Kdo se nemá rád, ztrácí sám sebe, vysvětluje koučka Chudlíková

O sebelásce se mluví často – a v mnoha různých podobách. Na Instagramu to vypadá, že bez chození na kafíčko po józe si „sebelásku“ ani neprojevíte. A přitom skutečná sebeláska spočívá v něčem úplně jiném. Nejen o tom jsme se bavily s koučkou Jankou Chudlíkovou.

Sebeláska je v poslední době hodně skloňované slovo. Jaký je rozdíl mezi ní a sobectvím?

Jsou to úplně jiné věci. Sobec nikdy nebude velkorysý. Nebere na druhé žádný ohled. Člověk, který se má rád, to umí. Sebeláska mu nedovolí, aby se choval špatně k sobě i k druhým. Respektuje svoje potřeby, ale i potřeby druhých.

Co je tedy sebeláska?

V podstatě to znamená najít sebe sama, ujasnit si svou vnitřní pravdu a mít odvahu podle ní i žít. Odmítnout naučená přesvědčení o sobě samých, která jsme získali v dětství. Rozhodujeme o tom, kým jsme a kým budeme.

Dobře, ale nemůže sebeláska přerůst do bodu, kdy prosazuji sebe na úkor jiných?

Je to jako kráčet po ostrém hřebenu hory. Nalevo je to dobré a napravo to špatné. Je mezi tím tenká hranice a je ostrá jako břitva. Musíme si dávat pozor, kam šlapeme, abychom se neztratili sami sebe a mohli si sebe vážit. Sebeláska vyvěrá ze sebeúcty. Proto nemůžeme plnit očekávání druhých, pokud jsou proti našemu přesvědčení. Musíme odmítnout to, co není správné. Můžu vám například s láskou říct ne a poslat vás do háje. Ale není to proto, že s vámi bojuji nebo vám chci ublížit. Je to proto, že se zastávám svých zásad.

A neublíží druhému, když ho odmítnu, přestože to bude s láskou?

Víte, to už je jeho problém. Vyspělý člověk to bude chápat, protože už to zažil. Pokud na druhé straně bude člověk, který má problém se sebevědomím, tedy i se sebeláskou, bude si to brát osobně. A začarovaný kruh manipulací a nátlaků se začne roztáčet. Tady vidíte, jak moc je důležité, aby každý přijal nejprve sám sebe a věděl, kdo je. Každý je zodpověný sám za sebe.

Co se děje, když naopak sebeláska u člověka chybí?

Kdo se nemá rád, chce lásku získat od druhých. Stává se tím závislým na tom, co si o něm druzí myslí a co o něm říkají. Takový člověk pak často dělá, co chtějí druzí, aniž s tím vnitřně souhlasí. Myslí si ne a říká ano, když to chtějí druzí slyšet. Říká se tomu kompenzační chování – udělá všechno pro to, aby získal lásku od druhých. Chceme pochvalu od maminky, jedničku ve škole, uznání od partnera… Zaprodáváme sebe samé, abychom dostali pozitivní odezvu. Dříve či později ale ztratíme sami sebe a ani druzí si nás neváží.

Takže sebeláska je i to, že si pozitivní odezvu dáme sami?

Ano. Neznamená to, že by nám pochvaly nebo ocenění od druhých neudělaly radost, ale nebudeme na nich závislí. Vědomý člověk přece ví, kdy se zachoval správně a kdy ne – bez ohledu na to, jak to hodnotí okolí.

Může taková sebe-neláska přerůst až k tomu, že si ubližujeme?

Ano, může se projevit jako workoholismus, perfekcionismus, sebeobětování, vyhoření. Jsme ochotni pro uznání od druhých udělat cokoli i na úkor sebe, protože z nedostatku lásky k sobě prahneme po přijetí od druhých.

Kdo se nemá rád, ztratí kvůli takovému způsobu myšlení a chování sám sebe. Výsledkem mohou být deprese, alkoholismus, úzkostné paniky, bulimie, anorexie a podobně. To jsou jen různé projevy ultimátní nesebelásky.

Například workoholici podvědomě dokazují celému světu, mámě, tátovi, že jsou fakt dobří. Perfekcionisté dělají vše na tři sta procent, aby je ostatní pochválili.

A dostane tím člověk aspoň tu lásku, po které touží?

Ostatní ho rádi zneužijí. Ale jak si někdo může vážit toho, kdo si neváží sám sebe? To se týká i lásky. Pokud ji necítím k sobě, nemůžou mi ji dát ani ostatní zvenčí. I kdyby chtěli, tak to nebude fungovat.

Ve snaze zavděčit se ostatním se nejspíš spousta lidí pozná. Jaké jsou tedy ty první kroky k sebelásce? Co teď hned mohou udělat?

První krok je přemýšlet sám nad sebou, udělat si na sebe čas. Lidé, co dělají všechno jenom pro svět okolo, nemají čas se zastavit a začít o sobě vůbec přemýšlet. Přemýšlet o sobě se však dá dobře i špatně. Pokud nemáme zdravý postoj, tak o sobě přemýšlíme nesprávně: „Proč mi ostatní tak ubližují, když jsem hodná?“ Věnují se sice sobě, ale pořád řeší svět okolo sebe.

