Ale varuji vás – možná vás potom spousta lidí na sítích přestane bavit.

Čtěte také

Další články