Jak tedy o sobě přemýšlet dobře?

Stačí se přestěhovat z role oběti do role tvůrce. Musíme si uvědomit a přijmout vlastní zodpovědnost za svůj život a přestat čekat na to, že nás někdo zachrání. Jsem to já, kdo si vybral určité lidi do života, já jsem jim dovolil mi ubližovat. Já mám určitý vzorec myšlení nebo chování a ten musím změnit. Je jen na mně, co se svým životem udělám. Oběť říká: Tys mi ublížil. Tvůrce říká: Já jsem si nechal ublížit.

Není od toho jen krok k tomu, abychom si začali vyčítat minulost?

Obviňováním si nepomůžeme. Stačí přijmout zodpovědnost za své myšlení, mluvení, chování. Už jen to, že si svůj problém přiznám, znamená, že nad ním začínám mít kontrolu. Uvědomit si svůj škodlivý vzorec chování bolí, ale je to polovina vítězství. Stačí na tom začít pracovat.

Asi každý zažil někdy pocit, že mu ostatní ubližují a on se z takového stavu nemůže vymanit. Co dělat?

Když se přestěhujeme do role tvůrce, tak už máme skoro vyhráno. Musíme přijmout myšlenku, že si necháváme ubližovat my sami, podle které se chová. Postupně si můžeme opravit svůj život. Pamatuju si na takový svůj “aha moment” před 26 lety. Bylo mi hodně ublíženo, ale pak mi došlo, že to je celé o mně. Já jsem ta, kdo dovoluje, aby mi ostatní ubližovali. A proč? Během chvíle mi došlo, že mám určitý vzorec z dětství. Od té doby si hlídám, aby se to nedělo.

Nemáte pocit, že společnost oceňuje jiné schopnosti než sebelásku?

Je to tak. Mám pocit, že je to i dědictví postkomunistických zemí – jsme na sebe mnohem tvrdší. Je to až takový národní nedostatek sebelásky. Když řeknete v Česku, že je někdo sebevědomý, tak se to bere jako namyšlený. Přitom to znamená, že umí prezentovat své názory, říkat ne.

Navíc odmala posloucháme, že skromnost je největší ctnost…

A to se velmi promítá do kulturní povahy. Češi jsou extrémně chytrý a zručný národ, nesmírně tvůrčí, největší kutilové, skvělí vědci, ale protože pořád slyšíme, že máme být skromní, tak to často neumíme prodat.

Nalákejme tedy k tomu opačnému přístupu. Čeho lidé dosáhnou, když se budou mít rádi?

Mít se rád znamená přijmout negativní vlastnosti a pracovat na nich. Posilovat plusy a napravovat minusy. Smyslem života je se zvelebovat. Ne proto, abychom někomu něco dokázali, ale abychom lépe rozuměli sobě, svému životu, své roli na této planetě. Když na sobě budeme vědomě pracovat, bude nám na světě lépe. Budeme šťastnější a zdravější. Budeme mít i lepší vztahy a více pocitu životní spokojenosti a záblesků štěstí.

Poznáte na první pohled člověka, který se má zdravě rád?

Takoví lidé mají často svůj styl oblékání, účesu, mluvy… Tím vším vyjadřují sebe samé. „Vím, kdo jsem, tak se podle toho taky upravím.“ Také se často usmívají.

A na první poslech?

To se pozná rychle. Takový člověk většinou hodně naslouchá a není v tenzi. Říká své názory, které nejsou vyhrocené, a zbytečně je neobhajuje. Jiný názor nevnímá útočně nebo osobně. Celkově jsou ti lidé vyrovnaní, v klidu prezentují svůj pohled. Přijímají druhé a cítíte se s nimi dobře a v bezpečí. Je v tom harmonie a autenticita, která je navenek vidět.

Janko, mluvíme spolu za poměrně dramatických okolností,* kdy svět sleduje postup pandemie koronaviru a my trávíme mnohem víc času doma, kde na nás doléhá ponorka. Jak v takových chvílích nezapomenout na sebe a mít se rád?

Důležité je nastavit si režim. Ten totiž také souvisí se sebeláskou a s péčí o sebe. Hlídejme si, abychom se stravovali zdravě, cvičili, našli si chvíli na sebe. Pokud máme v bytě aspoň jeden pokoj navíc, je dobré se v něm prostřídat. Dohodnout se, kdy mám pokoj já, partner, kdy děti… Jídlo, pohyb, spánek a dobré vztahy jsou věci, ze kterých bereme energii a všechny bychom si je měli dopřávat, pokud pěstujeme zdravou sebelásku.

*rozhovor vznikal v době, kdy jsme prožívali karanténu za pandemie koronaviru

Zní to, že sebeláska nám vylepší i další aspekty v životě. Životní styl, pohyb, vztahy.

Bez zdravé sebelásky se nedají dělat dobré vztahy. Kdo se má rád, ten neubližuje ani sobě, ani druhým. I ve zdravém vztahu se to neustále kalibruje, abychom nezapomněli, kde máme hranice. Život nám bude neustále klást zkoušky, abychom nezapomněli, kdo jsme.